České sledovací systémy bodují. Díky Rusku a Číně
3
Pardubická společnost ERA, výrobce slavných pasivních sledovacích systémů, nyní takříkajíc neví, kam dřív skočit. Jestliže před pěti lety se hovořilo téměř o jejím krachu, v současnosti se nalézá v rekordním období a zakázky se jen hrnou. Zásluhy za to sklízí hlavně majitel, kterým je společnost Omnipol, avšak české firmě zřejmě dramaticky pomohla i změna situace na trhu se zbraněmi, resp. ve světovém bezpečnostním prostředí.
Nejdříve stručně připomeňme podstatu a genezi pasivních sledovacích systémů, jimž se někdy nepřesně říká také „pasivní radary“. Na rozdíl od klasického radaru, který vysílá paprsky a dle jejich odrazu detekuje cíle a určuje jejich polohu, pasivní systémy spoléhají na to, co vyzařuje cíl samotný. Používají tak několik přijímacích stanic (obvykle tři) a podle času, kdy jednotlivé stanice zachytí signál, mohou kalkulovat polohu cíle. Zajisté není nutno dodávat, že se jedná o proces, který vyžaduje značně velký výpočetní výkon.
Už první československý pasivní komplex PRP-1 KOPÁČ, jenž se zkoušel od roku 1961, měl na tehdejší dobu velice silný „mozek“, ačkoli proti současným počítačům samozřejmě působil jeho výkon směšně. Následovaly další dvě generace „pasivek“, a sice typy KRTP-81 Ramona a KRTP-86 Tamara. Ve všech případech se jednalo o výrobky společnosti Tesla Pardubice, na jejichž troskách vznikla v roce 1994 nová značka ERA.
Osvědčená technologie se nejdříve uplatňovala zejména na civilním trhu, a sice v oboru řízení letového provozu. V roce 1999 ale začaly testy vojenského systému čtvrté generace Věra, jenž používá až čtyři přijímače zároveň. Díky tomu dovede sledovat polohy stovek pohybujících se cílů v reálném čase. Verze Věra-S/M vstoupila do služby v české armádě a exportní provedení Věra-E záhy vzbudilo nemalý rozruch na mezinárodním trhu.
Samozřejmě si nelze představovat, že Věra je „všemocná“ či „vševědoucí“. Pasivní komplexy patří mezi špičkové technologie, jaké potřebují vysoce kvalifikovanou obsluhu, jejíž výcvik se měří ne na měsíce, ale spíš na roky. Systém Věra také nedokáže účinně fungovat bez databáze charakteristik cílů, aby bylo zjištěné signály s čím porovnávat. Navzdory těmto překážkám ale na moderním bojišti může tvořit vysoce efektivní nástroj.
Mezi zájemci však nefigurovaly jen státy NATO. Česká vláda roku 2004 předběžně souhlasila s prodejem do Číny, což ale způsobilo velké znepokojení ve Washingtonu. Po intervenci USA byl onen kontrakt zablokován, ale Američanům ani to nejspíš nestačilo. Tvrzení, že komplexy jako Tamara a Věra zjistí americké „neviditelné“ letouny, je dost zjednodušené, ale faktem je, že za určitých podmínek mohou sledovat cíle, na které jsou klasické radary krátké. USA si tak možná chtěly „pojistit“ bezpečnost této technologie.
V roce 2006 tedy firmu ERA koupila americká značka Rannoch, jenže ze zpětného pohledu se nejednalo o moc šťastný krok. Nový vlastník totiž nechtěl příliš investovat do vývoje, jenž má v tomto rychle se rozvíjejícím oboru ohromnou důležitost. Každý, kdo v něm chce uspět, musí neustále reagovat na to, s čím by mohl přijít potenciální protivník. Novému majiteli však šlo o dosažení rychlých zisků, nikoli o dlouhodobou strategii.
Hvězda firmy ERA tedy začala hasnout, na čemž však nenesl vinu jen americký vlastník, ale i čeští politici. Ti jako obvykle (čest několika výjimkám) dělali zpravidla jen velmi málo pro to, aby podpořili exportní úspěchy pasivních systémů. A v roce 2011 navíc přišlo něco, co mohlo být pomyslným hřebíčkem do rakve Věry, a sice Bílá kniha o obraně. V ní se konstatovalo, že Věra zastarala a že se do vývoje „pasivek“ již nemá dále investovat! Taková formulace asi jen těžko mohla přilákat další zahraniční zákazníky.
