O uprchlících i sebevražedném demokratickém skoku

Chtěl bych poděkovat příteli Alexandru Tomskému za kritickou reakci na můj článek „Rozumem a věcností proti panice a hysterii“, především za její slušný a věcný tón. Ve věci uprchlické krize se angažuji především proto, že mne skutečně znepokojuje míra poděšenosti v Čechách (největší strach z muslimů je v naší zemi, kde jich žije nejméně) a podlost politiků, kteří se na této vlně populisticky přiživují.

Byl jsem samozřejmě připraven na to, že se stanu okamžitě terčem nenávistných útoků – od výhružných e-mailů až po ukázkový text Benjamina Kurase, který si nedovede vysvětlit to, že mám na věc jiný názor než on, jinak, než je to ode mne „ignorance, lež nebo psychická porucha“. Poté, co jsem jasně napsal, že mám sto důvodů pro to, že jsem katolík a ne muslim, ale že nepotřebuji pojišťovat svou identitu šířením pomlouvačných nesmyslů o jiných náboženstvích, se nakonec dočtu, že jsem propagátorem islámu proti křesťanské civilizaci. Naleznu-li ve stoce podobných reakcí jednu slušnou a věcnou polemiku, vrací se mi jiskra naděje, že snad v Čechách kultura gentlemanského dialogu úplně nevyhynula.

Proto: díky Tomskému, i když se mnou nesouhlasí. Navíc má jistě v lecčems pravdu. Opakuji: Mé texty je třeba číst jako pokus alespoň trochu vyvážit ty extrémní, zkratkovité a emocionální reakce, které u nás bohužel převládají – a přitom se samozřejmě člověk neubrání určité jednostrannosti. Kdybych polemizoval s někým, kdo nevidí v současné uprchlické krizi vůbec žádné nebezpečí a nevidí problémy, které jsou v islámu samotném, nejen v jeho extrémní formě (ale to jsem přece ve svém článku také zmiňoval), možná bych dokonce použil i některé argumenty, které uvádí Tomský. Hlavní problém islámu spočívá nikoliv v odpudivých výrocích o hubení nepřátel (takové najdeme i ver Starém Zákoně též), nýbrž v tom, že hlavní proud islámu neprošel osvícenstvím, schopností kritické hermeneutiky posvátných textů – jak žalostně by dopadlo křesťanské náboženství, kdyby ustrnulo v časech předem prohraného „antimodernistického boje“, vidíme na militantně bigotní publicistice typu Semína a Hájka, trpící neschopností vnímat jiné barvy než černou a bílou. (Při nedávném setkání s Benediktem XVI. jsem si znovu uvědomil, jak velice se liší jím zastávaný a v dnešním světě potřebný „inteligentní konzervatismus“ od ideologie lidí, kteří si tradici – onen dynamický prvek v náboženstvích – pletou se ztrnulostí.)

Pokud se týká termínu „fašismus“, který se také zde v americké publicistice pro IS nyní občas používá, jde samozřejmě o přenesený význam, nejde o kopii původního italského fašismu, stejně jako při užití ještě rozšířenějšího termínu „islámský fundamentalismus“ je zřejmé, že nejde o původní význam tohoto termínu (označení protestantského antiliberálního proudu na prahu 20. století).

I když mne Alexander Tomský notoricky označuje za „kazatele“, protože mne zná jen v této roli v neděli večer, dovolím si připomenout, že jsem především profesor sociologie, který se systematicky – nyní i zde na amerických univerzitách – odborně zabývá jedním aspektem mezinárodních vztahů, aktuálním vztahem mezi náboženstvím, kulturou a politikou; mluvím-li o společenských procesech, nejsem v této oblasti nepoučený laik ani naivní „sluníčkář“.

