Moskva na vlastní oči. 'U nas vojna, durak'

Málokdo u nás ví, že Rusko je země mnohých demonstrací. V zemi sice platí restriktivní zákony, které omezují místa, kde je povoleno se shromáždit, ale přesto se v Rusku pořád za něco pochoduje. Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem v moskevských ulicích spatřil mnohé plakáty a světélkující cedule, zvoucí na demonstraci na podporu nevinných obyvatel, žen a dětí z Donbasu. Akce, která se konala u památníku obětí fašismu na Poklonnej gore, se očividně těšila podpoře z nejvyšších míst. Plakáty byly úplně všude, ve stanicích metra o ní informovaly světelné informační tabule a na několika veřejných místech stály ohromné billboardy se symbolickým obrazem hořící svíce. Byl jsem v Moskvě několik dní na historické konferenci o osvícenství, ale říkal jsem si, že by nebylo špatné  trochu zmapovat náladu v ruské metropoli. Možná bych v sobotu v 19.00 mohl zajít na Poklonnuju goru a vyslechnout hlas národa.

Neviditelní vojáci

Náhoda tomu chtěla, že jsme v sobotu při vystupování z metra narazili na skupinku opilých vojáků Doněcké lidové republiky. Nějak mě ten pohled zaskočil. Pánové se hlučně bavili, nijak neskrývali zbraně a očividně se chovali, jako by jim to tu patřilo. Všiml jsem si, že několik jich přimáčklo ke stěně neznámého civila, kterému pěstí cosi vysvětlovali. Ale raději jsem šel rychle dál, protože s těmito pány nebylo radno se zastavovat. Ostatně stejně se chovali i ostatní. Dav kolem nich obcházel, jako by byli neviditelní.

„Rád bych si je vyfotil, ale asi by se jim to nelíbilo,“ říkal jsem německému kolegovi, který šel se mnou. „Uznej, není zvláštní, že na Ukrajině údajně žádní ruští vojáci nebojují a tady se procházejí veřejně v uniformách Doněcka? A nijak se neskrývají.“ Zastavil jsem aspoň, abych vyfotil informační ceduli zvoucí na pietní shromáždění na Poklonnej gore, když přijelo metro a vojáci do něj začali nastupovat. Když už do něj lezli poslední z nich, neodolal jsem a přeci jen jsem si je zvěčnil.

Zrovna jsem si pochvaloval, jak jsem to pěkně zařídil, když nás obklopil zápach vodky a mě nezbylo než čelit kruté realitě. Zápach signalizoval příchod neviditelných vojáků, kteří si se mnou přišli promluvit. Během chvíle nás obstoupili křičící muži v maskáčích a začali na mě dotírat. „Kto ty? Ty snimku sdělal!“ „U nas vojna, durak!“ Proč jsem je fotil, chtěli vědět. Místo odpovědi jsem raději ochotně nabídl, že snímek vymažu, což se mi ale momentálně nějak nedařilo. V naší konverzaci byl zajímavý moment, kdy jsem na otázku „Kto ty?“ odpověděl, „Ja Čech.“ „Zabijeme vaše Čechy!“ zařval jeden z rozvášněných ozbrojenců. To se mi už podařilo snímek smazat a ukázat jim, že už tam opravdu není. „Ještě jedna fotka a rozbijeme ti hlavu,“ slíbil mi další. Naštěstí asi zabralo, když jsem jim říkal, že jsem jen historik, který přijel na konferenci, jelikož mezi nimi byl jakýsi civilní rukovoditěl... Tento muž s vyholenou hlavou v černé bundě mezi ně vběhl a volal: „Eto konferencija, eto konferencija.“ Pak se na mě zdvořile usmál a začal vojáky odvádět pryč.

Nějak mě přešla nálada jít se podívat na Poklonnoju goru, zvlášť když bylo více než jasné, že státní televize nám o události nabídne podrobnou reportáž. Co se to tady s lidmi děje? říkali jsme si. Jeden z francouzských účastníků konference mi pak vyprávěl, že jeho známého nedávno zmlátili účastníci takového vlasteneckého pietního shromáždění jen proto, že se na ně díval. Asi poznali, že je to cizinec, říkal jsem si pro sebe.

