Pošleme všechny eurodotace za stovky miliard uprchlíkům

Témata: ,

Harmonie mezi citem a rozumem je znakem zdravé osobnosti. A jen zdravá, vyrovnaná osobnost je schopná skutečně pomáhat. Nikoliv se jen dojímat vlastní dobrosrdečností, která při nejlepší vůli nikomu moc nepomůže. V reakcích na obrovskou migrační vlnu, která se z Blízkého východu a Afriky valí do Evropy, je emocí příliš mnoho a rozumu příliš málo. Proto se Evropská unie topí v chaosu, nevypočitatelnosti a utopických nápadech. Není schopna účinně pomáhat a sama sebe přitom vážně existenčně ohrožuje.

Je to přirozené. Veřejný prostor je zahlcen dojemnými fotkami nešťastných, roztomilým malých dětí na nelidské cestě Evropou. To nemůže nikoho, kdo má cit, nedojmout. Emoce vytlačují všechno ostatní. A člověk má sklony se i sám před sebou stydět, že si nad tím vyobrazeným neštěstím vůbec dovolí kriticky a střízlivě myslet. To dilema a vnitřní chaos velmi výstižně a citlivě popsala v rozhovoru pro Lidové noviny spisovatelka Petra Hůlová.

Ta reakce je vyvolaná citovým vydíráním, které nám značná část médií servíruje. Z fotek a reportáží máte dojem, že mezi uprchlíky je snad nejvíc malých dětí. Skoro nevidíte fotku bez nich. Realita je bohužel úplně jiná. Podle různých odhadů je mezi migranty až kolem 80 procent mladých mužů. Ukazovat je ale zdaleka není tak efektní jako roztomilé syrské holčičky a čtrnáctidenní novorozeňata. Když v takové chvíli pustíte do debaty o nutné ochraně hranic, jste považováni za cyniky bez srdce.

Celá ta diskuse o pomoci je dost rozumu a myšlení zbavená. Za největší dobro je vydáváno přijmout do Evropy co nejvíc migrantů. A přijmout nikoliv ty nejohroženější, nejslabší, ale ty, kdo měli dost na zaplacení pašerákům lidí. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière prosazuje, aby se kvótami rozdělili ti, kdo už v Evropě jsou. Ostatním se ve vstupu zabrání a zůstanou v uprchlických táborech před hranicemi Evropské unie. Bez ohledu na to, jestli jsou na životě více ohroženi, nemocnější nebo bezmocnější, než ti kdo dorazili do Berlína nebo Vídně. Je to pravidlo prvního na pásce. Právo džungle a silnějšího. Vylákat migranty na cestu s pašeráky, nechat je riskovat životy a odměnit ty, kdo to stihli první, nemá s pomocí hodnou civilizovaných zemí moc společného.

Je to nejhorší možný styl migrace. Není to ani čistě humanitární pomoc, která patří těm nejohroženějším a nejslabším. A není to ani promyšlená řízená ekonomická migrace, kdy si země mezi přistěhovalci vybírá ty nejschopnější, nejvzdělanější s nejvyšší šancí se plně integrovat, s nadšením a pokorou přijmout veškerá pravidla nového domova a nechat před jeho branami svoje vlastní. Přesně proto je přerozdělování lidí přes povinné kvóty utopické a nehumánní zároveň.

Přitom by se dalo pomoci velmi účinně miliónům ohrožených. Chce to jen odvážné, tvořivé myšlení, kterého se v Evropě bohužel moc nedostává.

Němečtí sociální demokraté v čele s vicekancléřem Sigmarem Gabrielem vyhrožují odpůrcům kvót odebráním evropských dotací. Tento zásah, který je zcela v rozporu s jakýmikoliv pravidly, může být dobrou inspirací.

Evropská unie má rozpočet přibližně na úrovni 1 procento HDP společenství. Pro letošní rok je to v přepočtu asi 3,95 bilionu korun. Spousta peněz na pomoc, kdybychom skutečně pomáhat chtěli.

