Hybridní válka v Bělorusku? Minsk připouští i konflikt s Ruskem

Témata: , ,

Alexandr Lukašenko bývá popisován i jako „poslední diktátor v Evropě“. Autokratický vůdce s přehledem vyhrává volby a navzdory kritice od opozice i Západu má mezi obyvateli reálnou podporu. Dlouho platilo, že Bělorusko je nejbližším spojencem Ruska a že se obě země (resp. jejich prezidenti) na sebe můžou ve všem spolehnout, jenže časy se mění. Bělorusko se začíná obávat ambicí Moskvy a snaží se najít spojence i jinde.

Volby v Bělorusku lze těžko považovat za opravdu férové, svobodné a demokratické, zároveň je ovšem téměř jisté, že prezident Lukašenko by v nich zvítězil, i kdyby takové skutečně byly. V zemi panuje pořádek a stabilita a Bělorusové se těší poměrně slušné životní úrovni, takže se jim nechce měnit autokratického vůdce za rozhádanou prozápadní či jinou opozici. Za prosperitu se však (kromě omezování lidských práv) platí závislostí na Moskvě, která fakticky dotuje hospodářství Běloruska levnými surovinami a zbožím.

Rusko se tak mohlo donedávna vždy spolehnout na politickou podporu Běloruska ve vojenské sféře či na mezinárodní scéně. Stačí připomenout řadu vojenských cvičení „Západ“, která jsou pořádána v Bělorusku a jejichž scénářem bývá útok sil NATO (z Polska či Pobaltí) a následný protiútok vojsk Ruska a Běloruska. Prezident Lukašenko většinou schvaloval i asertivní kroky Ruské federace v oblasti mezinárodní politiky.

První temné mraky ve zdánlivé „idylce“ se objevily v roce 2008, kdy Bělorusko odmítlo uznat samostatnost sporných gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie. Tehdy to nejspíš působilo jako nepříliš podstatné, ovšem daleko vážnější je roztržka, jež začala kvůli angažmá Ruska na Krymu a východní Ukrajině a trvá vlastně dosud. Prezident Lukašenko ostře kritizoval Rusko, odmítl uznat anexi Krymu a nešetřil ani separatisty na Donbasu. V rozhovoru výslovně uvedl, že „svévolně měnit hranice cizího státu je nepřípustné“.

Lukašenko ale současně využil konflikt na východní Ukrajině ve svůj prospěch, protože právě běloruské hlavní město Minsk se stalo místem jednání s cílem dosáhnout příměří, resp. nějaké formy vyřešení konfliktu. Dříve jednoznačně proruský režim se tak začal přesouvat do polohy „nestranného“ aktéra. Podle některých hlasů je to od Lukašenka pouze cynický oportunismus, podle jiných je to dokonce bluf předem domluvený s Kremlem, avšak pravděpodobnější bude, že běloruský prezident skutečně začíná měnit svůj postoj.

Nikoli ovšem proto, že by mu tolik záleželo na mezinárodním právu, nýbrž spíše proto, že mu záleží na jeho vlastní mocenské pozici. V Bělorusku rovněž existuje menšina etnických Rusů, jež čítá asi 11 %, a co když začínají v Minsku klíčit obavy, že v případě dalších úspěchů může Kreml zaměřit svoje ambice do Běloruska? Řada dalších běloruských kroků ve vojenské sféře nasvědčuje tomu, že takové obavy opravdu existují.

Veliké rozladění v Kremlu vyvolal Lukašenko tím, že jednoznačně odmítl plán na vybudování ruské vojenské letecké základny u města Baranoviči. Ruská vojenská přítomnost v Bělorusku, ačkoli trvale existuje, má velmi omezený charakter, ale tato základna by znamenala významné navýšení. Lukašenko výslovně uvedl, že jeho země ruskou leteckou základnu nepotřebuje a že ho ruský plán „překvapil a do jisté míry naštval a podráždil“.

A nezůstalo to bez povšimnutí Západu. Ukazuje se, že Bělorusko hledá cesty k dorozumění se Západem a že tyto snahy nalézají kladnou odezvu. Evropská unie tak v říjnu 2015 na zkušební dobu čtyř měsíců zrušila téměř všechny sankce uvalené na Bělorusko. V únoru 2016 potvrdila jejich trvalé zrušení, a to navzdory hlasitým protestům běloruské opozice. Pragmatismus jasně zvítězil. V platnosti ale zůstává zbrojní embargo, a tak je Bělorusko z hlediska dodávek zbraní stále závislé na domácím průmyslu a na Moskvě. Nebo není?

