Splněný sen v Ústí. Kde Páral své tělo káral

Témata:

Onen kraj je horopisně a vodopisně asi nejhezčí v Čechách a Ústí nad Labem je nejromantičtěji položené větší místo v zemi.

V kraji Ústeckém se, jak známo, dobře daří extremistům z leva i z prava, což má své příčiny historické a z toho pak plynoucí současné. Když se tam před pár lety stal hejtmanem funkcionář strany, která za to v podstatné míře může, napsal jsem někde unáhleně, že tam do té doby, než ho odvolí, nebudu jezdit.

Tím bych ale trestal sám sebe. Onen kraj je horopisně a vodopisně asi nejhezčí v Čechách a Ústí nad Labem je nejromantičtěji položené větší místo v zemi. To člověk vidí hned z vlaku, kdež ho vítá strašidelný Střekov čili Schreckenstein, oblíbený hrad německých romantiků a Richarda Wagnera, jenž tam chodil za zvukovými halucinacemi, které jednou bude vytvářet Masarykovo zdymadlo pod hradem.

To člověk vidí hned z vlaku, kdež ho vítá strašidelný Střekov čili Schreckenstein.

Ale Střekov nebyl mým cílem a důvodem mojí cesty do Ústí čili Aussigu. Mimochodem, víte, co tam do toho Labe ústí? Odpověď na konci článku. Já jsem tam byl pozván spolkem Hraničář. Ale pozor, ne že by si mě předvolali bývalí členové pohraniční stráže, abych jim vysvětloval své notoricky kritické postoje k vyhnání německých obyvatel, nýbrž pozván jsem byl občanským sdružením či spolkem Veřejný sál Hraničář, což jsou mladí lidé, především studenti místní univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A Hraničář se to jmenuje, že se ten sál nachází v bývalém kině Hraničář, které se tak jmenovalo od začátku 60. let: tehdy se kina tak pěkně blbě jmenovala.

Ale historie toho hezkého, expresionistického domu je starší, už v roce 1923 si ho nechala postavit místní sociální demokracie, která v tom průmyslovém německém městě v Čechách byla obzvláště silná, a to pro své spolkové účely, a už tehdy tu bylo i kino. To vydrželo do roku 2010, pak hrozilo, že z domu se stane, co se tak stává, tedy ruina, a tehdy ho zachránil onen spolek a našel pro něj novou náplň, v níž občas i na to kino dojde.

A Hraničář se to jmenuje, že ten sál se nachází v bývalém kině Hraničář.

A za ten spolek se mi před časem ozval Jan Kvapil, pozoruhodný muž a vzdělanec, jestli prý pořád platí můj bojkot Ústecka, a já mezitím zapomněl, že jsem nějaký vyhlásil, takže jsme se rychle domluvili, že do Hraničáře přijedu na besedu.

Záminkou byly právě ty moje sklony, které by skutečné hraničáře naplnily hlubokým pohrdáním: tedy můj zájem o věci spojené s Němci a jejich minulostí v Čechách a také s mými občasnými zde v tomto útvaru zachycenými (www.jiripenas.cz/fotoblog/) cestami kousek za hranice, například právě do Saska, jež mají v Ústí na dosah, ale pořád je to pro mnohé krajina spíš neznámá. To má ovšem své důvody, z nichž nejjednodušší je ten, co by tam našinec asi hledal, když je život tak krátký, peněz málo a na světě jsou přitažlivější místa než ty malebné vesničky a úhledné lázničky na německé straně, které tak kontrastují s těmi vybydlenými, vylágrovanými a poničenými vesničkami i městečky na straně české... To je přece vždycky pohled spíš pro masochisty a romantiky než pro člověka, který je rád, že jede někam, kde se mu to, kde a jak žije, nemusí na každém kroku připomínat.

Na světě jsou přitažlivější místa než ty malebné vesničky a úhledné lázničky na německé straně.

Mimochodem, právě v městském muzeu je výstava paralelních fotografií vesnice Lipová (součást Chuderova), kterou v roce 1915 fotografoval i s jejími obyvateli ústecký fotograf Franz Josef Umlauft, díky čemuž se zachovala kolekce asi šedesáti dobových snímků z vesnického života. Ten nebyl jistě nijak bohatý, děcka jsou běžně bez bot, selky a sedláci udření, mladí muži možná hnijí někde v zákopech. Ale co vidíme, jsou důstojné a solidní stavby, udržované cesty, vysekané louky, mnoho drobností jako boží muka, studna, pomníček, milník, prostě kulturní krajina. A k nim paralelně vznikly fotografie po sto letech, snímané ze stejných míst. No, jestli něco charakterizuje civilizační úpadek, pak je to tohle: většina domů zmizela, ty, které zůstaly, jsou zošklivělé, špatně udržované, zbavené veškerých rázovitých prvků a projevů krajové svébytnosti (Fachwerk), všechno je zarostlé a jaksi nedbalé. Je to krajina, přes niž se přehnalo stěhování národů, krajina, která ztratila ty, kdo jí rozuměli a měli ji rádi. Přišli ti, jimž žádná jiná nezbyla.

