Sikorski. Tvrdý politik, který dokáže spasit Evropu?

osobnost

Letos 21. února zachytila kamera britské ITN News v Kyjevě polského ministra zahraničí Radka Sikorského, jak vychází z jednací místnosti se skupinkou Ukrajinců, kteří do něj cosi hučí. Jasně je rozumět až Sikorského angličtině: „Vy se tak mýlíte. Vy se tak mýlíte. Pokud toto nepodpoříte, přijde stanné právo, přijde armáda, a jste všichni mrtví.“ Pak se otočí a rázně odchází. „Jdeme,“ procedí polsky skrz zuby ke svému doprovodu.

Filmový režisér by tu scénu neuměl zinscenovat lépe (fanoušci seriálu House of Cards, který v té době právě běžel na americkém Netflixu, si v tu chvíli nemohli nevšimnout, jak se Sikorski podobá Kevinu Spaceymu, který v seriálu ztělesňuje vychytralého, brutálního politika, jenž to dotáhne do nejvyšších pater americké administrativy). Jen na YouTube má tento třináctivteřinový klip přes půl miliónu zhlédnutí, a na jiných webech jej asi vidělo víc lidí. Něco takového se poštěstí málokterému politikovi; nelze si představit, jak by Sikorski mohl tento záběr zaranžovat. Výroky o tom, že Sikorski se stává kandidátem na úřad zastávaný nyní Catherine Ashtonovou, na sebe nenechaly dlouho čekat. Ale jaký vliv může mít jeden klip na názory lidí, kteří budou funkce v Unii skutečně rozdělovat?

Sikorski má všechno, co Ashtonová nemá

Sikorski se na YouTube zapsal rozhodně lépe než Ashtonová, která v rozhovoru zřejmě odposlechnutém a vypuštěném ruskou rozvědkou reaguje na explozivní informaci, že by snajpeři na Majdanu nemuseli být řízeni Janukovyčem, prostoduchým „Gosh“ (dalo by se přeložit jako „Jemináčku“). Někdejší zdravotní radová z Hertfordshire, která nikdy nekandidovala ve volbách a nikdy se nezabývala zahraniční politikou, byla políčkem do tváře lidem, kteří si představovali, že zřízení vysokého představitele pro zahraniční politiku Lisabonskou smlouvou konečně udělá z Evropy velmoc.

Výrazné osobnosti, které svou image staví na zahraniční politice, jsou dnes v Evropě u moci jen dvě: Sikorski a švédský ministr zahraničí Carl Bildt.

Sikorski má všechno, co Ashtonová nemá: dobrodružný životopis, špičkové vzdělání, globální kontakty, celoživotní posedlost mezinárodní politikou. Není to žádný funkcionář, který může být jednou ministrem zahraničí a podruhé třeba ministrem práce (před diplomacií zastával post ministra obrany, jehož agenda se s diplomacií překrývá). Většina evropských společností má dnes „švýcarské“ zahraničněpolitické instinkty: do ničeho se moc neplést, diplomacii omezit na obchod a zahraniční pomoc, být podezíravý k lidem, kteří se angažují v záležitostech cizinců a domnívají se, že mohou ve světě něco ovlivnit. Výrazné osobnosti, které svou image staví na zahraniční politice, jsou dnes v Evropě u moci vlastně jen dvě: Sikorski a švédský ministr zahraničí Carl Bildt. Myšlenka, že právě Sikorski by byl jakýmsi reparátem za Ashtonovou, se tedy jaksi nabízí.

Obavy z Německa? Jen z jeho nečinnosti

Vedle kyjevského klipu si Sikorski v zahraničí získal pozornost hlavně dvěma projevy. V roce 2011 v Berlíně, z něhož se nejvíc cituje věta o tom, že ač Polák, více se obává německé nečinnosti než německé moci. Stejně často by si ovšem zasloužila citování věta: „Pokud nás zahrnete do rozhodování, Polsko vás podpoří“ - rozuměj podpoří při další centralizaci Evropy, procesu, v němž poklesne vliv malých zemí a vzroste vliv Německa a taky Polska. K vyslovení takovéto nabídky na berlínské půdě ovšem odvahy potřeba není. Nemluvě o tom, že Sikorski v zásadě jen efektně formuloval politiku, kterou Polsko sledovalo už dlouho a vláda bratrů Kaczynských byla spíš krátkodobou anomálií.

