Oligarchizace médií a konec jedné americké instituce

Vaší redakce se zmocnil oligarcha, jehož zjevným záměrem je zlikvidovat všechno to, co dávalo vaší publikaci věrohodnost a díky čemuž si za dlouhá léta vydobyla své, ať už dnes třeba ohrožené, místo na mediální mapě? Co dělat? Dát výpověď? Teď, když tiskový trh, na jaký jste byli zvyklí, trpí poklesem, jehož konec nikdo neumí popsat? Tato zkušenost samozřejmě není exkluzivní doménou českých či slovenských novinářů. I v tom jsme dnes součástí západního světa, byť s určitými regionálními specifiky.

Americký časopis The New Republic byl založen roku 1914. Mezi politicko-názorovými časopisy je tedy starší než New Yorker; patrně jen The Atlantic je z těch, kdo v této kategorii přežily, starší. Máme na mysli kategorii časopisů názorových, tedy takových, které si nedělají nárok na zpravodajství (byť taky s vlastním zpravodajstvím přicházejí), zato považují za svou roli komentování a kritický dialog. The New Republic byl původně tribunou amerických liberálů a progresivistů. To slovo tehdy bylo chápáno ve smyslu příznivců prezidenta Theodore Roosevelta – považovali za nutné velké, radikální změny v americké politice, v roli a organizaci vlády, ale (narozdíl od současného používání toho slova) k nim nepřistupovali z marxistických pozic. Psali do něj za ta léta například Virgina Woolfová, Langston Hughes, Primo Levi, Simon Schama, Robert Frost, Robert Graves, George Orwell, John Maynard Keynes, Czesław Miłosz, Josif Brodskij nebo Josef Škvorecký. Současná podoba časopisu se datuje od roku 1974, kdy jej koupil harvardský profesor Martin Peretz (díky tomu, že se dobře oženil). Od těch dob se TNR, jak je zkracován, pozná podle několika znaků: je nepokrytě proizraelský; je nalevo od středu v domácí politice a pravicový v zahraniční politice. V tom, tvrdí jeho zastánci, neopustil Demokratickou stranu, ale Demokratická strana opustila jeho. Takže TNR byl proti reaganomice, ale pro nárůst zbrojních výdajů i pomoc nikaragujským Contras. Dále se vyznačoval tím, že Peretz autoritativně nastoloval politickou linii časopisu, ale zároveň dával zaměstnancům možnost ji na stránkách časopisu kritizovat. Byla to škola demokratické diskuse a argumentace. Záměrně zaměstnával novináře s diametrálně odlišnými názory. Šéfredaktorovi dával úplnou volnost, dokud ho nevyhodil, což bývalo často.

TNR mnohokrát vzbudil kontroverze, ať už tím, že šel proti proudu, anebo katastrofálními profesionálními haváriemi. Příkladem toho prvního budiž, když TNR zveřejnil dlouhou ukázku z knihy Charlese Murrayho a Richarda Hernsteina The Bell Curve, pojednávající o tom, že IQ nemusí být stejnoměrně rozděleno mezi rasami. Přestože číslo časopisu obsahovalo několik razantních odsudků knihy v souhrnu mnohonásobně delších než samotná ukázka z The Bell Curve, mnoho levicových čtenářů to považovalo za projev rasismu, jež časopisu nikdy neodpustili. Příkladem toho druhého byla kauza Stephen Glass – jak vyšlo najevo, tento reportér TNR si valnou část svých na prvních pohled senzačních reportáží vymyslel. Když nakonec celá věc explodovala, seznam oprav a omluv zabral půlku vydání. O Glassovi byl natočen i film.

To nejspecifičtější na TNR ale bylo to, že šlo vlastně o dva časopisy v jednom – první část byl politický názorový časopis, druhá intelektuální revue. Ten přívlastek je na místě bez ostychu a bez přehánění. TNR tiskl recenze-eseje v rozsahu, které nenajdeme v žádném českém časopise, o všech tématech kultury – literatuře, historii, filozofii, náboženství, politologii, umění, hudbě. Tuto rubriku řídil třicet let Leon Wieseltier, milovaná i nenáviděná postava americké intelektuální scény. Měl ojedinělou schopnost přimět ta největší jména ze všech oborů k psaní recenzí, jež byly rovnocenným protějškem recenzovaného díla. Byly zevrubné, čtivé a nadčasové. A přečtení několika ročníků druhé části TNR dá člověku lepší vzdělání než stejný čas strávený na Fakultě humanitních studií UK. I některé z těchto textů se přitom dostaly na titulní stránku časopisu a vyvolaly vlny, jaké by autoři lidovějších témat mohli závidět. Letos v létě se obsáhlý útok na elitní americké univerzity od Williama Deresiewicze (podtitulek: Naše nejlepší univerzity dělají z dětí zombie) stal nejčtenějším článkem na internetu v historii časopisu. Pořád to byl časopis vědomý si svého postavení a zodpovědnosti americké instituce.