A k nim paralelně vznikly fotografie po sto letech, snímané ze stejných míst.

Ale přitom mně se v Ústí docela líbí, i když zároveň je to město, které jako by prošlo těžkou nemocí. Ostatně, je to snad nejbombardovanější město v Čechách, i když tehdy bylo v sudetské říšské župě. V prosinci 1944 a pak v dubnu 1945 rozbombardovaly RAF třetinu města a bomby vychýlily věž kostela Nanebevzetí Panny Marie o dva metry, takže to opravdu vypadá, že se brzy zřítí. Potom následovalo vyhnání, osolené zde 31. července proslulým shazováním z mostu, oslaveným pak jeho pojmenováním po ideovém strůjci odsunu. A pak ta dlouhá léta budování, to jest bourání a pustnutí a pak stavění a betonování a monumentalizování, které nemělo konce, takže když se na začátku 90. let zastavilo, zbyly uprostřed toho továrního města s velkou řekou podivné díry a mezery, jež tam ční dosud, a nejspíš nikdo neví, čím je ucpat.

A pak ta dlouhá léta budování, to jest bourání a pustnutí a pak stavění a betonování a monumentalizování.

Ale vedle toho tady bylo i Ústí živých lidí, Ústí s obrovskou chemickou fabrikou, která jako by vjela přímo do města, kde však už nyní pracuje zlomek lidí oproti dřívějšku, Ústí s panoramatem panelových sídlišť na kopcích, takže z nich musí být úžasný výhled dolů do smogového údolí se stříbrnou sponou krásné řeky. Ústí s inženýry a laborantkami s chemicky urychlenými sexuálními reakcemi, jak o tom psal nejslavnější ústecký chemický spisovatel Vladimír Páral, který tady bydlel a psal a ukazoval a cviky týral své jogínské tělo na koupalištích, jejichž voda díky němu získala erotickou příchuť. A Ústí cikánských ghett a vybydlených předměstí, kde si nikdo neví rady s tím nepoddajným lidem, který sem byl navezen a nastrkán do secesních domů, jež tu zůstaly po německé střední třídě. A pak taky Ústí osamělých básníků, které sem přivedl osud nebo snad snaha se někde schovat či vést finančně nenáročnější život nebo prostě krása toho okolí, které ocení nejlépe onen básník, jenž se tím vším zvolna upíjí. A taky Ústí komoušů, podvodníků, mafiánů a grázlů, kteří se ve vykořeněném prostředí cítí vždy lépe, protože si toho v něm mohou více dovolit.

Trvá to něco málo přes hodinu, ale mně to trvalo tři, protože Hungaria měla hodinu zpoždění.

Do Ústí se lze z Prahy lehce dopravit vlakem, trvá to něco málo přes hodinu, ale mně to trvalo tři, protože Hungaria měla hodinu zpoždění. Když jsem se průvodčího zeptal, co bylo důvodem, řekl mi, že za Brnem někdo skočil pod vlak; ne sice pod tenhle, ale i tak jsme nabrali to zpoždění. A já se podivil, protože se mi to stalo v nedávné době už podruhé, že někdo na mé trase se takto rozhodl. Naposledy dokonce jsem viděl z okna, jak ten chudák leží pod dekou a kolejiště je od krve a záchranáři a hasiči a policisté tam stojí a něco vyměřují, a pak jsem měl pocit, že jsem zahlédl i kus něčeho jako tkáň, a to už jsem se nedíval. Vlak, který měl v té době také asi půl hodiny zpoždění, před tím tragickým místem zastavil a pak jel krokem, takže jsem se podíval, a rychle pak zas odvrátil zrak, ale už jsem se toho pohledu nemohl zbavit, zatímco jiní lidé hleděli do computerů nebo do tabletů či smartphonů a byli spokojení, protože neviděli to, co jsem právě zahlédl já, takže kdyby se oni teď podívali na mě, hleděli by do úplně jiného obličeje, než byl před chvílí.

Tedy jsem celou noc chodil po městě – byl teplý letní večer, tak to šlo.

Ale tady již cesta proběhla klidně, četl jsem si a vyhlížel Říp, Lovoš a Milešovku a pak i ten Střekov a za chvíli byl v Ústí, které znám méně, než bych chtěl, vlastně vždy jen tak narychlo jsem se tam objevil, na několika výstavách v muzeu, párkrát při nějaké hospodské příležitosti. Vždy se brzy stmívalo, což bude i těmi kopci: když za ně zapadne slunce, je rychle tma v tom ústeckém údolí. V paměti mi asi navždy zůstane, jak jsem sem přijel jednou dávno z Drážďan, přes které jsem to musel vzít, protože jsem se vracel z Polska, kam se jezdilo přes východní Německo. A tady na nádraží, nalokán polského vzduchu svobody, jsem vystoupil a přečetl si na nástěnce špendlíky přilípnuté Rudé právo s článkem o tom, že vstup spojeneckých vojsk byla nutnost a její platnost zůstává – a to bylo 20. srpna 1988. Mně už nic nejelo dál, tak jsem tam musel zůstat do rána, a všechno bylo špinavé a zašlé a ubohé a já se snažil vyhnout se esenbákům, protože jsem měl v baťohu nějaké polské knížky, na kterých by možná i policajt poznal, že jsem je nekoupil v normálním knihkupectví, tak jsem se snažil neusnout a nedat jim záminku.

