Zrádný Iškariotský... tamten, co zradil maturanty

Máloco člověku prosvítí den jasněji než hloupost druhých projevená v masovém měřítku navíc třeba nějakým nezamýšleně komickým způsobem. Je proto asi logické, že velkou pozornost a pobavené reakce vyvolaly uražené výlevy maturantů, kteří na sociálních sítích lkali nad záludností maturitního testu z češtiny. Jeho autoři si totiž dovolili předpokládat, že středoškolsky vzdělaný člověk by mohl vědět, že Iškariotský, jenž zradil za třicet stříbrných, se jmenoval Jidáš.

Staršího čtenáře takové zjištění potěší dvojnásob. Kromě šance prožít si svou nadřazenou chvilku tímhle způsobem dostane i příležitost k radostnému pohoršení se nad nevzdělaností a vůbec skandálním stavem dnešní mládeže. To taky potěší. Takže se všechno zdá být v pořádku, ty velmi sebevědomé a k ukřivděnosti pohotové studenty trocha toho výsměchu nezabije, pro některé z nich třeba bude představovat i nějakou užitečnou korekci. Doufejme.  

Brát je jako reprezentativní vzorek českých vrstevníků může být trochu laciné nebo zavádějící – dění na sociálních sítích se často vnímá způsobem nepřiměřeným jejich významu. Předpokládám, že většina maturantů necítila potřebu se do téhle debaty zapojovat, třeba i proto, že má tuchu, kdo to byl Jidáš. Navíc zrovna tenhle typ ignorance není rozšířený jen mezi dospívající generací, začne-li například tuzemský poslanec citovat Bibli, je na místě očekávat masakr. Troufnu si ale nekvalifikovaně tvrdit, že se v té debatě projevila jistá forma generačně specifické hlouposti či ignorance, jež je dnes možná v něčem sebevědomější, hrdější, dožaduje se respektu, asi taky proto, že má reálnou šanci být vyslyšena (konfrontaci s jedním jejím ukázkovým příkladem důkladně popsal básník Petr Hruška v třídílném textu pro stránky Revolver Revue).

Ale vlastně ani ten upřímný úžas nad tím, že by někdo mohl mít tu drzost a vystavit mě nějakému – třeba velmi prostému – nároku, spojený s pocitem oprávnění to jaksi principiálně odmítnout se nedá popsat jako charakteristický pro nastupující generaci. Pro porevoluční českou společnost je spíš konstantou, možná jen průběžně zvýrazňovanou.

Ano, otcové cítili možná ve větší míře potřebu nějakou elementární neznalost spíš zastírat, než aby se k ní hrdě hlásili, jevili ale podobnou tendenci nevystrkovat nos za hranici své bubliny, kde chvála a pochopení byly většinou zaručeny. Natloukli dětem do hlavy špatně strávené floskule typu „každý má svou pravdu“ a „všechno je věc intepretace“, aby se pak divili, že jimi někdo podepře tvrzení typu „hlavní město Spojeného království je Rijád“.

V něčem ale snad ta Jidášova maturitní „zrada“ o dnešku cosi říká. Česká společnost je často kritizovaná jako uzavřená ve smyslu místním – nerozkoukaná do světa, ignorující, co se v něm děje, trpící iluzí, že se jí to zas až tak moc netýká. Podobným způsobem se (a v západním kontextu v tom ohledu zřejmě není sama) uzavírá v čase. Jako kdyby před dneškem neexistovalo nic, co by pro současnost mohlo být relevantní.

Asi tomu napomáhá i to, že životní zkušenosti dnešních dvacátníků a jejich rodičů jsou velice rozdílné a zážitek té jinakosti je jen těžko přenosný. Jeden může potomkům dlouze vyprávět, jaké to tu bylo třeba v osmdesátých letech, ten životní pocit jim ale zprostředkovat nemůže. Stejně tak oni asi se svou snahou přiblížit starším zkušenost dnešního mládí mohou narazit na elementární neporozumění, jež nemusí mít co dělat s nedostatkem dobré vůle na straně posluchačově.

Může to vést k přecenění povrchních charakteristik dneška na úkor toho podstatného, co má i současník společné s předky, kteří po téhle zemi chodili před stovkami let. Jak by mohli být pro nás, když zastávali v mnohém skandální názory a nevěděli, co je to modem, když my jsme oproti nim ve všech ohledech o tolik dál? 

Naše doba je přece natolik jiná a i my jsme natolik jiní, že nemá význam mít povědomí třeba o tom, čemu ti lidé po staletí věřili. Edmund Burke kdysi napsal, že společnost je pospolitost živých, mrtvých a těch ještě nenarozených. Dnes jako by se smršťovala jenom na ty živé, a ti možná jednou zjistí, že jsou na tomhle světě zoufale sami.

Přejít na diskusi