Druhý projev pak zazněl v roce 2012 v Oxfordu, kde se Sikorski na půdě své alma mater distancoval od britského euroskepticismu a v zásadě pohrozil Británii, že buď připojí k hlavnímu proudu, anebo se se zlou potáže. Byl to od úřadujícího ministra zahraničí projev hraničící s nediplomatickým vměšováním do vnitřních záležitostí, ale v Británii, vyznačující se kulturou plnokrevné diskuse, prý nezanechal zášť ani mezi vládnoucími konzervativci. Sikorski tak opět projevil skvělou kalkulaci: dostal se do titulků, Bruselu předvedl, že není žádným britským trojským koněm a Britům ukázal, jak mu záleží na jejich domácí diskusi.

Vždy ve straně, která je u moci

Jak už to ovšem bývá u lidí, kteří sami sebe přirozeně považují za vůdce, Sikorski vedle obdivovatelů nasbíral i nemálo nepřátel, lidí, které na své cestě za kariérou odstrčil, podrazil nebo znechutil tím, co považovali za aroganci. Poláci taky víc než cizinci vnímají oportunismus, s nímž Sikorski vystřídal politické strany – shodou okolností zakotvil vždy v té, která byla právě u moci. Publikum, na němž mu záleží, dokáže Sikorski oslnit; partnera, kterého nepovažuje za dost důležitého, dokáže ocenit tím, že si při jednání s ním esemeskuje.

Je nepředvídatelný, rtuťovitý, není týmový hráč, nebude schopen dovést státy ke konsensu – tyto argumenty prý v Bruselu zaznívají a v případě „souboje diplomatických titánů“ by nahrávaly Bildtovi (a posílily by Polákovy šance v NATO, kde Švéd kandidovat nemůže, neb jeho země není členem aliance). To je jeden důvod, který může Sikorského ambice zbrzdit. (Ano, ambice. Ještě loni v listopadu odpověděl na otázku kolegy Daniela Kaisera, zda se bude o nějakou špičkovou funkci v NATO nebo EU ucházet, „Ne. Opravdu.“ Ale tomu nikdo nevěří).

Publikum, na němž mu záleží, dokáže Sikorski oslnit; partnera, kterého nepovažuje za dost důležitého, dokáže ocenit tím, že si při jednání s ním esemeskuje.

Druhým důvodem je, že Evropská unie je unií států. Špičkové posty si mezi sebou rozdělují státy, ne lidé. Polsko se v tomto nikdy neupejpalo a dnes prý dává soustavně najevo, že jejich dosavadní zastoupení v bruselských strukturách je naprosté minimum. Sikorski by do této strategie zapadal. Taky proto, že, jak už to občas bývá, jeho hvězda mezi domácími voliči už nezáří tak jasně jako ve světě, a jeho strana by ho prý celkem ochotně někam vyvezla.

Ovšem o co budou Poláci usilovat? Něco může napovědět jejich dosavadní zastoupení: Danuta Hübnerová byla komisařkou pro regionální politiku, dnes hlídá tento turf jako předsedkyně výboru Evropského parlamentu. Janusz Lewandowski byl pro změnu předsedou výboru Evropského parlamentu pro rozpočet, dnes je eurokomisařem pro totéž. Oběma dvěma prochází prsty více peněz, jež mohou dotéct do Polska, než šéfovi unijní diplomacie. Pokud by Polsko muselo volit mezi slávou a penězi, jeho rozhodnutí je snadno předvídatelné.

Co by podpora Sikorského stála Česko?

Ve finále tedy může rozhodovat jak státní zájem, tak osobní prvek. Polsko nepochybně bude apelovat na to, že více vlivu si zaslouží ne snad ono samo, ale země východní Evropy vůbec. Zejména u vzdálenějších, třeba jihoevropských zemí, jistý snobismus vůči zemím jako my stále přetrvává. Logicky se tedy nabízí otázka, zda máme Sikorského a Poláky podporovat. Polsko má své dobře definované vlastní zájmy, které se nemusí krýt s našimi. Velmi zjednodušeně řečeno se například v diskusi, zda se má evropský rozpočet přesměrovat od betonu a hlíny směrem k vědě a technologiím, je Polsko víc na straně hlíny, my jsme se začali posouvat víc k té vědě.

Polsko dodržuje dohody s Visegrádskými zeměmi o vzájemné podpoře kandidátů (tam, kde samo nekandiduje). Měli bychom tedy o Sikorském přemýšlet – a vědět, o co si za jeho eventuální podporu říct.

Přejít na diskusi