1

Spanilá jízda Nočních vlků? Nebezpečně chytrá propaganda

Odpověď na americký konvoj na sebe nenechala dlouho čekat. Ruský motorkářský gang Noční vlci vyráží na spanilou jízdu po stopách tažení Rudé armády. A Polsko řeší, co s tímto problémem udělat…

Situace je více než zapeklitá. O to, s kým máme do činění, nemůže být pochyb. Noční vlci patří k avantgardě putinovské mašinérie, aktivně se účastnili invaze na Krym a jeho členové bojovali a umírali v Donbasu. Navíc nikdy neskrývali svůj obdiv k Josifu Stalinovi. Na druhé straně – zřejmě budou disponovat legálními tranzitními vízy a pokus o jejich zastavení bude znamenat okamžitou odplatu ze strany Moskvy, např. zrušení už tradiční Vzpomínkové jízdy polských motorkářů do Katyně.

Nelze pochybovat, že i z propagandistického hlediska jde o předem prohranou bitvu. Pokud bude průjezd povolen, dočkáme se masivní – a bezpochyby široce reklamované – demonstrace imperiální síly a ruské interpretace moderních dějin. Navíc spojené s obrovským bezpečnostním rizikem. V Polsku nechybí horké hlavy, kterým cesta Nočních vlků není po chuti A i kdyby se žádná reakce ze strany Poláků nechystala, nelze vyloučit, že může být záměrně vyprovokována. Jediným možným řešením je pak masivní policejní asistence a s tím spojené obrovské náklady.

A pokud by byl průjezd zakázán? Vhodný precends máme: loni se takto na území Polska zakázalo konání  ukrajinské vzpomínkové jízdy po stopách Stepana Bandery, který je v Polsku považován za nepřímo zodpovědného za etnické čistky prováděné Ukrajinskou povstaleckou armádou v letech 1943-1944 na Volyni a v Haliči. Tentokrát je však věc o mnohém riskantnější. Noční vlci vyráží uctít památku vojáků Rudé armády padlých v boji proti nacismu. A stále „globálně platná“ verze historického příběhu druhé světové války říká, že byla Střední Evropa osvobozena. A bylo to - abychom parafrázovali klasika - „osvobození bez přívlastků“.

Tady se dostáváme k jádru problému: skutečnost byla totiž z polské perspektivy trochu komplikovanější. Nejde jenom o kontext invaze na Ukrajinu a současnou krizi mezi Ruskem a Západem. Je potřeba mluvit i o samotné černobílé interpretaci příběhu konce války jako střetu Dobra a Zla.

Onu „komplikovanost“, i když si zcela odmyslíme kontext invaze na Ukrajinu a současných mezinárodních vztahů, dobře ilustruje jedna z plánovaných zastávek Nočních vlků. V městečku Pieniężno na severovýchodě Polska stojí pomník Ivana Černiachovského, nejmladšího generála Rudé armády a jednoho z velitelů Běloruské fronty, který padl poblíž městečka v únoru 1945. Před rokem se místní zastupitelstvo vyjádřilo pro jeho zrušení a navrhlo přestěhování do blízkého Královeckého (Kalinigradského) obvodu. I když byl pomník zcela zapomenutý a od 70. let se tam žádné vzpomínkové či pietní akty nekonaly, návrh byl okamžitě ostře zamítnutý. Navíc se před ním od té doby střídá jedná ruská delegace za druhou.

Proč Černiachovský v Polsku vadí? Půl roku před svou smrti velel útoku na Vilnius, který Rudá armáda uskutečnila společně s jednotkami Zemské armády (AK) podléhající legální polské vládě v londýnském exilu. Velení AK celou operaci bralo jako test „spojence naších spojenců“, jak se o Sovětech v Polsku hovořilo. Doufalo, že společná vojenská operace potvrdí vůli ke spolupráci a na druhé straně donutí Sověty uznat právo Polska na suverénní určování svých poválečných osudů.

Byla to velmi naivní představa. Po úspěšném konci bitvy o Vilnius Sověti pod záminkou jednání o dalším postupu vylákali celé velení vilniuské AK, zatkli a odvlekli na východ. Následně přistoupili k masivním odzbrojování, zatýkání a vraždění jejích vojáků. Když se jedna z jednotek, pod velením bývalého parašutisty Macieje Kalankiewicze, rozhodla probít směrem na západ, byla po dramatické bitvě u vesničky Surkonty postřílená do posledního muže.

Vilnius se stal pokusnou laboratoři, na níž si sovětské velení vyzkoušelo, zda likvidace legálních polských orgánů podřízených vládě v Londýně vyvolá nějaké reakce západních spojenců. Byl také typickou ukázkou metody, již Sověti vůči polskému odboji používali: velení vilniuské Zemské armády bylo několik dnů mámeno vizí vzniku polské divize a společného postupu dál na západ. Ve skutečnosti šlo jen o to, aby měla ruská NKVD dost času na to, udělat si podrobnější obrázek o členech odboje.

Vůdce Nočních vlků, Alexandr Zaldostanov, sovětskou interpretaci dějin ovládá do dokonalosti. V reakci na zprávu, že se jejich průjezd řadě lidi v Polsku nelíbí, prohlásil, že se není čemu divit, protože v Polsku bylo spoustu kolaborantů, kteří pomáhali nacistům a pak také ti, kteří „společně s Rudou armádou šli na Berlín“. Vystihl tak přesně představu, že v roce 1944 bylo možné být pouze sovětský spojenec, nebo nacistický kolaborant.

Ve skutečnosti však Maciej Kalankiewicz a jeho kolegové (a s nimi – dovolím si tvrdit – většina polské společnosti) nechtěli být ani jedno, ani druhé. Doufali v (a bojovali za) ukončení děsivé nacistické totality. Nechtěli ji ale měnit za totalitu sovětskou… 

/
Autor je polský politolog a publicista

Absolvent FF UK a FSV UK. Píše o Polsku a okolí, především v historických a kulturních souvislostech. Pracuje jako vedoucí programového oddělení Polského institutu v Praze, ale na blogu vyjadřuje pouze své soukromé názory. Publikoval mj. Pravým okem. Antologie současného polského politického myšlení (2010) a Jagellonské dědictví. Kapitoly z dějin středo-východní Evropy (2012).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.