Eseje par excellence

Drobný, do bledě modra zbarvený svazek esejů Josepha Conrada, nazvaný prostě Poznámky o životě a literatuře, vyšel teprve nedávno, ale už se lze slavnostně pýřit, že v něm česká překladová literatura získala cenný kus, aspirující – pokud na ně někdo dá – na různá letošní literární ocenění. Povyk je dán jednoduchou rovnicí: překlady Conradových próz mají v češtině tradici (nejstarší jsem našel z roku 1912), jenže autorovo esejistického dílo dosud leželo mezi našinci ladem. Tento první výbor podstatné linky Conradova díla pořídil a přeložil až nyní Petr Onufer – a je dobře, že to udělal, třebaže práce na jejich převodu musela být náročná (jak ostatně sám naznačuje ve svém doslovu).

Joseph Conrad patří k vděčným autorům už svým životopisem. Původem Polák; šlechtic narozený ve vyhnanství na Ukrajině, neboť se narodil spisovateli, který v Polsku nepřehlédnutelně odporoval ruským pantátům; sotva odrostlý mladík, který po smrti rodičů nastoupil námořnickou službu, setrval u ní třicet let a procestoval celý svět. Autor, jenž se na spisovatelskou dráhu vydal tak zralý, že lidsky už ho stěží mohlo něco překvapit. (Vždycky mi přišlo, že osudy druhého slavného „východňára“, jemuž se prostředkem vyjádření po životním putování nakonec stala angličtina, tedy Vladimira Nabokova, nesahají Conradovým zážitkům a životním rozhodnutím po paty.) Zároveň Conrad patří k nepočetným literárním svůdcům, kteří čtenářsky nabízejí neodolatelně opojná, ale zrovna tak vyčerpávající setkání. Jejich intelektuální záběr a nároky jejich stylu na soustředění jsou totiž nesmírné a někdy nepoddajné až k hranicím snesitelnosti. Přečíst je na jedenkrát je nemožné, je třeba se k nim vracet a pomalu odkrývat náročnou syntaxí a barvitým, až hektickým chrlením obrazů a myšlenek poschovávaná zákoutí jejich vět.

Conrad patří k nepočetným literárním svůdcům, kteří čtenářsky nabízejí neodolatelně opojná, ale zrovna tak vyčerpávající setkání. Jejich intelektuální záběr a nároky jejich stylu na soustředění jsou totiž nesmírné a někdy nepoddajné až k hranicím snesitelnosti.

Ono klopýtání v závěsu, jež se přitom neustále snaží Conrada dostihnout a stát se mu rovnocenným partnerem, si naléhavě uvědomí asi nejeden čtenář předložených esejů. Nesnáze jsou kromě stylu dány rovněž Conradovým tajnůstkařením. Z přeložených textů se o něm přímo dovídáme málo, živel jeho uvažování jako by byl formován jeho nejdelším povoláním, takže se chová jako voda: myšlenky občas plynou klidně, občas se náhle vzbouří a přelévají přes sebe. Tak třeba nejdelší esej Onuferova výboru se jmenuje Po letech na návštěvě v Polsku a pojednává o Conradově cestě do Krakova těsně po sarajevském atentátu roku 1914. Kde by bylo lze čekat výjevy nervozity z nastupujícího chaosu, Conrad dumá nad tím, proč nemá čas nad válkou dumat, a vzpomíná na svůj první pobyt v Anglii, kdy byl rozhodnut stát se námořníkem a co pro to musel udělat. Samozřejmě je v tom znát jemný a pečlivě dávkovaný humor. V knize má tato esej třicet stran, ale do Polska se v ní dostaneme zhruba až po dvaadvaceti stranách. Samotný polský pobyt je odbyt krátce – stejně jako konstatování, že z Krakova na polský venkov se Conradově rodině podařilo odjet na několik let posledním civilním vlakem, který byl z města vypraven.

Conrad v Americe našel naději proto, že se mu příčily čtyři věci: průmyslová válka, jež jako své největší rukojmí vzala mír, neboť s ním začala kšeftovat, ruská nízkost, tupost šlechtická a idea národnostních států

Výbor představuje dva typy prací, rozsahem si knihu dělí napůl: první tři eseje jsou ukázkou Conradových řekněme politických úvah, zbylých šestnáct se věnuje literatuře. Stejně jako překlad lze pochválit i ediční práci nakladatele. Jestliže třeba v první – a pro mě nejzajímavější eseji – Autokracie a válka čteme setrvalé Conradovy výtky či spíš výsměch na adresu ruského zacházení se světem včetně kultury, je v druhé části knížky zařazen Conradův dopis americkému překladateli Turgeněva, v němž se Conrad vyznává z lásky k tomuto autorovi. Takto Onufer knížku komponuje: kde se autor snaží v jednotlivých textech nebýt vidět, editor se snaží ho odkrývat a úřaduje Conradovi vlastně natruc.

Vysvítá pak z toho jedna věc: nacházíme-li v americké politice dvacátého století nejednoho úspěšného Poláka, patří do této řady rovněž Joseph Conrad. Ačkoli weltman a v závěru života Američan, zůstal hrdým Evropanem a Polákem, který v Americe našel naději proto, že se mu příčily čtyři věci: průmyslová válka (počítal ji od Napoleonova pochodu Evropou), jež jako své největší rukojmí vzala mír, neboť s ním začala kšeftovat, ruská nízkost, tupost šlechtická a idea národnostních států: „Pozici státu vzhledem k mravní metodě jeho rozvoje lze pravda vnímat jedině historicky. Možná lidstvo ke komplexnímu pochopení jakéhokoli konkrétního případu ještě nedozrálo. Možná nedozraje nikdy; a možná tato Země, rozdělená dle úzkostlivých domluv státníků mezi naše protichůdné ambice, zanikne dříve, než se dočkáme toho štěstí, abychom jednohlasým aplausem přivítali dokonalou realizaci velkého státu.“

S uměním to má nějak podobně. Tohle jsou texty hodné označení literatura: nemusíme souhlasit, ale čteme fascinováni.

Joseph Conrad: Poznámky o životě a literatuře, vydala Revolver Revue v roce 2014. Přeložil Petr Onufer. Cena: 220 Kč