Nová ruská „podmořská stíhačka“?
Podle údajů NATO dosahuje současná aktivita ruských ponorek v Atlantiku hodnot, jaké byly naposledy zaznamenány za studené války. Pochopitelně to souvisí s napětím ve vztazích mezi Západem a Moskvou, kvůli němuž se často objevuje i termín „nová studená válka“. Odpovídá tomu i jeden z nedávno avizovaných plánů ruských ozbrojených sil, ačkoliv motivy pro něj by ve skutečnosti mohly být ještě o něco komplexnější.
Na konci února se v ruských médiích objevily zprávy, podle nichž ruské námořnictvo uvažuje o kvalitativně odlišné třídě jaderných ponorek. Má jít o vysoce automatizovaná, resp. částečně robotická plavidla, dosahující vysoké rychlosti a určená speciálně jako „podmořské stíhačky“. Onen anonymní zdroj ani nemusel dodávat to, co si většina znalců uvědomila, tedy že Rusové zřejmě chtějí oživit kontroverzní ponorky třídy Lira/Alfa.
Skutečná označení sovětských tříd ponorek byla během studené války obvykle přísně tajena, a tak jim Američané přidělovali kódová slova, většinou podle svého hláskování abecedy. Tak se objevily mj. třídy Whiskey, Hotel, Golf, Yankee, Delta či Sierra. Trvalo ale velmi dlouho, než Pentagon uznal za vhodné použít i kódové slovo patřící k písmenu A. Snad čekal, až se objeví něco opravdu absolutně výjimečného. A dočkal se, když koncem 70. let dorazily první zprávy o třídě, kterou SSSR označoval jako Projekt 705 Lira.
Ponorky, jež Američané označili kódem Alfa, znamenaly jedním slovem revoluci. Měly velmi kompaktní konstrukci s trupem vyrobeným z titanu, jenž přispíval k jejich výjimečné rychlosti a obrovské hloubce ponoření. Jejich nukleární reaktory nevyužívaly pro chlazení, resp. přenos tepla vodní páru, nýbrž tekutý kov. Díky tomu byly výjimečně účinné a dovolovaly bleskovou změnu výkonu, a proto Alfě zabralo jedinou minutu (!), než dosáhla maximální rychlosti. A ta přesahovala fantastických 41 uzlů, tedy více než 75 km/h.
Dalším neobyčejným rysem Alfy byla mimořádná míra automatizace. Jestliže atomové útočné ponorky měly zpravidla posádky 60 až 70 mužů, na sovětských titanových ponorkách sloužilo jen 32 námořníků. Utajení, které Alfy obklopovalo, bylo výjimečné i na sovětské poměry, což lze doložit např. jen faktem, že v oné sestavě posádky bylo 31 důstojníků z povolání. Jediným členem posádky bez důstojnické hodnosti byl kuchař.
Jestliže jiné útočné ponorky plnily stále širší spektrum misí, takže se z nich postupně vyvinula plavidla univerzální, sedm jednotek třídy Alfa mělo plnit jen úkoly podvodních „přepadových stíhaček“. Jejich rychlost, s níž mohly snadno dostihnout kteroukoli hladinovou i podmořskou loď NATO (a také uplavat víceméně všem torpédům), z nich udělala opravdu ohromně účinné zbraně v hypotetické III. světové válce. Tedy teoreticky.
Praxe byla značně odlišná, jelikož navzdory ohromujícím „papírovým“ parametrům byly Alfy dost problematické. Byly extrémně hlučné (námořníci NATO jim přezdívali „Řvoucí krávy“), a tak svým hlukem zahlcovaly vlastní sonar, kvůli čemuž se jedna srazila s velrybou. Neustále trpěly poruchami a jejich futuristické reaktory občas dělaly víc škody než užitku. Musely totiž permanentně pracovat a jaksi nebylo možné je „vypnout“, protože roztavená kovová slitina by okamžitě a navždy ztuhla, což by reaktor zničilo.
