Kolik let prožijeme v Babišistánu?

Komunální a senátní volby se od všech ostatních liší širokým prostorem pro interpretaci výsledků. Na vítěze se může pasovat ten, kdo získal nejvíc zastupitelů. Ten, kdo zvítězil v nejvíce velkých městech. Ten, komu prošlo nejvíce kandidátů do druhého senátního kola. Speciální symboliku má vítězství v Praze.

Tyto volby ale jednoznačně vyhrálo protestní hnutí Andreje Babiše a prohrály standardní demokratické, ideově ukotvené strany. Všechny. Nejpřesněji to vystihli Václav Klaus a Andrej Babiš. Prvně jmenovaný napsal, že prohrála politika a vyhrála apolitická oligarchie. Druhý tvrdí, že se „bourá klasický politický systém zavedených stran, který se tu posledních dvacet pět let budoval“.

Nechme teď stranou, že Babiš nevyhrál zdaleka tak silně jako v minulosti vyhrávaly velké zavedené strany ČSSD nebo ODS. Účast u komunálních voleb byla pod 45 procent. Ve velkých městech jen kolem 35 procent. V symbolické Praze 38 procent. Babiš dostal 22 procent. Takže mu dalo hlas 8 procent Pražanů. Podrobnější pohled na výsledky navíc ukazuje, že vítězil spíš na sídlištích než v širším, lépe situovaném centru Prahy. Přesto všechno je to jednoznačný vítěz. Kdyby se navíc teď neodehrály komunální ale parlamentní volby, k nimž běžně chodí kolem 60 procent lidí, Babišovo vítězství by nejspíš bylo ještě silnější.

Dá se dlouze rozebírat, proč prohrává politika a vyhrává Babiš. Podstatné jsou dvě věci. Velká část společnosti uvěřila jeho příběhu o rozkradené nefungující zemi. Ale hlavně se najde mezi elitami nebo takzvanými elitami hodně těch, kdo se nechali koupit a fungují jako reproduktory babišovského příběhu. A jsou připraveni Babišovi sloužit nebo se s jeho úspěchem svézt.

Zasažená elita

Protestní spolky oslovují zpravidla frustrované nižší vrstvy. U nás je problém hlubší, protože Babišovi slouží značná část elit. Lékaři a šéfové nemocnic, vysokoškolští profesoři, bankéři, finančníci, manažeři, kulturní elita i novináři. Bez těchto reproduktorů by se sebelepšími marketingovými experty a penězi nebyl tam, kde je.

Elity jsou schopny ovlivnit přes svou vlastní prestiž masy. Vzdělaní lidé, u nichž se očekává hlubší hodnotové ukotvení a pochopení toho, proč je tak civilizačně ničivý konflikt zájmů a kumulace moci, na svou roli rezignují nebo v ní selhávají. Babišismus se svými příběhy a rozkradených miliardách se tím dostal hluboko do společnosti.

Proto může Andrej Babiš sebevědomě prohlásit. „Voliči pochopili, že projekt ANO proti tradičním politickým stranám je dlouhodobý“. Má pravdu. Teorie o přelétavých voličích a projektech na jedno použití typu Věcí veřejných na Babiše nesedí. On opravdu velmi pečlivě, trpělivě a strategicky buduje dlouhodobý oligarchický model, do kterého je připraven investovat nikoliv milióny ale miliardy. Nemá cenu moc počítat, na kolik ho přišlo oblepení republiky slogany „Prostě to zařídíme“. Do nákupu vydavatelství Mafra s MF DNES a Lidovými novinami dal miliardy. Jen loni mu to vyneslo ztrátu 850 milionů korun. V politické moci už má tuto investici zkasírovanou.

Jak stavěl krok po kroku svůj Agrofert, staví tady teď skutečný skutečný systém klientů. Není to moderní klientelismus, kde úředníci nebo politici přihrávají zakázky spřízněným podnikatelům.

Patron a jeho klienti

Babišismus je starý tradiční systém klientů, jak ho zrodila republika ve starém Římě. Spojoval plebeje s patricii. Plebejové (klienti) získávali od patricijů (patronů) společenskou nebo ekonomickou podporu a na oplátku sloužili jejich mocenským zájmům. Většinou nevěděli, kam přesně mysl patronů míří, nebo to dokonce cíleně vytěsňovali, protože patron jim pomohl k uspokojení vlastních ambicí nebo materiálních potřeb.

