TÝDENÍK ECHO: Babiš ovládl pole, chlévy, lesy. Teď i český byznys s ropou
Co najdete uvnitř
TÝDENÍK ECHO
2
' alt="red" />
Jak ministr financí Andrej Babiš využil svou politickou stranu a média k ovládnutí ropného byznysu, získání vytoužených firem z Unipetrolu. To je hlavní téma nového Týdeníku ECHO. S tím koresponduje i profil jeho věrné spolupracovnice Radmily Kleslové a Salon s osobnostmi debatujícími nad střetem zájmů ministra financí.
Babiš se svou partou ovládá strategický byznys s ropou
Za poslední rok a půl jsme se civilizačně posunuli o značný kus směrem na východ. O obratu v zahraniční politice se hodně mluví. Ten skutečný obrat se ale odehrál v politice domácí. Ruské poměry k nám nepřinesli Rusové. Zvolili jsme si je sami. A ti, kdo ten zahraničněpolitický posun ve veřejné debatě ostře tepou, často sami slouží obratu vnitřnímu.
Po roce a půl se dá docela precizně popsat, jak Andrej Babiš využil své politické a mediální moci k prosazení vlastních ekonomických zájmů. A k vytlačení těch, kdo se jim v minulosti odmítli podřídit. Nejpopulárnější politik a majitel Agrofertu přes své loajální lidi míří k ovládnutí celé české petrochemie. Od dopravy ropy po její konečné zpracování.
Právě teď se chystá klíčový krok celé operace, na jehož konci se Andrej Babiš dostane k části Unipetrolu, po níž vždycky toužil, snažil se ji dvakrát neúspěšně privatizovat, vedl o ni miliardové arbitráže. Dosud marně. Díky svému politickému a mediálnímu vlivu teď dostane to, co vždycky chtěl. Bez nich by toho nikdy nedosáhl.
Unipetrol je ale až završením celé ropné operace. Nejdřív bylo potřeba zajistit loajalitu v Meru a Čepru. Tam si Babiš vyslal svou starou partu z Unipetrolu z éry generálního ředitele Pavla Švarce (ten teď zatím stále zůstává ve službách miliardáře Karla Komárka, jemuž řídí projekt v Rusku), kdy státní firmu fakticky ovládal, aniž by mu v ní patřila jediná akcie. Se starou partou v Unipetrolu tehdy jako lobbistka začínala Radmila Kleslová (podrobně se její kariéře v tajných službách po roce 1989 a roli při konsolidaci Babišových miliard věnujeme v samostatném článku Kmotra Bartheldyová).
Salon Echa: Podnikatelé chtějí vidět silné lídry, nikoliv roztříštěné brandy velkých stran
Andrej Babiš i po roce účinkování ve vládě může nadále počítat s podporou mnoha českých podnikatelů. V Salonu Echa, které tak jako hlavní téma nového čísla pojednává o střetech zájmů Babiše v petrochemickém průmyslu, například majitel Student Agency Radim Jančura říká: „My chceme vidět, že zodpovědnost jde za konkrétním člověkem, než aby byla roztříštěná v nějakém brandu ČSSD.“ Na jiném místě Jančura vysvětluje, proč se mu nelíbí demokracie praktikovaná dosavadními politickými stranami. „ČSSD má sjezd, kde delegáti rozhodují mezi Sobotkou Haškem a někým třetím. Kandidáti na předsedu si v podstatě kupují hlasy. A delegát z Budějovic je pod tlakem nějakých lokálů... Takže klasická demokracie, která jde zespod, je špatně. Bohužel. Já jsem pro demokracii lídrovskou.“
Na otázku, zda nás má znepokojovat propojení politické a mediální moci, Roman Joch z Občanského institutu, jinak pravidelný přispěvatel Babišových Lidových novin, odpovídá, že jsou i horší scénáře. „Rozhodně bych považoval za mnohem fatálnější, kdyby se tu objevil charismatický politik typu Tsiprase (nový, krajně levicový premiér Řecka – pozn. red.), se silnými názory, s velikou popularitou, kterého by podporovala média i přesto, že by je ani nevlastnil.“
Podle Jocha není mezi českými novináři mnoho takových, kteří by Babišovi osobně fandili, dokonce ani v jeho redakcích. Nemůže ale oligarchizace českých médií vést k měkčí formě ovládání médií, tedy místo velebení vlastníků neútočení na ostatní oligarchy? Ekonom Miroslav Zámečník v Salonu řekl: „Uzavírají mezi sebou něco jako pakt o neútočení jadernými zbraněmi. Trochu jako za studené války,“
Kde mají jednotliví účastníci Salonu Echa čáru, po jejímž překročení už Babišovu koncentraci moci začnou považovat za skutečně nebezpečnou, si přečtěte v pátečním vydání časopisu.
Co dál naleznete v Týdeníku Echo
K hlavnímu tématu čísla napsala Lenka Zlámalová i profil Radmily Kleslové Kmotra Bartheldyová. Vždycky ve stínu, tam, kde je třeba, jakožto ženy, která Babišovi k vytouženým miliardám z Unipetrolu pomohla.
Petr Holub píše v analýze Nenápadný půvab Sobotkovy vlády o tom, jak je možné, že zrovna současná vláda má nejvyšší důvěru lidí za dlouhou dobu. Důvod může dle autora být i vyhýbání se jakýmkoliv nepopulárním opatřením, období skutečné zkoušky této vlády se přitom už nezadržitelně blíží.
Dále se Daniel Kaiser v komentáři Řecký volič oponou trhnul soustřeďuje na historický úspěch radikální řecké levice a osobnost jejího vůdce Alexise Tsiprase. K volbám do řeckého parlamentu se podíváte i ve Fotoeditorialu se zajímavými fotografiemi z místa od Lâm Duc Hiên. V reportáži Rudo nad Akropolí od Marie Vojenové s názvem získáte netradiční pohled na vítězství Syrizy v Řecku – pohledem pratety předsedy Tsiprase.
Kauzu norské děti rozplétá s novinářem Yngvarem Brennou Vladimír Ševela. Nejen o dětech Evy Michálkové, ale i o konvencích a systému, který občas semele nevinné, si přečtete v Nor o norském rovnostářství: Svěrací kazajka, z níž není cesty ven, rozhovoru s Norem žijícím přes 20 let v České republice.
Mané D. Shakarian vyzpovídala v dalším rozhovoru nového uměleckého ředitele činohry Národního divadla Daniela Špinara. Za Dočekala bylo Národní pestré, ale nemělo ksicht, tvrdí Špinar a do ND přináší novou vizi. Ondřej Štindl v Umění a kritice srovnává a hodnotí dva na první pohled tématem a zpracováním podobné filmy. O snímcích Whiplash a Birdman čtěte v Posedlost versus „dobrá práce“.