Provoz tak specializovaných ponorek byl každopádně nesmírně nákladný a do roku 1997 byly všechny vyřazeny, ačkoli jedna (již opatřená klasickým parním reaktorem) ještě před několika lety fungovala jako zkušební plavidlo v majetku loděnic. Pořád jde o snad nejvíc kontroverzní třídu sovětských ponorek a nepřestávají diskuse, jestli šlo o nesmyslně ambiciózní omyl, nebo naopak o konstrukční klenot, který úžasně předběhl svou dobu.
Podle čerstvých zpráv se zdá, že v ruském námořnictvu převládá onen druhý názor. Údajně se totiž zvažuje stavba nových ponorek, které by byly svou konstrukční filozofií příbuzné Alfám. Nemělo by však jít o tak „extrémní“ design, jelikož posádka by měla na počátku čítat 50 až 55 osob, ačkoli později by mohla být zmenšena až na 30 až 40 osob. Elektronika od konce 70. let přece jen udělala nějaký pokrok. Ostatně už samy Alfy prokazují, že zaostávání SSSR v tomto oboru možná nebylo zase tak strašné, jak se často říká.
Otázkou ale v každém případě je, co Rusko stavbou nových automatizovaných „podmořských stíhaček“ sleduje. Současné atomové ponorky jsou vysoce univerzálními plavidly, protože ani největší mocnosti světa si nemohou dovolit provoz mnoha speciálních tříd. V tomto smyslu se hypotetická „nová Alfa“ staví na odpor soudobým trendům. Pochopitelně nelze vyloučit, že je to jen propagandistická hra s cílem ohromit a odstrašit případného protivníka, nabízí se ovšem i jiné vysvětlení, které by v ruském kontextu dávalo smysl.
„Podmořská stíhačka“ již na první pohled vzbuzuje jasný dojem „zbraně studené války“, resp. zbraně určené proti námořní převaze států NATO. Přestože tento kalkul je u ruských admirálů jistě přítomen, nemusí být zdaleka jedinou motivací. Rusko už totiž z hlediska hladinových sil značně zaostává nejen za Západem, ale stále nepříjemněji také za mocnostmi oblasti východní Asie a Pacifiku, především za Čínou a Japonskem.
Rusové navíc zjevně nemají kapacity pro to, aby mohli v dohledné době „dohnat a předehnat“ své mocenské soupeře v oboru hladinových plavidel. Ruské loděnice jsou nyní schopné stavět nanejvýš fregaty, zatímco nové torpédoborce, křižníky a letadlové lodě vzniknou patrně až po roce 2025. Navíc i stavbu fregat komplikuje nedostupnost turbínových motorů, jež se vyrábějí na Ukrajině, kde se ostatně nacházejí také největší ex-sovětské loděnice. Rusko zkrátka dosud nevybudovalo náhradu za mnohé výrobní kapacity z éry SSSR.
Naštěstí pro Rusko panuje jiná situace v oboru ponorek, jež se stavějí na severu země a jejichž součásti jsou takřka všechny „Made in Russia“. Navzdory zpožděním či jiným problémům tak platí, že Rusko dokáže stavět moderní víceúčelové i raketonosné atomové ponorky, které svou kvalitou mohou soupeřit se světovou špičkou. „Nová Alfa“ tudíž může být vlastně projev úsilí Moskvy využít dostupné kapacity a na převahu hladinových lodí odpovědět asymetricky, tedy vybudováním početné a všestranné ponorkové flotily.
Nelze však očekávat, že takový krok nevyvolá reakci. Americké námořnictvo již avizovalo, že vyvíjí plavidlo ACTUV (Anti-Submarine Warfare Continuous Trail Unmanned Vessel), jehož jediným úkolem bude sledování ponorek. A jak napovídá i jméno, bude to loď fungující úplně bez lidské osádky. „Nová Alfa“ i ACTUV tak naznačují, že po rozmachu bezpilotních letounů zasáhne vojenská „robotická revoluce“ také světový oceán.