„Vzpomínka nevinných obětí“

Takže na Poklonnoju goru jsem nešel. I tak jsem měl možnost během večera sledovat v ulicích ozvěny této události. U parku Gorkého mě na chodníku minula skupinka dalších jásajících vlastenců, kteří doslova běželi, skákali a při tom mávali velkou vlajkou „Novoruské republiky“. Nemohl jsem si pomoci, ale nějak připomínali hnutí Haré Kršna. Dali mi letáček s heslem „Vlast – svoboda – Putin“. O pár hodin později, když už pietní akt na Poklonnej gore skončil, jsem potkal dvojici, která se zřejmě vracela z důstojného zážitku. I oni nesli společně vlajku „Novoruska“ – modrý kříž v červeném poli. On si občas radostně poskočil, ona se smála. On mával vlajkou, ona jej obdivně sledovala.

O akci s názvem „Vzpomínka nevinně zabitých“ skutečně informovala ruská televize týž den, pak znovu další den a ještě jednou v pondělí a možná o tom mluví dodnes. Na záběrech nebylo vidět žádné doněcké vojáky, ani opilé násilníky. V popředí stály hlavně starší ženy se svíčkami v rukou. Jedna křehká blondýna a jeden seriózně vypadající muž mluvili do kamery o svém strachu z fašismu. Sešli se tu, aby už neumírali nevinní obyvatelé, děti, ani ženy. Shromáždění se konalo pod památníkem obětí fašismu, začínalo a končilo písněmi Vladimíra Vysockého; na zemi se zapalovaly svíčky. K tomu si musíte představit dramatické sousoší zubožených obětí fašismu v pozadí. Na pódiu plamenně hovořila herečka Elena Ovčinnikova a po ní ruské matky. Akci ostatně nepořádal Putin, ale organizace „Ruské matky“ a Národní rodičovská asociace. Zkrátka důstojná akce seriózních lidí, kteří nechtějí nic jiného, než mír, klid a štěstí pro rodiny a děti.

„Pochod zrádců“

Jak jsem se dověděl, akce byla ve skutečnosti míněna jako odpověď na „Pochod míru“, který konala týden před tím opozice. Podle ruského kolegy Vlada se akce prý zúčastnilo asi 35 tisíc. lidí, ale policie tvrdila, že jich bylo jen 5 tisíc. Šlo podle všeho o odvážný čin, jehož cílem bylo ukázat, že veřejnost nesouhlasí s tím, aby Rusko zasahovalo do občanské války na Ukrajině. Během průběhu akce ovšem kdosi rozvinul ohromný – prý vážně ohromný – prapor s nápisem „Marš prislugy“ – „Pochod zrádců“. Tak je veřejnost jasně rozdělena: na jedné straně Rusové, na druhé zrádci.

Do akce Pochod míru se trefovali i řečníci pietního shromáždění slušných lidí na Poklonnoj gore. „Pod heslem ‚za mír‘, myslíte válku,“ řekla v projevu herečka Ovčinnikova. I politolog Sergej Markov sdělil veřejnosti v listě Izvestija, že dle jeho odborného názoru to byl pochod za občanskou válku. Listy Izvestija a Rosijskaja Gazeta vydaly komentáře, ve kterých nezapomněly zdůraznit, že na pochod míru přišlo jen 5 tisíc lidí, zatímco pietní akt na Poklonnoj gore „spontánně“ navštívilo 17 tisíc účastníků. Dojem ze „spontánního“ shromáždění trefně vyjádřil jeden z diskutujících na webu opozičního listu Novaja Gazeta: „Podívejte se na ty lidi,“ napsal „jsou jako zombie.“

Laskavý čtenář mi snad promine, že jsem se v článku omezil jen zážitky a dojmy. Někdy jsou i takové momentky přínosné, pokud jsou autentické a nepřeceňují se. Rozhodně se tímto nechci přidávat k protiruské mánii, která se šíří v našich médiích. Většina Rusů jsou oním mlčícím davem, který obcházel doněcké vojáky, jako by byli neviditelní. Nehádali se s nimi, ale taky se k nim nepřidali. Ruská vláda a státní média se ale cílevědomě snaží vytvořit v zemi agresivní náladu nenávisti k Západu, pocit ohrožení a aktivní podporu nacionalismu. Ale názorové těkání Vladimira Putina „i jego kliky“ – to by bylo téma na jiný článek.