NOVÉ

Vzpomínky na kandahár. Tajemný Massag

FOTOBLOG JIŘÍHO PEŃÁSE

Témata:

Tento díl věnuji lyžování. Po dobrém čtvrtstoletí jsem stál minulý týden na sjezdových lyžích, byl to zvláštní pocit a přežil jsem to. Všechno vybavení jsem měl samozřejmě půjčené a tedy trpěl jsem těch pár hodin v lyžácích, tedy přezkáčích, které vypadaly impozantně jako obuv vesmírného kyborga, jež mi kotníky drtily jak španělská bota. Moje lyžařská repríza se odehrála poblíž Liberce, což ale není důležité, uvádím to jen z formálních důvodů. Hlavně chci napsat pár sentimentálních vzpomínek na lyžování před pětatřiceti lety. Je to taková záminka.

Tento díl věnuji lyžování.

Asi tak do šestnácti let, kdy jsem propadl dekadenci a snění, jsem byl vášnivý lyžař. Předtím jsem byl vášnivý sáňkář. Nikdy jsem ale nebyl vášnivý bobař, i když kolem roku 1978, kdy můj alpinismus vrcholil, se začaly dovážet plastové boby z NDR, které měly po straně takové brzdné kolíky, které onomu pekáči dodávaly high-techový šmrnc. Přišlo mi to ale takové změkčilé a snobské. A nevlastenecké.

Já dával přednost lyžím. První jsem dostal, ještě než jsem začal chodit do školy, jenže to bylo v Prostějově, kde bylo nejvyšší převýšení jedna kupka zmrzlého hnoje u Hlóčely, takže jsem na lyžích konal jen takové šouravé pohyby na rychle roztávajícím sněhu kolem tovární zdi vikovky. Změna nastala, když jsem byl pak rodiči přemístěn do Krušných hor, kde naopak všechno bylo s kopce nebo do kopce, jenže ten počáteční hanácké návyk mi už zůstal, takže jsem vždy používal lyže jaksi po svém, intuitivně neadekvátně situaci.

Snad až do patnácti let jsem vlastnil lyže pochopitelně dřevěné, bez umělé skluznice, takže je bylo třeba před použitím navoskovat, což se dělalo tak, že se spodní plocha pokapala svíčkou a pak se vosk rozetřel něčím nažhaveným, tajně jsem to dělal žehličkou, což naráželo na nesouhlas mé jinak zcela tolerantní mámy.

Předtím jsem byl vášnivý sáňkář.

Lyže, s nimiž jsem prožil svou lyžařskou kariéru, se jmenovaly Ideál, ke kterému ale měly velmi daleko. Byly zcela primitivní, ale mně připadaly krásné. Vázání se jmenovalo kandahár. To mi znělo velmi exoticky – a také to exotické bylo. Četl jsem tehdy zeměpisné knihy o Afghánistánu a jakési znalosti čerpal i z orientálních mayovek, takže jsem měl představu, že mám na noze něco podobného, jako míval Kara ben Nemsí, když potřeboval sjet nějaký afghánský ledovec. Až později jsem se dozvěděl, že se to jmenuje po britském generálovi Fredericku Robertsovi, lorda z Kandaharu, který v 80. letech 19. století provedl jakousi úspěšnou operaci, kterou zachránil britský prapor před lstivými Afghánci, s nimiž měli Angličané a Evropané vůbec vždy jen starosti. To na jeho počest, nikoli tedy města Kandahár, se tady pojmenovala pružina, které se natahovala kolem boty, lyžáku, na straně byl takový žlábek, za nějž se to lanko zaháklo. Na straně lyží byly pak háčky, jež buď pružinu fixovaly, nebo ji nechávaly volnou. To zaručovala dvojí užití lyží, byla-li pružina fixována, byly to lyže sjezdovky, pokud se vyhákla, byly to běžky. Fungovalo to skvěle. Ještě je nutné dodat, že pružina se natahovala takovým zobáčkem, na kterém bylo napsáno tajemné slovo Massag.

Jistý problém toho systému spočíval v tom, že ve sněhu přirozeně zamrzal, na háčcích se udělal ledový krunýř, který se musel složitě odstraňovat, šťourat do něj hrotem hůlek nebo také zkřehlými prsty či na něj dokonce dýchat, přičemž hrozilo nebezpečí, že vám ret či třeba i jazyk přimrzne k tomu ledovému kovu, což se mi opravdu párkrát stalo.

