Bojovný profesor. Schwarzenberské duby. Zalužany

Témata:

Těchto sedm dubů je vlastně zapomenutou schwarzenberskou památkou uprostřed krajiny

Čekal jsem, že včera napíšeš, že to rušíš, řekl řidič, když jsme vyjížděli z Prahy a u Cukráku vjeli do mlhy. - Já čekal, že ty napíšeš, že ty to rušíš, řekl jsem já, ale už jsme sjížděli ledovkou k Mníšku a oba byli myslím rádi, že jedeme.

Tím řidičem bílého volkswagenu byl bojovný profesor Martin C. Putna, který mě před chvíli vyzvedl před domem a za chvíli jsme směřovali na jih, kam ho to vždycky táhlo. Nejeli jsme však do Řecka či do Říma, ale do Zalužan, vesnice na dvou třetinách cesty do Písku, odkud Martin pochází a kde jsem o něm kdysi také poprvé slyšel od své písecké ženy, která o něm zase slyšela od své paní profesorky, která jí vyprávěla, že tam teď mají hocha, úplný fenomén, něco zvláštního, s čím se ještě během své pedagogické praxe nesetkala, že nejen, že všechno ví, a to desetkrát lépe než sami učitelé, ale on je neustále žádá o další úkoly a hledá, kdo by ho mohl něco ještě naučit a chodí za nimi po škole a pořád jen víc a víc vědět a studovat a číst, a dokonce, říkala ta paní profesorka s úžasem, je to hoch, který nesnáší prázdniny, protože je považuje za ztrátu času a píše dopisy, že by je chtěl aspoň zkrátit. A že snad chce studovat latinu, protože miluje antiku a že tím otravuje kdekoho, snad i pana píseckého děkana, kterého z té latiny zkouší.

O pár let později jsem ho poznal na Filozofické fakultě, to studoval rusistiku a klasické jazyky, a od prvního pohledu bylo jasné, že to musí být on.

O pár let později jsem ho poznal na Filosofické fakultě

Pak jsme se občas potkávali, já ho vždycky rád četl, takže jsem i v různých redakcích u něj objednával články, z čehož nebyl každý v těch redakcích jen nadšený, ale nakonec i oni uznali, že články i ten Putna má něco do sebe. Vedle těch článků Martin vydával jednu knihu za druhou, přednášel na různých katedrách, chtěl se stát knězem, pak se jím ale nestal, stal se veřejně známým, vstupoval do různých polemik, vyvolával konflikty, měl televizní pořad o vaření (antickém), reformoval církevní a duchovní život, cestoval, pohádal se s kdekým a někdy se s ním zase usmířil, udělal si fůru nepřátel, naštval kdekoho, sepsal dějiny české katolické literatury, byl knihovníkem u Václava Havla a archivářem u Schwarzenberků, zpíval v církevním sboru, překládal antické autory, stal se profesorem Zemanovi navzdory. A tak dále.

A já ho celou dobu sledoval, četl, s chutí a s obdivem, kolik toho nastudoval, jak je ohromně výkonný, a přitom pořád zajímavý a podnětný, a taky jsem s ním často, to hlavně, když komentoval politiku a společnost, nesouhlasil, protože jsem měl pocit, že zase je v něčem příliš povrchní, heslovitý a afektovaný. Ale vždy jsem ho respektoval a vlastně mě to bavilo, i když tedy s ním člověk nemusel souhlasit. Ostatně, Martin, jak to kdysi i on sám napsal, je jméno odvozené od boha války Marta, tedy je to jméno bojovné a válečné, jemuž má jeho nositel činit čest.

Tak ten válečný profesor mě vezl ve svém autě skrz brdskou mlhu na jih.

