‚Byl jsem otrok v pěstírně.‘ Znají to tisíce Vietnamců v Evropě
Strastiplné osudy malých Vietnamců
NOVÉ
V evropských zemích žijí tisíce vietnamských dětí, které jsou nuceny pracovat v otrockých podmínkách a podílet se na kriminální činnosti. Musí pěstovat marihuanu, vařit pervitin, pracovat ve vykřičených domech a textilních továrnách nebo sloužit svým pánům jako domácí poskoci. Za riskantní cestu do Evropy přitom v některých případech musí zaplatit až jeden milion korun. V jiných případech je na otrockou práci pošlou vlastní rodiče. Strastiplné osudy malých Vietnamců zmapoval britský list The Guardian.
Otřesná zjištění o novodobém otroctví, které s sebou nese tvrdou práci, šikanu a nelítostné bití, vyplula na povrch díky příběhu vietnamského chlapce Hiena, jenž v sobotu zveřejnil Guardian. Hienovi bylo deset let, když seskočil z korby náklaďáku a octnul se tak poprvé v životě na britské půdě. Neměl tušení, kde je. Věděl jen, že sem přijel, aby pracoval. Za sebou měl strastiplnou cestu, kdy se po dobu pěti let plahočil nekonečnými prostory Eurasie ve snaze dostat se z domovského Vietnamu do Evropy.
Nemá tušení, kterými zeměmi za ty roky prošel. V pěti letech ho z jeho domovské vesnice odvezl muž, který se mu představil jako jeho „strýček“. Vzhledem k tomu, že Hien byl sirotek, nezbývalo mu, než se cizímu muži podvolit. Když konečně dorazili do Británie, zabydleli se v jednom londýnském bytě. V tomto bytě Hien strávil následující tři roky života, během kterých pracoval jako domácí otrok. Náplní jeho dní bylo uklízení a vaření pro skupinky Vietnamců, jež do bytu pravidelně přicházely.
Právě zde, v onom londýnském bytě, poznal, jaké zacházení ho čeká v novém otrockém životě. Vietnamci, kterým měl posluhovat, ho často bili a když nebyli s jeho prací spokojeni, nutili ho pít alkohol, dokud se mu neudělalo špatně. Prováděli mu i jiné, mnohem horší věci, ale o těch nechtěl mluvit, protože jsou stále příliš živě uloženy v jeho paměti. Hien za žádných okolností nesměl byt opustit a věznitelé mu řekli, že pokud uteče, britská policie jej zatkne a pošle do vězení.
Z poskoka se stal pěstitel
Hien nakonec ve vězení skutečně skončil. Nesouviselo to však s jeho útěkem, ale s jeho novou „prací“. Po třech letech v londýnském bytě ho jeho „strýček“ opustil a Hien se tak octl na ulici. Nějakou dobu přespával v parcích a živil se odpadky, až se ho jednoho dne „ujal“ pár jiných Vietnamců. Ti mu sice nabídli stravu a přístřeší, ale na oplátku ho nutili pracovat v pěstírnách marihuany, nejprve v Manchesteru a posléze ve Skotsku. I zde musel Hien zůstávat zavřený v bytě, kde se rostliny pěstovaly, a i zde musel snášet bití, ponižování a tvrdou práci v naprosté izolaci od zbytku světa.
Když policisté jednoho dne vešli do bytu-pěstírny, našli zde pouze Hiena a mnoho kytek marihuany. Hien bez obalu vypověděl svůj příběh a zmínil se o všech útrapách, jež musel v posledních letech snášet. Policisté mu ale v první chvíli nevěřili a poslali ho do nápravného centra pro mladistvé ve Skotsku. Zde strávil deset měsíců ve vyšetřovací vazbě a čelil obvinění z pěstování konopí. V případu však nakonec intervenoval královský prokurátor, který v Hienovi rozpoznal oběť pašeráků, a zprostil ho viny.
Příběh mladého Hiena – i když se šťastným koncem – je bohužel jen jedním z mnoha. Britské úřady se domnívají, že na území Spojeného království se nachází až 3000 dalších vietnamských dětí, jež jsou vystaveny otrocké práci a nelidskému zacházení. Za cestu do Evropy platí přemrštěné částky, v některých případech až 25 000 liber (necelý milion korun). Vzhledem k tomu, že v době odjezdu z domova většinou žádné peníze nemají, musejí za cestu platit zpětně. To pašerákům umožňuje využívat je jako otrockou nebo extrémně levnou pracovní sílu, dokud své dluhy nesplatí.
Do otroctví je posílají vlastní rodiče
Mladí Vietnamci do Evropy jezdí z různých důvodů. V některých případech nemají (stejně jako Hien) na výběr, protože jsou sirotci. Někdy se na druhý konec světa vydají, aby splatili dluhy, které ve Vietnamu nadělali jejich rodiče. S takovými dětmi se prý Hien setkával, když bydlel v londýnském bytě. Existují však i těžko uvěřitelné případy, kdy své děti na otrockou práci do Evropy dobrovolně odešlou vlastní rodiče.
Philip Ishola, bývalý šéf britského úřadu, který bojuje proti pašerákům, k tomu uvádí, že ve vietnamské kultuře je zažitá představa o tom, že je výhodné poslat své děti za prací do Evropy. Rodiče si totiž podle něj neuvědomují, že pro jejich děti je prakticky nemožné získat si normální, dobře placenou práci a budou tak muset do konce života otročit pašerákům. „Během cesty do Spojeného království si pašeráci od dětí účtují více a více peněz a v době, kdy dorazí na místo, je tlak na splacení těchto astronomických dluhů klíčový faktor, jak je chytit do pasti nucených prací,“ cituje Guardian Isholova slova ohledně známých postupů pašeráků.
Samotný Hien dostal azyl ve Skotsku a v současné době se snaží vyrovnat s traumaty, jež mu způsobily předchozí roky života. Zcela se odříznout od smutné minulosti je ovšem nemožné. „Pořád se obávám, že by mě pašeráci mohli najít a přijít ke mně domů. Ale tentokrát vím, že bych se přihlásil o pomoc. Myslím si, že tu vládne spravedlnost, ale přál bych si, aby mě nedrželi ve vazbě tak dlouho. Tím, že vyprávím svůj příběh, se snažím docílit toho, aby lidé věděli, co jsem zde zažil,“ uzavírá Hien.
