Seriál ze Strakovky a jeho pobavení diváci

Dovolím si začít obšírnou historkou, k tomu Petrovi Nečasovi, jeho publikovaným výměnám esemesek s Janou (tehdy) Nagyovou a k souvislostem toho všeho se ale nakonec taky dostanu.

Komunistická Státní bezpečnost pro zpracovávání prostorových odposlechů hodně využívala jakési brigádnice – často to bývaly manželky tajných na mateřské dovolené, díky tomu přepisovala pásky pořízené v jednom bytě vždycky táž osoba. Dávalo to smysl. Vyznat se v záznamu hovoru třeba několika lidí, kteří mluví jeden přes druhého, občas udělají nějakou narážku, všemu není rozumět atd., vyžaduje nějakou znalost odposlouchávaného prostředí, schopnost spolehlivě se v něm orientovat, vědět, kdo je kdo, proč a o čem to vlastně mluví.

Po převratu na ministerstvo vnitra nastoupilo dost bývalých disidentů, jeden z nich mi vyprávěl o tom, jak v úřadě potkal dámu, jež roky přepisovala záznamy z jeho bytu. Zvláštní setkání. Byla prý dychtivá dozvědět se, co je nového. Našla si A konečně nějakého chlapce? Co B a jeho problémy s páteří? Mluvil z ní prý upřímný zájem, jenž si nebyl schopný připustit, že na něm je cosi nepřípadného. Byl to zájem zaujaté divačky, která si během let zvykla na svůj „seriál“ a oni jí ho ze dne na den vypnuli. Není divu, že to chtěla dohnat, když dostala příležitost.

Odposlech jako seriál

Při čtení přepisů telefonátů a zpráv, které si posílali Petr Nečas a Jana Nagyová (podobně jako v podobných případech předcházejících i těch, jež teprve přijdou), se člověk dostává do pozice té vnitrácké brigádnice. Má svůj seriál, který je sestavený z útržků životů nějakých skutečných lidí. A taky těm textům tak přistupuje. Daleko největší ohlas (alespoň podle internetových diskusí soudě) nevyvolává to, co v nich má nějakou souvislost s politikou (zas až tak moc nového v tom ohledu taky nepřinášejí), ale detaily, formulace, jež vytvářejí nějaký obraz vztahu bývalého premiéra a šéfky jeho sekretariátu, dávají nahlédnout do jejich intimní sféry. Dělají z nich dramatické (komediální) postavy, typy obsazené do jednoduchého a divácky vděčného příběhu, jehož vývoj je pak možné zaujatě probírat – s kolegy v práci, „přáteli“ na sociálních sítích. I tomuhle účelu televizní seriály tradičně slouží či sloužívaly. Jako společné téma, cosi, co všichni znají. Dnes takových – kromě hokeje – moc není. Případnou pochybnost ohledně toho, zda se jeden zprostředkovaně neúčastní čehosi nemravného a nebezpečného, lze zahnat siláckými tvrzeními typu „máme právo vědět, jak to v tomhle státě chodí“. 

Nakládat s odposlechy jako se svého druhu dramatickým textem, jehož účelem je také nebo především zábava, je v Česku obvyklý modus operandi. Nastavil to tak první případ publikování obsáhlých pasáží policejně zaznamenaných hovorů – pověstná kauza „Ivánka“ Horníka. I tehdy se asi dalo mluvit o přinejmenším sporné etické dimenzi (byly tam i nějaké ty „vedlejší ztráty“). Jenomže to byla tak neodolatelně veliká legrace... Logicky následovalo úspěšné divadelní představení, podobně jako v případě publikace přepisu nahrávky epického žvanění bývalé poslankyně Kristýny Kočí. Kromě škodolibé pobavenosti se tak jistě ventilovala i frustrace z toho, jak málo je česká justice schopná či ochotná dosáhnout ve vztahu k všelijakým těm nedotknutelným. Ze zveřejňování odposlechů se stalo něco na způsob (značně zábavné) náhražkové spravedlnosti: budete veřejně znemožněni a zesměšněni, když nejde se na vás dostat jinak.

Odposlech konverzací Nečas-Nagyová tuhle funkci už, myslím, neplní. Oba je čeká soud, museli – po právu – opustit veřejné funkce. Ta kombinace voyeurství a okázalého pobouření, která publikaci jejich intimních věcí provází, působí dojmem místy až znechucujícím. Aspoň víme, jak to tam nahoře chodí... Chodí to tam úplně stejně jako dole. Někomu nový vztah důkladně popletl hlavu, až z toho dělal věci, jež dělat neměl a právem na to doplatil. „Prostému občanovi“ věc jistě zcela neznámá. Asi jsem romantický trouba, ale přiznávám, že k chlapíkovi, který se kvůli ženě nasměroval k fatálnímu nárazu do zdi, cítím – na rozdíl od všech těch sebejistých ředitelů zeměkoule – trochu pochopení. 

Přeborníci v popírání

Bývalý premiér a ti, kdo novinám agilně předávají přepisy jeho také intimních rozhovorů, sdílejí jednu charakteristiku: vysokou schopnost popření. První odmítal vzít na vědomí, vytěsnil, že mu osobní život přerostl přes hlavu, že se z jeho premiérství stala fraška. Druzí jsou schopní přesvědčit sami sebe, že jednají v zájmu nějakého ideálu, jsou silami dobra. Petr Nečas dnes nemá žádnou moc, ti druzí ano a před sebou perspektivu jejího dalšího růstu. Třeba se jim těch ušlechtilých cílů podaří dosáhnout a jednou v téhle zemi budou, já nevím, transparentnější výběrová řízení, politická reprezentace se stane zodpovědnější a podobně. Moc tomu ale nevěřím. A i kdyby, taková cena by za to byla nepřijatelná a zemi do budoucna poškozující víc než eskapády všelijakých kmotrů.

Podobně krátkozraké je i gaudium těch pobavených diváků seriálu ze Strakovky. U mnohých z nich je to projev schizofrenie, která je ve vztahu k důvěrným informacím rozšířená.  Kdekdo se obává, jak moc se toho kvůli moderním technologiím o lidech ví, kde všude se o nich schraňují informace, kdo všechno je má k dispozici. Zároveň ale cítí samozřejmý nárok být do hloubky informovaný o druhých, mít o nich dokonalý přehled. Z chtění přeci vyplývá právo... Tyhle dvě potřeby se samozřejmě navzájem vylučují, nakonec bude moci být uspokojená jenom jedna. S životy otevřenými mnohostrannému dohledu se budeme moci bavit „špeky“ z ložnic druhých a obelhávat se, že jsme díky tomu o něčem důležitém informovaní.

Přejít na diskusi