Tak ten válečný profesor mě vezl ve svém autě skrz brdskou mlhu na jih, do Zalužan, čímž byla naplněna dohoda, kterou jsme si dali někdy před dvaceti lety. Tehdy jsme několikrát jeli autobusem do Písku, ale on vystupoval už v Zalužanech, protože se tam někdy na začátku devadesátých let nastěhoval. Zdědil tam domek po tetě, jak mi už tehdy řekl, a začal ho rekonstruovat a pak obývat a já projevil jakýsi zájem vystoupit někdy v těch Zalužanech, které jsem roky jen tak míjel cestou do nedalekého Písku. A on mi navrhl, ať někdy přijedu - nebo jsem mu to snad navrhnul já… Mě zajímá totiž skoro každá díra a tím, že bude Putnou ozvláštněna, tím lépe.

Zdědil tam domek po tetě, jak mi už tehdy řekl.

Ale k splnění toho slibu, či spíš jen nezávazné dohody, by nikdy nedošlo, kdybych militantního profesora nespatřil ve vegetariánském bufetu, jak pojídá nudle. Tak jsem si k němu přisedl a on hned pravil, že se blíží poslední příležitost ho v těch Zalužanech navštívit, neboť jeho vesnické období končí, domek prodává a přesunuje se zcela do Prahy. Důvodem snad nejsou nesnesitelné sociální poměry v Zalužanech a ani nepřátelství místních obyvatel, na ty si naopak nemůže stěžovat, dávali mu pokoj a občas ho snad diskrétně zkontrolovali, jestli tam nekoná orgie, ale vždy ho nalezli čtoucího v poklidu Plutarcha či Senecu, o nichž tedy zapředli nenápadně řeč. Důvodem odchodu byla prostě skutečnost, že je to daleko a už se mu nechtělo pořád pendlovat, takže se nedá nic dělat, musí se se Zalužany rozloučit. A tak jestli chceš, říká mi, tak já tě tam zavezu. Autem? ty řídíš? pravil jsem pochybovačně, protože jsem Martina pořád vnímal jaksi učenecky a tedy neprakticky. Samozřejmě, řekl. Tak jsme se u nudlí domluvili.

Ty dny se vrátila zima.

Ty dny se vrátila zima, den před naší cestou byla ledovka, takže by nebylo divu, kdybychom nejeli. Statečný profesor však toho nedbal a jistou rukou i nohou nás dovezl do Zalužan. Cestou jsme probírali světodějné otázky, poměry v české intelektuální obci, církvi a literatuře. Profesor se chvílemi vyjadřoval nesmlouvavě, chvílemi zase shovívavě, občas někoho nazval velmi neprofesorsky. Jiné zas pochválil. Chvílemi si něco zpíval latinsky a jednou mi zarecitoval báseň o Jakubu Demlovi a japonské divoké psici. Až po nějaké době mi došlo, o co šlo. Tak jsme tedy dojeli do Zalužan.

Zalužany jsou obcí docela pěknou

Zalužany jsou obcí docela pěknou, s podlouhlou návsí pěkně štěrbinovitého tvarů. Jakýsi lid v této docela vlídné krajině středního Povltaví žil už před deseti tisíci lety, takže je to tu lidsky zahřáté. V roce 1922 tady našli snad při práci na zahradě římský stříbrný denár z období císaře Hadriana, nejspíš ho ztratil nějaký Kelt či Germán. V osmém století sem přišli Slované, což mi připomnělo, že nedaleko odsud je vesnice Kožlí, kde jsem byl kdysi na archeologické brigádě a pod knutou doktora Michala Lutovského, nyní známého archeologa, jsem kopal jakési slovanské střepy a kosti. To byla krásná doba předlistopadová, nedaleký Orlík byl státním hradem, Schwarzenberkové bájným pojmem a o trochu vzdálenější Písek napůl lampasáckým městem.

Bylo to však velmi pěkné stavení ve výborném a evidentně kultivovaně udržovaném stavu.