Lukašenko totiž vedle budování „mostů na Západ“ začal hledat spojence i daleko na východě, což se také setkalo s úspěchem. Na vojenské přehlídce v Minsku v roce 2015 se již neobjevila jen sovětská či ruská technika, ale také čínské automobily DongFeng EQ2050, což je fakticky „klon“ amerického HMMWV, nebo nové 300mm raketomety Polonez, jež vychází z čínského typu A200. Moskvu asi značně irituje fakt, že předchůdcem čínského systému A200 je systém A100, bezlicenční kopie ruského raketometu Smerč.

Komplet Polonez využívá podvozek běloruské automobilky MZKT (dřívější závod MAZ), jež spadá mezi důležité subdodavatele zbrojního průmyslu Ruska. Řada typů ruských balistických a protivzdušných raket (včetně známého komplexu S-300) se dopravuje na těchto podvozcích, ale Rusko již avizovalo záměr přejít na domácí podvozky značek BAZ a KAMAZ, což by pro automobilku MZKT nepochybně znamenalo velké ztráty.

Konec kupování běloruských podvozků by ovšem samozřejmě byl jen jedním z řady způsobů, jak by Moskva mohla „potrestat“ neposlušného souseda. Je potřeba znovu připomenout, že už zmíněná prosperita běloruské ekonomiky (na které stojí Lukašenkova popularita) pramení mj. z velmi výhodných cen ruské ropy a plynu. Bělorusko je na Rusku energeticky úplně závislé a větší obchod s Evropskou unií a Čínou to zákonitě nevyřeší.

Gradující spor mezi Moskvou a Minskem dosáhl nedávno další úrovně, jelikož byla schválena nová běloruská vojenská doktrína. V seznamu hrozeb se totiž objevují nejen již dříve uváděné „barevné revoluce“ (tzn. radikální politické proměny ve prospěch prozápadních sil), ale nově i „hybridní válka“, a to se zjevným odkazem k událostem na Ukrajině. Jinými slovy, Bělorusko připouští konflikt nejen se Západem, ale i s Ruskem. V prezidentu Lukašenkovi nejspíše svádí tvrdý boj nostalgický „sovětofil“ s opatrným realistou.

Západ nyní zjevně váhá nad tím, jak se k Bělorusku zachovat. Na jednu stranu by zajisté chtěl prohloubit vztahy s ním, ale na stranu druhou nechce tlačit příliš, aby nevyvolal podobně ostré reakce Moskvy jako v případě asociační dohody s Ukrajinou. Samozřejmě záleží i na tom, jak bude postupovat sám Lukašenko. Jisté však je, že Kreml nasadí „cukr i bič“, aby si udržel vliv v Bělorusku, které proto zřejmě čekají neklidné časy.

Z nového čísla Kdyby hloupost nadnášela. Zesměšňování lidské blbosti je v naší kultuře tradiční

Echo týdne: Hrad v ohrožení ● Komentář: Proč zdražovat vodu? Už teď je drahá ● Komentář: Stařec a ostrov ● Komentář: Facebooková cenzura jako poslední stadium kapitalismu ● Rozhovor s Věrou Jourovou: Mít jistotu, že jsem proti nenávisti udělala dost ● Salon: Flaška rumu pod letní noční oblohou Prahy 1 ● Analýza: Zakleté stavebnictví ● Esej: Zodpovědnost zodpovědných ● Rozhovor s Marií Jiráskovou: Není možné po každém chtít, aby byl hrdina ● Umění a kritika: Proč se Hitler cítil v Mnichově doma ● Recenze: Nenápadná vytrvalost Stevea Gunna ● Postavy: Michal Hašek: Haškovský politik a konceptuální umělec ● Styl: Je architektura sexy? ● Přeceňovaný & Podceňovaný: Hermann Kant vs. Rainer Kunze ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Přecpaný Londýn, prořídlý Berlín Rychlá, masová migrace vs. kvalita života
Každý nemůže být hrdina S literární historičkou Marií Jiráskovou o Jaroslavu Seifertovi

Přejít na diskusi