Proč nezastavit všechny dotační programy a nedat v takovéto výjimečné chvíli všechny peníze z evropských dotacích na dvě věci, které skutečně pomohou uprchlíkům i budoucnosti EU včetně její základní svobody volného pohybu? Většina by měla jít na vylepšení životních podmínek v utečeneckých táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu. V zemích, které jsou na rozdíl od Evropy migrantům kulturně blízko. Jsou z pohledu Evropy bezpečné. Snaží se pomáhat, jenže na to mají jen velmi omezené zdroje. Kdo skutečně prchá před válkou, je tam v bezpečí. Ten, kdo chce za lepším životem v Německu nebo ve Švédsku, je ekonomický přistěhovalec. Mezi těmito dvěma skupinami je potřeba velmi pečlivě rozlišovat. Což se v gejzírech emocí neděje.

Podmínky v táborech jsou kvůli nedostatku peněz skutečně špatné. Pro mnoho lidí je to bezvýchodné přežívání, byť v bezpečí. Jordánská královna Rania před pár týdny apelovala na Evropany, aby pomohli. Pro přiblížení toho, jak situace v její zemi vypadá, použila pár čísel. V Jordánsku mají tolik uprchlíků na počet obyvatel, jako kdyby jich v Německu bylo 16 nebo v Británii 12 milionů. Ta čísla jsou z našeho pohledu nepředstavitelná.

S velkorysou evropskou pomocí, na niž by eurodotace stačily, by se z táborů dala udělat místa pro humánní život. Přední expert na migraci Paul Collier z Oxfordské univerzity trefně upozorňuje, že migranty v táborech demoralizuje i to, že nemůžou pracovat. I to by se dalo podle něj vyřešit zřízením speciálních podnikatelských zón. Evropská unie, zvláště byrokraticky výkonné země jako Německo, by si je mohly vzít pod patronát. Lidé by si tady udržovali a získávali znalosti, které se budou jejich zemím hodit, až se tam podaří ukončit občanské války.

A ty skutečně nemocné a ohrožené, kteří potřebují péči v Evropě, by si tady v klidu, bez stresu vybrali jednotlivé země. Přesně jako to už dělá Velká Británie. Ta se díky chytře vyjednané výjimce z Lisabonské smlouvy nemusí narozdíl od nás topit v nesmyslných debatách o povinných kvótách. A může přemýšlet, jak skutečně pomáhat.

Když premiér David Cameron navštívil v půlce září tábor v Libanonu, řekl, že Londýn si těch 20 tisíc uprchlíků, které se chystá přijmout, vybere přímo v táborech. „Přijmeme ty nejohroženější. Postižené děti. Ženy, které byly znásilněny. Muže, kteří zažili mučení.“ Nikoliv ty, kdo si mezi prvními zaplatili u pašeráků cestu do Evropy. Británie také dává na provoz táborů s velkým náskokem nejvíc peněz z celé Evropské unie. To je skutečná pomoc.

Nás ctí, že Bohuslav Sobotka a jeho vláda, stejně jako většina opozice, dává přednost britské cestě před zbrklým německým dobrodějstvím tlačícím povinné kvóty. Snad jí to vydrží a nevzdá to.

Všichni ti aktivisté a petenti, kteří moralizují, jak jsme xenofobní společnost, by se jistě svých příjmů z eurofondů ve prospěch uprchlíků vzdali. Nebo ne? Mnoho nejhlasitějších kritiků patří zároveň mezi jejich příjemce. Prchající Syřané přece ty peníze potřebují víc než třeba Evropský sociální fond, z něhož se financují právě ti aktivisté. Potřebují je víc než Agrofert ministra financí, který je největším příjemcem eurodotací v zemi.

To by, na rozdíl od demonstrativního odevzdávání obnošených šatů a medvídků, byla opravdová pomoc. Takhle pomáhají ti, kdo mají rozum i cit.

Přejít na diskusi