Zastavili jsme u žlutého domku na návsi, na němž visela cedule, že je na prodej. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to domek rvavého profesora, neboť jsem si snad představoval nějakou poustevnu či chýši. Bylo to však velmi pěkné stavení ve výborném a evidentně kultivovaně udržovaném stavu. Hned jsem pochválil dřevěné rámy oken, decentní žlutou barvu, pěkná vrata. Putna řekl, cos jiného čekal, nějaké podnikatelské baroko? - Otevřel pak vrata, vyzval mě k přezutí se do vymrzlých pantoflí a pak s jistou nenuceností otevřel dveře do pokoje s knihovnou. Má slušnou profesorskou knihovnu.

Má slušnou profesorskou knihovnu.

A hlavně přehledně, až pedantsky uspořádanou, a zde prozradím, že ač se MCP hlásí k multikulturalismu, je jeho knihovna roztříděna podle etnického klíče, takže žádný melting pot, nýbrž prušácký ordnung, v němž se knihy třídí dle barev slavné edice Světová knihovna, takže Germáni jsou zelení, Rusové a jiní Slovani červení, Románi žlutí, Češi (a Slováci) modří… Významné místo zaujímá samozřejmě knižnice antická, kde zvláště osahány se mi zdály býti knihy s tématikou pasteveckou. Avšak převládala literaturu filosofická, náboženská a vůbec duchovně odborná, takže když beletrie, tak skutečně hodna místa u profesora, takže Marcel Proust, Thomas Mann, nějací Rusové, z Čechů samozřejmě Deml, Weiner, Ladislav Klíma… Čoveče, řekl jsem možná až příliš žoviálně, ale Hrabala nemáš, viď, nebo Škvoreckého, nebo Kunderu, ti šli vždycky úplně mimo tebe, že… Válečný profesor, jenž si něco vyměřoval, na mě mírně znechuceně pohlédl a řekl: ti mě fakt nikdy nezajímali, to jsem nějak nemohl, Hrabal mě nikdy nechytnul, takže mě ani nezajímal. To samý Škvorecký, vždyť je to takový pubertální. - No, jo no, protože oni nejsou ideoví, oni se nečtou kvůli myšlenkám, oni se čtou pro radost a krásu, ty myslím hlavně čteš pro poučení, pro ideje, pro tektonické posuny ve světodějném procesu myšlenkovém, abych tak řekl. To pak chápu, že ti nic neříká Hrabal…

Tady jsem ze letních večerů sedával.

Ale už jsme o tom dál nemluvili. Profesor si doměřil, co potřeboval a šel mi ukázat dvorek. Ten byl zapadaný sněhem a i díky šípkovému keři působil velmi reynkovsky. Na tom jsme se shodli okamžitě. Martin vyjmenoval jména několika křovin, jež jsem hned zapomněl. Říkal, že se hodí jako koření do vaření. Vzpomněl jsme si, že kdysi bylo proslulé jeho zázvorové období, kdy při zázvovorovém čaji jeho skupinky duchovně založených intelektuálů podnikalo to, co my při pivu a jiném chlastu.

Stál jsme v tom sněhu v pantoflích a trpěl, ale krutý profesor mě ještě chtěl zvést k altánku, který, jak mi řekl, byl jeho oblíbeným místem a který bude opouštět nejnesnadněji. Tady jsem ze letních večerů sedával. - A pletl šály přátelům na zimu, řekl jsem. - Nikoli, překládal Římany a jiné svědky dávno zašlých věků. - A nebyl ses, že se to s tebou zřítí? Nebo že tě uštkne had? Nebo vleze do ucha škvor? Ptal jsme se. Však Martin pravil, já a bát se, nikdy. Vzpomeň si, jak jsme se postavil Zemanovi! I Putinovi bych se postavil.

O tom jsem nezapochyboval ani na chvíli.

Profesor si doměřil, co potřeboval a šel mi ukázat dvorek.