Časopis v posledních letech začal ztrácet dech a prodělávat ještě víc než dřív. Někteří mladší levičáci mu vytýkali, že je příliš bílý (možná aby nemuseli říkat, že je příliš židovský). Mnoho tradičních čtenářů si odcizil podporou války v Iráku. Ale stále tam bylo občas co číst, o něčem se poučit či si ujasnit, proč s něčím nesouhlasíte. Peretz byl nucen v roce 2012 TNR prodat. Novým majitelem se stal Michael Hughes. Tehdy osmadvacetiletý mladík vděčil za své štěstí tomu, že byl v prvním ročníku na Harvardu spolubydlícím Marka Zuckerberga. Jako takový se ocitl mezi akcionáři Facebooku; za jeho hlavní příspěvek firmě bývá v sarkastických profilech uváděno, že vymyslel tzv. poke button. V roce 2008 pracoval ve volební kampani Baracka Obamy. Jeho manžel (vzali se po legalizaci manželství osob stejného pohlaví ve státě New York) se v nedávných volbách pokoušel kandidovat do Kongresu. The New Republic nikdy nebyl tak blízko stranické politice.

To ale nebylo hlavním kamenem úrazu. Hughese, který zprvu zdůrazňoval, jak si váží stoleté tradice časopisu, zřejmě přestalo bavit platit ztráty a začal kout nové plány. Najal jako ředitele vydavatelství člověka z firmy Yahoo jménem Guy Vidra. Ten od počátku dával najevo, že tradice časopisu ho nezajímá. Nudí mě to, články delší než pět set slov nejsem schopen číst, nechal se prý slyšet. Tento týden se ukázalo, že za zády stávajícího šéfredaktora najal nového. Na redakční poradě oznámil, že TNR odteď bude „vertikálně integrovaná digitální mediální společnost,“ který bude produkovat „obsah dobře cestující všemi platformami“ a tak posune TNR „do jednadvacátého století“. Stávající šéfredaktor i Leon Wieseltier musel odejít.

Vyhodit Wieseltiera z The New Republic je asi jako vyhodit Jiřího Suchého ze Semaforu. A pak předat vedení dramaturgovi z divadla Kalich.

Majitel má právo dělat si se svým majetkem, co chce. Ale Hughes se zaprvé choval kluzce a zbaběle. A zadruhé jeho plán nedával žádný smysl. Mluvil o tom, jaký je TNR hodnotný „brand“, ale pro farmu honící co nejvíce kliknutí a sdílení tento brand nedává smysl; to měl Hughes raději postavit novou publikaci na zelené louce. A taky během jediného dne tento brand zničil tak dokonale, že by to lépe nevymyslel, kdyby o to záměrně usiloval.

To, co následovalo, lépe než slova popíše tento pohled na tiráž po dnešním dni.

Seznam už je zastaralý, rezignací přibylo. V poslední skupině „contributing editors“ nezůstal prakticky nikdo. Je třeba říci, že to nejsou placení zaměstnanci časopisu. Jde o čestný titul pro bývalé redaktory anebo významné osobnosti, které párkrát do roka do časopisu přispívaly. Tito lidé tedy nešli do rizika, zato ale způsobili Hughesovi pořádnou ostudu.

Tlak na americkém novinářském trhu není o nic lepší než na českém. Redakce slovutných publikací propouštějí. Nová webová média se snaží vymačkat co nejvíce obsahu z lidí píšících za minimum peněz anebo dokonce zadarmo. O těch pár nejlepších jmen z TNR se ostatní redakce poperou, ale mnozí odcházejí do nejistoty. Z platů v TNR toho asi moc nenašetřili. Přesto odkráčeli v procentu převyšujících odchody z českých oligarchizovaných redakcí. Je to úctyhodné gesto.