Dostanou-li Rusové příležitost, zavlečou nás do svých potíží s modernitou
KAM KRÁČÍ ČESKO
ESEJ
Snížená pohyblivost, až netečnost reprezentace EU je také příčinou strmého vzestupu role Berlína. Proti němu v zásadě nemůžeme mnoho rozumného namítat: někdo si tu musel vzít slovo a převzít odpovědnost tváří v tvář akutním problémům. Ostatně kromě návrhu řešit migrační krizi povinnými kvótami se Praha s Angelou Merkelovou v ničem zásadně nerozchází. Stabilní a významné, diplomaticky akceschopné Německo je i pro nás nadějí, že se Evropa pod tíhou aktuálních nejistot nezačne rozpadat do regionů, jež se navzájem budou stále více odcizovat vlivem partikulárních zájmů a vášní. Když už tuto naději po brexitu očividně není schopna zajistit EU…
Ale co nastane zítra? Co když si v Berlíně na prstech spočítají důsledky brexitu, impulzivního Trumpa v Bílém domě, tlak řeckých finančních nároků, věčnou francouzskou labilitu, vytrvalé nevrlé poučování z Varšavy, Prahy, Bratislavy a Budapešti, neutuchající příboj ilegální migrace a netečnost Bruselu. Pak si možná také spočtou, že k jakési stabilizaci situace povede dohoda s Putinem o novém rozdělení sfér vlivu v Evropě. I na ten Istanbul by mohly mít užitečný vliv nějaké ty občasné přelety závojů MiGů nad Černým mořem. A Ukrajina? Ruce pryč od země, kde nerozhodují voliči a vláda, nýbrž zájmy lokálních atamanů.
Co by v takové Evropě národů zažilo Česko, až by na našem území převážily vlivy nejmenované mocnosti, při nichž by se Berlín prostě díval trochu do země a trochu stranou? Asi nic, co už bychom tak trochu neznali. Rozmnožily by se nám politickohospodářské konglomeráty, jež by důkladně a nákladně zkoumaly velkolepé projekty, průplavy, průsmyky, koridory, tunely. Jejich političtí představitelé a manažeři by nám ještě drzeji než dnes dávali najevo, že sice stojí o naše peníze, ale svou moc odvozují od patronů, jejichž jméno neradno vyslovovat nahlas. Sem tam by nějaký rýpal byl odveden před kamerami do vyšetřovací vazby a jeho PC a písemnosti by byly zabaveny k bedlivému prostudování. Po čase by byl dotyčný propuštěn a možná by ani nebyla vznesena žaloba. Ale mezitím by zase sebrali někoho jiného nebo jinou. Ctižádostiví akademici by určitě pochopili, že je záhodno spolupracovat s Institutem Zdeňka Nejedlého pro studium slovanských vztahů a jistě by se našel nějaký ten církevní hodnostář, který by vývoji požehnal v dojaté vzpomínce na východní kořeny našeho křesťanství. Oficiální jazyk i společenské konvence by ovládla žoviální obhroublost a všichni bychom opět přivykali pantátovské duchovní otylosti, hojně zalévané pivem a vodkou. Elegantněji řečeno: pokud by Rusové dostali příležitost, opět by nás s pomocí dobře vydělávajících kolaborantů zavlékali do svých věčných potíží s modernitou, jež ale vůbec nejsou českým problémem.
Tváří v tvář takové noční vyhlídce bychom měli být možná poněkud pružnější a čilejší ve vztazích k západní Evropě. Naším zájmem není jen to, aby to fungovalo dobře u nás, ale i kolem nás. A také bychom se měli starat o svou vlastní identitu.