Opustili jsme profesorův domek, na němž by jednou měla býti cedule, kdo tu prožil mládí a kus zralého věku, a šli obejít náves. Vysvitlo mezitím povltavské slunce a zalilo Zalužany něžným příslibem vzdáleného jara. Obešli jsme kostel sv. Karla Boromejského, který však křesťan Putna nenavštěvuje, neboť je jednak zavřený a pak není jisté, jak by se snesl s panem farářem. Od zámku nás dělila mříž a když jsme se zeptal, zda tam chodí, pravil, že nikoli. Já se podivil, neboť jsme se domníval, že je to zámek Schwarzenberský, ale profesor mě opravil, že ti ho vlastnili do roku 1922, ho prodali Václavu Biskupovi ze Žbonína, kterému ho sebrali komunisti a po roce 1989 potomkům zas navrátili. Teď tam jezdí Waldsteinové, se kterými se profesor nezná.

Obešli jsme ještě jednou náves, já si prohlédl pomník se jmény padlých za císaře a vlast - samá česká jména. Pak se zeptal, zda půjdeme na oběd do zdejší hospody. - To půjdeme jinam, řekl rázně profesor a bylo vidět, že nesnese diskusi.

Ale poslouchej, nechceš se jet podívat do schwarzenberského polesí? Nechceš vidět schwarzenberské duby?, pravil zase už vlídně profesor. - Rád, ale ještě si skočím sundat pantofle, jež mi mezitím přimrzly k noze. Když jsem tak učinil a zmrzlé onuce serval z nohy, mohli jsme vyjet.

Vjeli jsme do lesa, který byl zapadaný sněhem. To bylo krásné. Sem tam jsme zahlédli nikoli snad zvěř, ale aspoň závoru natřenou rodovou modrobílou schwarzenberskou barvou. Cesta byla pokrytá sněhem a namrzlá. - Pěkně to klouže, řekl statečný profesor. Sakra, fakt to klouže. - Když tak se můžeme vrátit, řekl jsem, nemusíme pokračovat, řekl jsem já smířlivě. - Ne, už jsem řekl, že ti ukážu schwarzenberské duby, tak ti je ukážu. - Není to nutné, ale samozřejmě budu rád, řekl jsem zase já.

- No, ale pěkně to klouže, do pr…, řekl profesor již trochu podrážděně a v tom proti nám vyjelo z lesa pošťácké auto a zastavilo. Také nebojácný profesor zastavil a pravil temně: Do prdele, co ten tady dělá?! - Asi vozí poštu, řekl jsem zbytečně. - Vzápětí přijelo auto další. Zastavilo i ono. - To jsem zvědavej, jak tohle vyřeší, já teda couvat nebudu, to ani náhodou, řekl téměř výsměšně odhodlaný profesor, rozepnul pásy a vyskočil z auta. - Já couvat nebudu, to se na mě nezlobte!, zvolal směrem k pošťáckému vozu, kde za volantem seděla žena s klidnou tváří. Pošťačce zřejmě došlo, že v tomto souboji bude muset ustoupit ona, také ona tedy vylezla z auta a pravila klidně šoférovi zadního vůz: On říká, že couvat nebude, budeme muset couvat my. - Tak také provedli. Asi tři sta metrů jsme před sebou tlačili dvě dodávky a já měl možnost zažít, co to znamená, když má profesor bojovného ducha.

Já couvat nebudu, to se na mě nezlobte!, zvolal směrem k pošťáckému vozu.

Asi kilometr po hrdinném střetu profesor zastavil na cestě a došli jsme k dubům, jež byly označeny štítkem se jmény. Profesor se k nim postavil a provedl přednášku. O její písemnou podobu jsem jej dodatečně požádal, on mi vyhověl, a tak ji tu nyní tisknu, přičemž verbálně se příliš nelišil od toho, co tu nyní čtete.

