Práce s hlínou je noblesa. Komunitní zahrádky zlepší život

Témata:

Nikdy bych se nepustil do textu o zahradě, kdyby mně k němu nevyzvala americká fotografka Morna Livingstone okouzlená jihočeskými zahrádkami. Kdybyste měli pocit, že se chvílemi zabývám úplně triviálními a jindy složitými záležitostmi, tak to je prostě tím že, píši jak pro amerického, tak i pro českého čtenáře. Myslím, že v zásadě existují dva důvody, proč se zahrádkami a ovocnými sady zabývat. Ten první spočívá v poznání staré kultury, kde strom či květ nese podobnou krásu jako obraz v muzeu. Stromy jsou sochy a květy jsou působivé barevné skvrny. Při dotyku s hlínou se člověk nějak automaticky napojuje na dlouhé generace předků a přejímá jejich postoje. Jde to i přes stromy, jenom obilí je v poslední době tak bezradné.

Druhý důvod je ještě jednodušší. Svět potřebuje stále méně pracovních sil, protože vše včetně služeb vyrábíme a poskytujeme stále efektivněji. Směřujeme do stavu, kdy víc jak třetina lidí nesežene práci a zadlužené státy je nebudou moct zaměstnat. Jednou to může dojít tak daleko, že půlka národa bude sedět doma a pobírat přiměřenou mzdu, tedy podíl na národním zisku. Lidé bez práce ztratí smysl života. Kvalitní potraviny, zejména ovoce a zelenina, budou drahé a pro většinu z nich nedostupné. Průměrná délka života se opět začne snižovat. Viděli jsme to v Anglii, Řecku, USA a na mnoha dalších místech.

Jedno z řešení tohoto stavu jsou rodinné či komunitní zahrádky. Lidé se k nim většinou neradi vracejí, protože mají pocit, že by klesli do nějaké horší sociální třídy. Třeba ani nejsou líní, ale mylně věří, že by „si měli udržet určitou úroveň“. Snažím se na historických příkladech ukázat, že práce s hlínou a rostlinou je noblesní zaměstnání. Za velmi rychlým počítačem dnes stále častěji vysedává digitální proletariát, ale vypěstovat si vlastní rajčata zvládne jen zkušený člověk.

Vytvořit informaci je drahé, ale zkopírovat ji je prakticky zadarmo. Proto jsme zavaleni obrázky a slovy. Říká se, že každé dvě minuty vznikne tolik fotografií jako za celé 19. století. Sedíme na obrovské hromadě nepřebraných informací a zjišťujeme, že nám schází znalosti. Většina z nich se týká zacházení s hmotným světem. Kuchařský recept je informace, ale příprava jídla je znalost. Bez zkušeností s hmotou zůstáváme dětmi, což znamená, že skutečným dítětem se již nebudeme moci stát, protože jsme nikdy nedospěli. Stále častěji mám pocit, že žiji v rozmarné a nedospělé společnosti, které bych nejraději naordinoval nějakou manuální činnost, aby vůbec dozrála.

Mladší virtuální generace již odešly tak daleko, že k nim hlas rodičů či školy nedosáhne a svoji cestou domů si budou muset najít sami. Pokud je někdo poučí, bude to jejich nové prostředí a ne my.

Druhý díl z rozsáhlé eseje Res rustica Bohemica (Zahrada malých dobrodiní v čase velké proměny světa), který Václav Cílek píše pro širší publikaci v USA.

Čtěte první díl: Štěstí, které nám zprávy nedají. Jak si nás vychovávají stromy?

Pokračování příště

Přejít na diskusi