Nelze být s Ukrajinou, a zároveň nad věcí

Po několikadenním popotahování mezi ukrajinskými úřady, Mezinárodním červeným křížem a ruskou stranou protlačili Rusové o své újmě „humanitární konvoj“ ze svého území přímo do oblasti ovládané tzv. rebely. A to s vojenským doprovodem nespecifikované povahy, již ovšem není těžké si domyslit.

Nato zazněly z Washingtonu a z Berlína velmi silné a rozhořčené verbální protesty. Po krátké době se vozy vrátily zpátky do Ruska. Výsledek? Byl vyslán další mohutný signál, že si Rusové v této oblasti mohou dělat, co je napadne. A zároveň se vytvořil precedens: vznikl jakýsi pomyslný tunel, kterým budou moci vysílat kdykoli konvoje s doprovodem v oblasti, v níž se bojuje. Těžko si představit větší projev bezmoci Západu.

Hned nato se objevily zprávy o vojenských úspěších „rebelů“ v boji proti jednotkám ukrajinské armády a Národní gardy. Zdá se, že dětská výživa z „humanitárního konvoje“ působí na „rebely“ podobně jako kdysi špenát na Pepka námořníka.

Jistě, všechny zprávy z bojiště je třeba brát s rezervou. Situace se vyvinula tak, že neexistují vůbec žádné „ověřené informace“. Boje probíhají, jak říkají Němci, v noci a v mlze. I to bezděčně svědčí o bezmoci Západu.

Skoro to vypadá, jako by Západ, to jest Evropská unie, USA a Německo, chtěly dodávat ideovou munici těm, kteří jim (i u nás) vytýkají, že konflikt na Ukrajině nezodpovědně přiživovaly nebo dokonce vyprovokovaly, aniž by byly schopny a ochotny čelit jeho důsledkům.

Zdá se, že Západ chtěl a chce provádět najednou dvě věci: podporovat úsilí Ukrajinců o uhájení státní suverenity země – vůči Rusku, samozřejmě - a dělat jakéhosi arbitra elegantiae ve sporu mezi oběma stranami (to jest Ruskem a Ukrajinou). Chtějí toho trochu moc: zároveň podpořit spravedlivou věc Ukrajiny i být pro obě strany věrohodným a respektovaným rozhodčím ve věci fair play.

Bohužel není možné zároveň postavit se na stranu těch, jejichž věc považuji za spravedlivou, a být takříkajíc nad věcí. Je zapotřebí se rozhodnout, a rozhodnutí by nemělo být v konfliktu slabšího, který bojuje o právo na existenci se silným rabiátem, až tak složité. Kombinovat obojí se právem jeví jako projev bezmoci a morální slabosti. Pak se schvalují polovičaté sankce, na něž Rusové bez problému odpovídají sankcemi důslednějšími, protože je tolik netrápí potřeba, aby byly pro ně bezbolestné. A svolávají se různé mírové konference mnichovanské povahy, kde mají zasednout kočky s kanárky, farmáři s čuňaty (něco podobného se možná právě chystá v Minsku).

To, co se už pár měsíců před našima očima rozvíjí, je trochu podobné „podivné válce“, kterou vedly v letech 1939-40 Francie a velká Británie s Německem. Je to její nová forma, „podivná studená válka“. Je těžké si představit, že by pro ty, co chtějí být zároveň na správné straně i nad věcí, mohla dopadnout jinak než tehdy.

Zvláštní kapitolou této války je postoj tří malých středoevropských postkomunistických zemí, České republiky, Slovenska a Maďarska. Jejich politické reprezentace usilují, i když v různé míře a z různých důvodů, o to, být dokonce i v této podivné válce neutrály. Je to jakási „neutralita na druhou“. Tím si celý středoevropský region koleduje o to, aby se on (a žádné Pobaltí!) už po několikáté v posledních sto letech stal další částí eskalujícího konfliktu. Veřejnost všech tří zemí by se proboha měla proti této sebezničující politice postavit.

P.S. To poslední je třeba zdůraznit dnes, skoro v předvečer summitu NATO ve Walesu, kam se chystá prezident Zeman s potěmkinským projevem o tom, jak je třeba bojovat proti mezinárodnímu terorismu. Je třeba bojovat, a to především proti nebezpečí, které pro nás představuje ruské úsilí o revizi výsledků studené války, a proti těm, kteří se je snaží před námi i před světem zastřít pseudoradikálními řečmi.