Schwarzenberské duby

Těchto sedm dubů je vlastně zapomenutou schwarzenberskou památkou uprostřed krajiny. Když bylo třicáté výročí bitvy u Lipska – té, ve které maršálek Karel I. Schwarzenberg spolu s dalšími spojenci porazil Napoleona - , sešli se tady členové rodiny orlických Schwarzenbergů a zasadili každý jeden dub. Každý dub nese na tabulce jedno jméno. Maršálek sám byl už po smrti. V čele rodu tedy stála vdova, paní Anna, zvaná „maršálková“, mimo jiné patronka Adalberta Stiftera. I její dub je v čele kompozice. Pak jsou tu duby jejích tří synů. Bedřich, řečený lancknecht, byl nejstarší a měl se tudíž ujmout dědictví. On se však dědictví vzdal ve prospěch života dobrodružného, putuje pak jako dobrovolník ve všech možných válkách po Evropě a severní Africe. Odtud i ta přezdívka „lancknecht“. Na stáří pak se stal spisovatelem: Usadil se na zámečku Mariánka v Horních Uhrách, kousek od Bratislavy, zapisoval svoje vzpomínky na válečná tažení a své úvahy o bláznivě se měnícím světě. V dějinách rakouské literatury bývá někdy uváděn jako regulérní romantický spisovatel. V Čechách z něj vyšel jen malý výbor, který připravil jeho praprapraprasynovec Karel VI., který vstoupil i do literatury české, jakožto „Jindřich Středa“.

Profesor se k nim postavil a provedl přednášku.

Ale zpátky do půle 19. století. Panství místo Bedřicha převzal jeho bratr Karel II. Ten nese v rodových dějinách přízvisko „guvernér“, jelikož byl několik let rakouským guvernérem v Sedmihradsku. Zvláště Rumuni tam na něj vzpomínají v dobrém, protože on se jako jeden z prvních rakouských úředník snažil prosazovat, že Rumuni – národ většinový, ale odstrkovaný vládnoucími Maďary, Sasy a Sikuly – by měl mít rovná práva s ostatními. A to je stejná doba, kdy se „guvernérovi“ synové kolem Orlíka už i jazykově počešťují… Třetí bratr Edmund pak se dal na kariéru vojenskou, jak bývalo údělem mladších synů, pokud se nechtěli dáti na kariéru církevní. Edmund – tedy „polní zbrojmistr“.

Dva duby patří dámám. Josefina, to je manželka Karla II., rozená Vratislavová z Mitrovic – to ona přinesla k orlickému dominiu věnem Čimelice. A Gabriela, to je její a Karlova dcera. Dožila se jen věku dívčího, ale dlouho po smrti byla v české paměti vzkříšena. Paní profesorka Lenderová totiž vydala její deníky a dokonce torzo románu. Takže ještě jedna schwarzenberská „literátka“.

A konečně dub Karel III. tady uprostřed. Karel, Gabrielin bratr. Karel, dědic rodu. Karel, který vstoupil do české politiky a byl strategickým spojencem F. L. Riegera v boji za česká státní práva. „Až do těch hrdel a statků“ – to je emblémový výrok Karla III.

Původně tady mezi duby stála kaplička svaté Anny, zasvěcená podle jména maršálkové. Ta časem zašla, zbytky jsou uchovávány na Orlíce, tady zbyla jen kamenná podesta. Když jezdím na kole po orlických lesích, sedávám tu vždycky. Tedy, sedával jsem. A ostatně, když už byly tabulky se jmény hodně zpustlé, tak jsem dal vědět knížeti, ať to prosím nechá opravit. A nechal.

A teď ta katastrofa. Dub Karel III. uschl. Zbyl z něj jen pahýl. Uschl dub toho nejmladšího. Toho, který nesl dědictví rodu dál.

To je strašné proroctví.

Hrdinným úsilím nezdolného profesora jsme z něj však vyvázli

Strašné proroctví. Začalo se téměř naplňovat, když krátce po opuštění dubů kolo profesorova auta jaksi zabralo jinak, než mělo, podklouzlo a my zapadli napůl do pangejtu. Hrdinným úsilím nezdolného profesora jsme z něj však vyvázli, kolo podhrabali a suchým klestím založili. Tím zdolali možnou nepřízeň proroctví a slavně do zájezdního hostince dojeli.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

Přejít na diskusi