Právník: Odebírání dětí v Norsku? Především velký byznys

Známý norský právník Marius Reikeras je ostrým kritikem tamního systému, který úřadům umožňuje odebrat více než deset tisíc dětí ročně jejich rodičům. To se stalo také v Norsku žijící Češce Evě Michalakové, která už tři roky marně bojuje o vrácení svých dvou malých synů. Ti jsou nuceni žít odděleně v pěstounských rodinách, přestože se nepotvrdilo původní podezření, že otec děti sexuálně zneužíval.

Jak dobře znáte případ Evy Michalakové? Specializujete se na případy dětí, které úřady odebraly rodičům?

V tomto případu nejsem jako právník angažován, znám jej jen zběžně. Zabývám se různými případy porušování lidských práv, ale protože v Norsku máme tolik dětí odebraných jejich rodičům, je přirozené, že pracuji i s těmito kauzami.

Je problém v zákoně,  které tak časté odebírání umožňuje, nebo v úřadech, které si zákon svévolně vykládají?

Podle mě máme v téhle oblasti socialistický systém, který  je dost podobný tomu, jaký jste měli v bývalém Československu. Tenhle systém je ale zároveň i velký byznys, zajišťuje mnoho pracovních míst a je v něm hodně peněz.

Čtěte dál: České matce vzaly norské úřady děti. Tři roky o ně marně bojuje

Jsou případy, kdy rodiče svůj spor vyhrají?

Tento případ mi připomněl kauzu z roku 2007, kdy bylo Norsko usvědčeno v podobném případě u soudu pro lidská práva  ve Štrasburku. Šlo o to, že norský soud zakázal muži jménem Sanchez Cardenas, původem z Chile, vídat své děti, které byly odebrány do pěstounských rodin, protože byl podezřelý  z jejich sexuálního zneužívání. Přestože proti němu nebyly žádné důkazy a policie velmi vágní obvinění odložila, úřad péče o děti  a soud stále opakovaly, že otec čelil podezření a proto bylo zcela v pořádku, když mu děti odebraly.  A o tom všechny ty případy jsou, včetně toho, o kterém mluvíte. Řada lidí je podezřívána z různých činů bez legitimního důvodu a důkazu a přestože nejsou podezření důvodná, systém na ochranu dětí je proti rodinám používá. A právě proto bylo Norsko v roce 2007 shledáno vinným,  že porušuje lidská práva. Domníval jsem se, že tehdejší jednomyslný verdikt ze Štrasburku,  který velmi ostře kritizoval zdejší soudní praxi, proti tomuto porušování práv pomůže, ale očividně to vůbec nepomohlo. Systém jede dál jako dřív.

Jak to s případem chilského otce dopadlo?

Po verdiktu ve Štrasburku získal ten muž děti zpátky. Byl však velmi dlouho bez nich, protože na soud se obrátil v roce 2003 a vítězství dosáhl až o čtyři roky později.  A to je problém štrasburského soudu, protože má velmi mnoho stížností ze zemí jako Rusko či Turecko, takže norské žádosti čekají na projednání dlouhou dobu.

Kolik dětí je v Norsku vlastně ročně rodičům odebráno?

Je to kolem 12 tisíc ročně. Evidentně na světě není země, kde by takových případů bylo víc. Myslím, že můj francouzský kolega měl pravdu, když mi řekl, že v celé Francii je odebraných dětí méně než v Norsku. Máme bohatou zemi, ale socialistické vlády dávaly hodně peněz do systému, v němž je spousta pracovních míst a ta je třeba udržovat.

Máte na mysli profesionální pěstouny?

Ano, když má pěstounská rodina dvě děti, tak generuje přibližně 15 tisíc eur měsíčně, to je docela hodně.

Řekl jste, že na vině je „socialistický systém“.  Ale vlády v Norsku se přece mění a ta vámi kritizovaná praxe už trvá asi dvacet let.

Teď máme novou vládu, která je lepší (středo-pravá koalice, pozn.red.). Já podporuji systém péče o dítě, v mnoha ohledech je to dobrá věc, ale kritizuji to, že není v souladu s mezinárodními zákony o lidských právech a že soudci nerozhodují tak, jak by podle mezinárodního práva měli. Vynášejí verdikty, které jdou proti verdiktům štrasburského soudu.

Kdy ten systém vlastně vznikl?

V roce 1992, kdy vláda zřídila takzvanou sociální radu, což není soud či tribunál, je to spíše úřad, který ale má pravomoc odebrat děti bez jakéhokoliv  soudního slyšení. A jeden z mých cílů je vymazat tento úřad z mapy Norska. Mám případ, který přijde ve Štrasburku na řadu pravděpodobně příští rok a já v něm žádám soud pro lidská práva, aby prohlásil celý tento úřad za protiprávní.

Čtěte dál: Zaorálek: Norské soudy nerozhodují v zájmu české krve

V případě Evy Michalakové byli interpelováni čtyři čeští ministři, ti ale tvrdí, že nemohou nic moc dělat, protože podle nich nelze zasahovat do rozhodování nezávislého norského soudu. Jsou podle vás čeští politici skutečně bez šance?

To je zajímavé. Mluvil jsem s novináři že Švédska, Ruska, Indie, Brazílie a všichni se ptají, co se to v Norsku děje. Jsou rozhořčení, že občané jejich zemí jsou vydáni na pospas tomuto systému. Před několika lety jsem měli velmi citlivý případ, v němž se angažovala indická vláda, která se jednoznačně postavila za práva jedné indické rodiny (které byly odebrány děti, protože doma jedly podle indického zvyku rukama a spaly s rodiči v jedné posteli, pozn. red.) Myslím, že by Češi měli dát zřetelně najevo, že Norsko nemá právo zasahovat do rodin českých občanů i přesto, že žijí v Norsku. Indičtí diplomaté Norsku jasně vzkázali, že buďto ten případ skončí nebo Indie přistoupí k nějaké formě sankcí proti Norsku. Případ měl za následek diplomatickou krizi mezi oběma státy. A norská vláda indickému tlaku ustoupila a děti byly rodičům vráceny. Podobně dala i ruská ambasáda najevo, že s jejími občany nesmí být zacházeno tímto způsobem. Takže tlačit na norskou vládu je možné.

Čtěte dál::Stydím se, že jsem Nor. Psycholog o případu odebraných českých dětí