Ale nic nemohlo překonat slast z toho, když se můj kandahár dal do pohybu.

Ale nic nemohlo překonat slast z toho, když se můj kandahár dal do pohybu. Nejčastěji jsem lyžoval na kopci jménem Nosatka, kousek za sídlištěm. Byla s ním spojena legenda o čarodějnici, nosaté bábě, předpokládám, že nějaké neodsunuté Němce, která tam přežívala v troskách chalupy, jež se nalézala v úžlabině. Za mých let už tam nosatá žena nebyla, chalupa byla rozpadlá, zůstalo jen to jméno a pak ten strašidelný pocit, doléhající na malého lyžaře zvláště, když se sešeřilo. Občas jsem zajel až k těm sněhem zapadaným ruinám, tekl tam potůček, takže tam bylo mokro a sníh čvachtal a já měl pocit, že se tam zvedá jakýsi temný příval děsu, takže jsem se rychle odvrátil, odepjal kandahár a mazal pryč.

Samozřejmě na Nosatce žádný vlek nebyl, tam se lyžovalo tak, že se sjelo oním šusem dolů a pak se šlapalo nahoru nebo se sundaly lyže, daly se na záda a vyrvaly se nahoru. Tam je bylo nutné zase připnout, což nebylo vůbec jednoduché kvůli těm zamrzlým háčkům. A tak dále. Vyšlapat se to dalo tak pětkrát, pak byl člověk unavený a řekl si, že na to dlabe a jde se dívat na televizi, třeba na Muže na radnici.

A byl jsem obvykle taky pěkně zmrzlý, protože moje výbava, to byly čepice s bambulí, pletená šála a palčáky od babičky, kousavý svetr a prošívaná bunda, která mi vlála, neboť jsme měl pocit, že vypadá líp, když je rozepnutá. Měl jsem šponovky s gumou pod ony lyžáky, jenže tato specialita taky namrzla a obalila se sněhem, takže pak můj kandahár kolaboval. V té době se objevily první oteplovačky, což byl takový neforemný vak na nohy, které v nich vypadaly jaksi kosmicky a komicky. Těmi jsem opovrhoval a když jsem je pak dostal pod stromeček, byl jsem zklamaný, to už mi bylo asi třináct, toužil jsme po džínách, a dostal jsem oteplovačky v národních barvách.

Rozjel jsem se a za chvíli jsem byl dole.

Styl jízdy byl přímočarý. Rozjel jsem se a za chvíli jsem byl dole. Občas jsem jízdu zpestřil pokusem o telemark a dole o kristiánku. Telemark spočíval v tom, že jsem se naklonil na jednu stranu, načež se mi vypnula lyže, která sjela do údolí, kde jsem ji někdy dlouho hledal mezi oním zasněženým haraburdím. Kristiánka, kterou jsem jinak teoreticky docela ovládal, byla většinou zbytečná, neboť lyže se obvykle samy zastavily. Snažil jsem se o úsporný styl, kterým v oné době proslul Ingmar Stenmark, chladný Švéd, který se nikdy neusmál, nikdy nedal najevo emoci, čímž demonstroval svou nordickou převahu. Jeho největšími konkurenty byli dva Italové, elegantní Gustavo Thöni a temperamentní Piero Gros, kterému občas ruply nervy, takže minul slalomovou branku a oháněl se pak vzteky hůlkou kolem sebe. To se mi taky líbilo. Já se však snažil vypadat jako ten Ingmar, chladně, s cool výrazem jsem sjížděl Nosatku, dole sundal lyže a vydrápal se s nimi jako Sysifos na svah.

Taky v tom mém odklonu od lyžování byla jakási sociální vzpoura.

