Česko do zbraně: poučení z krizového vývoje

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen prohlásil, že ruská agrese proti Krymu by pro Alianci měla být „budíčkem“, po kterém by mělo následovat zvýšení investic do zbrojení, které prakticky všechny západní země omezily kvůli ekonomické krizi. Vyzval k opětovnému zvýšení důrazu na kolektivní obranu a k posílení vazeb mezi USA a Evropou. To vše by určitě měla poslouchat celá česká politická reprezentace, protože ČR je bohužel smutným příkladem toho, kam až mohou neustálé škrty v obraně zajít.

Spolu s armádami Slovenska a Maďarska vykročila Armáda České republiky po velice lákavé cestě „specializace“, resp. soustředění na jisté vojenské kapacity, v nichž kvalitativně vyniká a pomocí kterých může pomáhat spojencům; v našem případě je to např. ochrana před zbraněmi hromadného ničení, polní nemocnice či pasivní sledovací systémy. Česká armáda se postupně přetvořila na jakýsi expediční sbor pro zahraniční humanitární a protiteroristické operace nebo angažmá v rámci Integrovaného záchranného systému, ale její schopnost bránit domácí území byla opravdu povážlivě narušena. Je skutečně diskutabilní, zda by dnes zvládla chránit vlastní stát alespoň tak dlouho, než by dorazila pomoc spojenců.

S tímto ostře kontrastuje přístup Polska, které navzdory silnému angažmá v zahraničí nikterak neoslabilo vševojskový charakter armády. Lze to vhodně ilustrovat na příkladu tanků, kterých mají naši severovýchodní sousedé bezmála tisícovku s tím, že výhledově by se toto číslo mělo zvýšit až na 1500 vozidel. Proti tomu působí třicet českých T-72M4 CZ (a pár desítek starých, resp. nemodernizovaných kusů pro výcvik) spíše úsměvným způsobem. Země o naší velikosti by měla mít nejméně sto, ale spíše dvě stovky moderních tanků. A analogická čísla by se dala uvést třeba v případě dělostřelectva nebo letectva.

Je také příznačné, že značnou část techniky dodává polské armádě domácí průmysl. Také tady má Česká republika značné rezervy. Náš zbrojní průmysl patřil kdysi technologicky ke špičce, a možná by mohl patřit zase. Na to jsou však třeba velké investice do vědy, výzkumu a vývoje moderních technologií, které ostatně mohou následně nalézt i uplatnění v civilní sféře. Zbrojní průmysl by nabídl i množství míst pro kvalifikované pracovníky a samozřejmě by přinesl také možnost zisků z exportu. A že malý stát nemůže na náročném mezinárodním trhu se zbraněmi uspět? Existuje více než dostatek důkazů, že může. Kromě všeobecně známého Izraele (což je stát o velikosti Moravy, který se ovšem pohybuje v první pětce světových exportérů zbraní) se dá jmenovat třeba Švýcarsko, Jižní Korea nebo Singapur.

A tím se vracíme k Rasmussenově výzvě. Pokračování škrtů v obraně znamená, že se evropští členové NATO odsoudí k vojenské bezvýznamnosti. Ještě ale máme šanci to změnit, pokud se poučíme z krize. Svým způsobem bychom měli být Rusku vděčni za to, že nám „otevřelo oči“ a připomnělo, že v současném nebezpečném světě se bez spolehlivých ozbrojených sil zkrátka nelze obejít. Krymská krize je příležitostí zvrátit dosavadní trend a začít obnovovat vojenskou sílu České republiky. Snad se rozhodneme správně.

Přejít na diskusi