To jediné, co mne u Tomského hodně a nepříjemně překvapilo, byla podpora (rozuměl-li jsem mu správně) myšlenky referenda. Posun od zastupitelské parlamentní demokracie k tzv. „přímé demokracii“ tímto nebezpečným populistickým nástrojem považuji za sebevražedný skok demokracie do propasti barbarství. Podle mého názoru referenda mají dobrý smysl pouze v lokálních záležitostech obcí, všude jinde mohou být nebezpečným ohrožením kultury politického rozhodování. Dnes je snad dostatečně patrné, jak ničivý dopad na morální klima v naší zemi, vážnost prezidentského úřadu a mezinárodní prestiž naší země měl výsledek první přímé prezidentské volby, tohoto neorganického prvku „přímé demokracie“ v naší ústavě, způsobený zkratkovitou, nedomyšlenou reakcí na igelitky s bankovkami při poslední parlamentní volbě. Je také příznačné, jaký typ lidí u nás po „přímé demokracii“ volá a kdo a proč by si nyní přál oslabovat naše vazby s EU využíváním populistických nálad pomocí referend ohledně evropsky solidárního řešení uprchlické krize. (Nepovažuji za náhodu, že nejvíc e-mailů, strašících imigranty – a notoricky zaměňujících ty, kteří utíkají, ta ty, před nimiž utíkají – mi přichází ze stejných adres, které mne oblažují pohádkami o zlé Americe a hodném strýčku Putinovi.)

Jeden bod, ve kterém se však s Alexandrem Tomským – jak oba víme – asi nikdy neshodneme, je Evropská unie. Mrzí mne na ní mnoho věcí, ale čím víc a blíže vnímám nebezpečné záměry ruského medvěda, nyní nebezpečně destabilizujícího situaci v Sýrii – a jeho „přátel“ u nás, kteří by nejraději současné obtíže zneužili k tomu, aby nás postrčili opět od Západu k divokému Východu a nahráli Putinovu plánu obnovit a rozšířit bývalé impérium – tím důležitější vidím proces evropské integrace a transatlantické spolupráce. Současný stav EU není ideální, ale řešení, které my můžeme ovlivnit, je ve volbě inteligentních zástupců naší země, kteří by ukázali, že jsme ochotni a schopni přispívat k zkvalitnění evropské integrace a nikoliv podpora lidí, kteří EU nenávidí a v jejích orgánech působí destruktivně – a už vůbec ne v následování lidí, kteří v zásadní kulturní a politické volbě mezi Západem a Východem riskují (nebo snad záměrně sledují) prohru všeho, co přinesl velký dar rozpadu sovětského impéria.

Bylo by vše jistě snazší, kdyby v Evropě uprchlíci nebyli, ale oni tu jsou, nelze je zahnat do moře, vystřelit na Mars nebo nahnat pod palbu jejich pronásledovatelů, nejde ani tak jednoduše je rozlišit na hodné, kteří si náš soucit zaslouží a na ty druhé; oni jsou tady, v naší společné vlasti jménem Evropa – a skuhrat na Unii a říkat, ať se postarají jen ti druzí, je prostě čecháčkovsky zbabělé. Je třeba se dívat dopředu a vidět současné problémy v širší perspektivě: bohužel, jsou jen slabou předehrou toho, co naši část světa čeká v příštích desetiletích v důsledcích podceňované a ideologicky zakrývané ekologické krize, zejména globálního oteplování a vysychání zdrojů vody. Na tyto problémy je třeba se už dnes připravit a nepanikařit při jejich prvních příznacích: svět už nebude takový, jaký byl dříve.

To, co v souvislosti s uprchlíky předvádí naše hlava státu, je neomluvitelné. Já jsem před čtvrtstoletím nezvonil klíči proto, aby jednoho Miloše nahradil jiný, ale abychom byli integrální součástí Západu, abychom i politicky řekli svému evropanství ano se všemi důsledky a náklady. Východisko ze současné krize je pouze v solidárním celoevropském řešení, které nesmí být podrýváno nezodpovědným nacionálním sobectvím. Z Čech musí vycházet moudřejší a statečnější hlasy, než které jsou slyšet nyní.