Američtí majitelé nabídli značku ERA k prodeji jako „neperspektivní“ a novým vlastníkem se stala česká firma Omnipol. Ačkoli ta má kvůli některým zakázkám pro Armádu ČR (mj. kvůli problémovým letadlům CASA) značně kontroverzní pověst, pro pardubickou firmu šlo možná o záchranu v poslední chvíli. Omnipol byl totiž ochoten vynakládat prostředky na vývoj a také těžil z faktu, že v řadě zemí třetího světa má pořád velmi zvučné jméno. S touto podporou pak na trh zamířil pasivní systém páté generace Věra-NG.
Kromě intenzivní marketingové strategie Omnipolu ale ve prospěch českých „pasivek“ začaly pracovat i vnější faktory. Západ ztratil monopol na „neviditelné“ letouny, jelikož se prototypy takových letadel objevily i v Rusku a Číně. A vedle toho se začalo ukazovat, že právě tyto dvě země disponují v některých dalších oblastech výrobky, které se přinejmenším vyrovnají tomu, co vlastní či nabízejí USA a státy západní Evropy.
Na prvním místě se jedná o prostředky elektronického boje. Skutečnost, že Rusko investovalo do jejich vývoje veliký objem financí a že jich vlastní široké spektrum, byla sice známa hodně dlouho, ale vůči jejich reálné účinnosti panovala na Západě jistá skepse. Tu podpořily nevalné výkony ve válce s Gruzií v roce 2008, ale od té doby se hodně změnilo. Onu skepsi pak velice rychle rozbila (ryze technicky výborně provedená) „operace Krym“, kde ruské rušiče fakticky zlikvidovaly komunikační síť ukrajinské armády.
Západ se dočkal nepříjemného probuzení, jenže Krym byl spíš jen „ochutnávka“. V roce 2015 totiž dopravili Rusové do Sýrie systém elektronického boje Krasucha-4, načež členové NATO zjistili, že pro značnou část jejich senzorů představuje tamní ruská základna takříkajíc „černou díru“. A na samotném Krymu byl (dost možná jako zdvižený prst Kremlu) instalován komplet Murmansk-BN. Ten už lze klidně řadit mezi strategické zbraně, jelikož dokáže rušit spojovací systémy nepřítele na ohromující vzdálenost 5000 km!
Některé méně výkonné komplexy elektronického boje Rusko také exportuje, což dokazuje mj. přítomnost systému Avtobaza v Íránu. Západní státy si prostě musely přiznat nepříjemný fakt, že Rusko v tomto oboru dosahuje špičkové úrovně. Velký pokrok v této oblasti zaznamenala i Čína, pro kterou rušiče evidentně představují významný prvek vojenské strategie ve východní a jihovýchodní Asii. A toto všechno nahrává společnosti ERA.
Zanedlouho by totiž klidně mohla přijít situace, že by klasické radiolokátory západních zemí a jejich spojenců mohly mít problém detekovat „neviditelné“ letouny ruské nebo čínské výroby, a navíc by mohly být terčem rušení ze strany ruských a čínských systémů elektronického boje. Pasivní sledovací komplety představují kvalitativně odlišné prostředky, jež by mohly v takové situaci nabízet řešení. Také proto počet zemí, které vlastní či chtějí systémy řady Věra, značně vzrostl, přestože identita většiny z nich se stále utajuje.
Vedle NATO patří mezi veřejně známé majitele mj. Pákistán či Vietnam, ale různé neoficiální zdroje (a také úniky v kauze WikiLeaks) napovídají, že úplný seznam bude dosti dlouhý. Jako další provozovatele či zájemce lze tedy jmenovat Indonésii, Malajsii, Egypt, Nigérii, Ekvádor, Jižní Koreu, Mongolsko nebo Jordánsko. A nynější mezinárodní situace nesvědčí ve prospěch toho, že by zájem o české „pasivky“ měl klesat.
Navzdory tomu by však česká exportní politika neměla zaspat. Ano, nynější vyhrocené vztahy Západu s Ruskem a Čínou znamenají pro pasivní systémy takříkajíc žně, firma ERA však není na trhu sama. Konkurence rovněž nespí a potenciální protivníci pochopitelně také nenechávají úspěchy pardubické firmy bez povšimnutí. Coby příklad lze uvést fakt, že Čína vlastní pasivní systém YLC-20, který je víceméně kopií české Tamary.
Pasivní sledovací komplexy bez jakékoli nadsázky náleží mezi české „rodinné stříbro“. Pokud začneme u typu první generace KOPÁČ, pak jsou tady kontinuálně vyvíjeny už od roku 1960, čímž se nemůže chlubit žádná jiná země světa. Úpadek značky ERA na přelomu první a druhé dekády nového tisíciletí ale důrazně varuje, že tato technologie potřebuje také trvalou podporu vývoje a exportu. Firma ERA dostala „druhou šanci“ a perfektně ji využila, ale snad se poučí i čeští politici, protože „třetí šance“ už by přijít nemusela.