Tedy jsem celou noc chodil po městě – byla teplá letní noc, tak to šlo. A zdálo se mi, že je to město monster, příšerných paláců moci, které zalehly střed města a odfukují své sirné výpary skrz jedovaté roury a kanály, a průčelí těch paláců jsou ozdobena děsivými symboly nějakého krvavého kultu, srpy a kladivy a velkými rudými hvězdami s roztaženými chapadly a rozšklebenými kusadly.

A zdálo se mi, že je to město monster, příšerných paláců moci.

Tehdy, na sklonku své neomezené vlády, si tam komunisti nechali uprostřed města postavit obrovský krajský výbor KSČ, budovu, z níž ční něco jako vysunutá čelist či snad vana pro hroší stádo, což bude zasedací sál. Kousek dál stojí další monstrum, z nějž trčí obří sloup či stéla pokrytá prý největší mozaikou v Evropě. Opravdu? Jsou na ní jakési masové výjevy z kolektivního života pravěkých kmenů, které se navzájem napadají, přepadají a podpalují si už tak bídná stavení. Pravděpodobně půjde o oblíbený motiv lidové genocidy v didaktickém provedení, jež mělo povznášet davy a činit jejich pobyt v tomto industriálním městě jaksi esteticky hodnotnějším. Podepsán je pod dílem akademický malíř M(iroslav) Houra a architekt R(udolf) Bergr, jenž je autorem i oněch architektonických monster. Oba to byli zajisté vzdělaní profesionálové, možná se cítili i jako umělci, bůh ví, třeba i jako talentovaní umělci: režim jim poskytl nebývalé možnosti vyřádit se – výtvarník se mohl vytasit s největší mozaikou na nejpitomější námět, architektovi dovolili zbourat velký kus města a na tom místě se roztáhnout s výtvorem k nejhoršímu použití. Bezesporu za to oba někdo pochválil, v architektonickém časopise jistě vyšla pochvalná recenze, honorář určitě taky nebyl malý, za ta bunkrózní monstra i za tu mozaiku.

Jsou na ní jakési masové výjevy z kolektivního života pravěkých kmenů, které se navzájem napadají, přepadají a podpalují si už tak bídná stavení.

Nic z toho jsem ale na té besedě neříkal a ani by, myslím, na to nebyl nikdo z těch několika milých lidí, kteří přišli, zvědavý. Se mnou tam byl sympatický mladík z druhé strany Stephan Messner (viz Facebook), jenž chodí za nocí po kopcích a homolích Českého středohoří, Böhmisches Mittelgebirge, toho společného romantického prostoru Němců a Čechů, a čeká na rozbřesk, aby ho mohl portrétovat ve chvíli jeho úchvatného krvavého zrodu. To se moje fotografie s těmi jeho nemohly srovnávat, ani bych se o to nepokoušel. Jan Kvapil, který to moderoval, do toho vnášel svou germanistickou odbornost a zaujetí (učí na ústecké fakultě a jeho specialitou je německá renesanční a barokní literatura psaná v českých zemích) a večer víceméně klidně uběhl. Já se pak Honzy, to už jsme si tykali, zeptal, kam se půjdu uložit, a on řekl: Samozřejmě k nám, dám děti spát, žena uvařila hrachovou, vyspíš se u nás. A tak se i stalo, čímž se mi splnil sen spát v sudetském domě českého germanisty v Ústí nad Labem.

Jan Kvapil, který to moderoval, do toho vnášel svou germanistickou odbornost

(V Ústí nad Labem ústí do Labe řeka Bílina.)

 

www.jiripenas.cz/fotoblog/

Z nového čísla Své viny nedokážu úplně sečíst, říká Lubomír Zaorálek

Echo týdne: He is (Parou) back ● Téma: Stará zbraň ● Svět: Startup Macron se stal monopolem ● Fokus: Nejdivnější lidé na světě ● Komentář: Muž, který znal smysl soutěžení ● Rozhovor s Vratislavem J. Slezákem: Věrný pes se podobá svému pánovi ● Kulturní tipy ● Postavy ● Styl ● Přeceňovaný a podceňovaný ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Patriarcha a jeho sen o evropské říši Helmut Kohl: těžká politická váha ze staré školy, přispěl k vítězství Západu ve studené válce, stabilizoval Německo a nastartoval sjednocení Evropy
Johannes Gutenberg a zrod západního světa Muž, který vynalezl knihtisk, dokázal změnit a posunout svět víc než králové a prezidenti

Přejít na diskusi