Andrej Babiš jde nahoru a tak se klienti jen hrnou. Na jeho kandidátky i do jeho médií. Klasickým dodavatelem klientů je nevládní organizace Transparency International. Kdybyste ještě tak před čtyřmi lety před jejími šéfy Adrianou Krnáčovou a Davidem Ondračkou teoreticky popsali model kumulace politické, ekonomické a mediální moci, jaký nyní provozuje Andrej Babiš, a přidali pár příběhů, jak přišel k majetku (Lovochemie, startovní kapitál Agrofertu, privatizace Unipetrolu), dlouze by vám vyprávěli, jak je to neprůhledné a balkánské.

Když je pak Babiš oslovil, skoro se mezi sebou poprali, kdo za něj půjde na ministerstvo vnitra. Rychle zapomněli na to, co kdy hlásali a začali jak hrací strojky opakovat babišismy.

Exministr průmyslu Vladimír Dlouhý býval jednou z důležitých postav transformace, na niž Babiš nadává kudy chodí. Po odchodu z politiky udělal úspěšnou kariéru jako poradce Goldman Sachs. Vydělal si desítky milionů. Touží ale po návratu do veřejného prostoru. Teď Andreje Babiše veřejně chválí. Ujal se vedení Hospodářské komory, což zjevně bere jako odrazový můstek pro další kandidaturu na Pražský hrad. Tentokrát už podloženou Babišovými penězi. Může mít ale konkurenci. Do Babišových služeb vstoupil v roli předsedy dozorčí rady Českého aeroholdingu i další muž s prezidentskými ambicemi, profesor Jan Švejnar.

Další vděční klienti sedí na postech šéfů státních firem. Sice přesně netuší, co s těmi firmami jejich patron Babiš zamýšlí. Jsou ale vděčni, že se dostali na tak vysoké posty a pečlivě ořezávají náklady, aniž tuší, kam Babiš firmu kormidluje. Nejlépe je to vidět právě v Českém aeroholdingu a ČSA.

Síť Babišových klientů už je velmi pevná a ještě ji vyztuží od příštího roku zákon o státní službě, který zabetonuje jeho lidi na klíčových postech v úřadech.

Babišismus má pevné základy a nebezpečně posouvá zemi směrem na Balkán. Andrej Babiš se netají tím, že teď chce vyhrát příští parlamentní volby tak přesvědčivě, aby mohl jako Viktor Orbán nebo Robert Fico vládnout bez koaličních partnerů.

Ztracených sedm let

Jak dlouho to může babišismus vydržet a co ho může ukončit? Historické zlomy se zpravidla odehrávaly po dvaceti letech. Doufejme, že éra apolitické oligarchie nebude stejně dlouhá a přinejmenším část elit prohlédne, v čem nás kumulace moci ničí.

Pokud se nestane něco mimořádného, můžeme to trvat dvě volební období. Tedy ještě nějakých přinejmenším sedm let. Andrej Babiš se dlouho obejde jen s řečmi bez výsledků. Sám už dnes své stoupence varuje, že neví, kdy bude líp. Ze dne na den nepoznáte, jestli Babiš maká, úřady lépe fungují a daně se lépe vybírají. Stačí, když se vám ve spřízněných médiích budou sevírovat zprávy o vykonaném pokroku. Stejné je to se stavbou dálnic. Pár let to trvá.

Ani personální znemožnění některých klientů, nemusí být pro Babiše ohrožující. Už dnes má v poslaneckém klubu směšné figury jako je třeba místopředsedkyně sněmovny Jaroslava Jermanová. Andrej Babiš je ale dobrý personalista a včas to vycítí, slabé kusy upozadí, případně vymění. Do politicky důležitých debat se nevysílá Martin Komárek, ale prověřený Jaroslav Faltýnek. Když se Adriana Krnáčová bude jako primátorka Prahy ztrapňovat, Babiš ji prostě bez milosti a ohledu na volební výsledek vymění.

O délce babišismu dost podstatně rozhodne, jak se povede ekonomice. Když nás slábnoucí Německo stáhne do recese, lidé budou mít pocit, že se jim žije hůř, začnou si to spojovat s vládnutím Andreje Babiše. Příběh o tunelované zemi a politickém kartelu, který to tady pětadvacet let ničil by se nikdy nerozjel, pokud bychom po roce 2008 neupadli do vleklé recese.

To může být katalyzátor. Jinak bohužel musíme vyčkat na chvíli, kdy většina lidí pochopí, že apolitická oligarchie nikdy žádnou zemi nepřivedla k prosperitě a vysoké civilizační úrovni. Nenajdete stát, který by to dokázal bez tradičních, ideově ukotvených politických stran. Roky života v oligarchii bohužel ohnou hodně charakterů a relativizují hodnoty. O to těžší bude návrat k vyšší civilizační úrovni.

Přejít na diskusi