Nedávno jsem se snažil komusi blízkému vysvětlit, že lid v pohraničí, tedy přistěhovalci, obývající obce, jako byla ta moje, vlastně moc nelyžoval. Nebyl to typický lid zimních sportů. Obvykle přišel z nížin a rovin, byl svou povahou zemědělský a plebejský a cosi jako náročnější sport pro něj nebyl. Hory a kopce, v nichž se ocitnul, byly spíš nepřátelským územím, a zima, která tam trvala půl roku, byla vnímána jako trest a nedorozumění. Zimní sporty, to byla věc buržoasie, která sice jako by neexistovala, ale ve městech jakási sociální vrstva jí podobná přežila a zase se tvořila. A ta lyžovala. Ta měla chalupy (po Němcích) v horách a také peníze na dražší výbavu, na lyže se skluznicí, na duralové hůlky a hlavně na přeskáče, které se myslím někdy na začátku 80. let začaly také vyrábět u nás v jugoslávské licenci, taková modrá nebo červená kosmonautská bota to byla. Do té jsem narvala svou nohu až mnohem později, to už jsem byl na gymnáziu, měl dekadentní záliby a zdravým pohybem na čerstvém vzduchu okázale pohrdal. Taky v tom mém odklonu od lyžování byla jakási sociální vzpoura, neboť jsem cítil, že rychlé oblouky patří privilegovaným. A taky lenost a nechuť k přiznání, že vlastně lyžovat vůbec neumím. A to navzdory tomu, že jsem byl ten nejfanatičtější lyžař, který se v okolí Nosatky v druhé polovině 70. let vyskytoval.

Poznámka: Teď jsem si vygoogloval, že MASSAG byla tradiční značka firmy Mathias Salcher Sohne Aktien Gesselschaft, sídlící v Bílovci ve Slezsku (Wagstadt). Založena byla v roce 1828 vídeňským podnikatelem Mathiasem Salcherem. Vida… Hůlky jsem měl dlouho bambusové, kdo je vyráběl, nevím.

České lyžování jako sociální jev stále čeká na svého historika, sociologa, estetika.

Ještě si sem dovolím dodat sloupek, který jsme před pád lety (2011) napsal do LN pod dojmem návštěvy jedněch hor. Myslím, že to bylo trochu přehnané, ale nějak tou souvisí s tím mým dětským lyžováním.

České lyžování jako sociální jev stále čeká na svého historika, sociologa, estetika. Nebyla by to samozřejmě historie sportu, nýbrž dějiny chování sociálních skupin, pro něž je onen pohyb na klouzavém dvojpředmětu až finální fází složitých individuálních i kolektivních strategií. Nelyžařského uživatele českých hor na tom všem nejvíc zajímá, co Češi se svými horami v souvislosti s lyžováním dělají a jak se k nim chovají.

A nebude daleko od pravdy konstatování, že se k nim chovají jako k dobytému území: bez lítosti je přizpůsobují svým návykům, sklonům a vkusu. Když se člověk na to nepřipravený ocitne v zimě v takovém Harrachově nebo ve Špindlerově mlýně, nejraději by hned utekl. Tato místa ovládl veksláckonabobský duch, který by se možná v Praze už musel držet na uzdě: nevkusně předělané staré domy, nahňácané novostavby, ve vzduchu kšeftařský odér a v kýčovitých hospodách horská drahota za blafy zcela nížinného původu a charakteru; pokud číšník, který by dříve stál před tuzexem, vidí, že tam nechcete nechat majlant, pomalu vás neobslouží. Jako by se to nejhorší z Prahy přelilo sem a koncentrovaně a bez zábran se zde vyplemenilo. Otázka však je, zda to není vlastně přirozené: zda totiž ono „lyžování“ s takovým chováním nějak nesouvisí a nemotivuje ho. Možná je to tak všude a místa, jako je právě ten v Čechách nejvykřičenější Špindl, jsou k tomu odsouzena a na to v zemi obětována.

Přece jen však české lyžování má jednu zvláštnost, byť asi ne příliš uvědomovanou, ba vlastně tabuizovanou. Spočívá v tom, že Češi jsou svými kořeny lidem nížin a zemědělského venkova. A na venkově se nelyžovalo, tam se jezdilo na saních. Lyžovali horalé, v našem případě tedy skopčáci. Češi se ve větší míře na hory dostali až v posledních dvou třech generacích, kdy se tam „udělalo“ místo po těchto vyhnaných skopčácích, tedy lidech „s kopců“. Obyvatelstvo, které osídlilo pohraničí a usadilo se především ve městech a městečkách v podhůří, však nepatřilo a dosud nepatří k nejvášnivějším lyžařům. To mělo a má většinou jiné starosti, zábavy a hlavně hluboko do kapsy. Typickým lyžařem, jenž dobýval hory, byl měšťák, který se před časem trochu zmohl a nyní to potřeboval dát najevo. Je zvláštní, že se mu k tomu tak dobře hodí právě lyže.

Fotoblogy Jiřího Peňáse můžete číst i prohlížet na adrese: www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

Přejít na diskusi