Pelikán je agent Moskvy a Kalousek je letadlo

Témata: , ,

Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek a po něm i jeho místopředseda Marek Ženíšek včera víceméně nařkli ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) z čehosi, co je v politice kapitální zločin: práce pro cizí mocnost. Jde o propuštění Alího Fajáda podpisem ministra Pelikána, ačkoliv české soudy předtím schválily vydání Fajáda do USA. Takto včera Kalousek přemýšlel, co asi k tomu Pelikána mohlo vést: „Nebezpečný terorista, který s maximální pravděpodobností byl i agentem ruské zpravodajské služby, byl díky vstřícným spolupracujícím členům české vlády s ruskou zpravodajskou službou propuštěn na svobodu. (…) Ministr spravedlnosti je podle mého názoru aktivní spolupracovník ruských zpravodajských služeb, ale nemůžu to nijak doložit, nebývají na to písemné důkazy. Ale když se někdo tak chová, tak to tak asi bude.“ 

Nejde teď o hodnocení slavné akce s výměnou ani o otřesnou upovídanost členů české vlády respektive českých tajných služeb, tady je kritika TOP 09 (či ODS) zcela na místě. Jde o lehkost, s níž lze u nás nařknout z práce pro ruské tajné služby, Kreml a Vladimíra Putina jen tak na základě osobního dojmu.

Politici se v konkrétní situaci nějak zachovají a mohou pro to mít různé důvody. V případu Fajád se nabízí: hloupost, obavy o život unesené pětice v Libanonu (tyto dva důvody se nevylučují, naopak, jak vycházejí na povrch nové detaily o únosu a podmínkách internace, se spíš doplňují), konečně touha politicky bodovat a ukázat veřejnosti, že se staráme o „naše lidi“. Proč hned obviňovat veřejného činitele ze spolupráce s tajnou službou cizí mocnosti, dokud ty přízemní důvody zůstávají o třídu pravděpodobnější než cokoliv, čím jsem já svoji domněnku ochoten zdůvodnit? Dokonce i kdyby Kalouskova informace o tom, že Fajád pracoval pro ruskou rozvědku, byla pravdivá, pořád ještě je to zoufale málo na závěr, že pro ruskou rozvědku pracuje ministr Pelikán.

Rusko je dočista všude

Moskva už dávno není sklíčkem, přes které bychom měli posuzovat celou naši zahraniční politiku, jak to dávalo smysl v 90. letech, kdy nás naše politická reprezentace táhla pod deštník NATO. Právě to, že už na Západě jsme, přinejmenším bezpečnostně a ekonomicky, nám dává příležitost posuzovat ruskou komponentu takových událostí, jako byla Fajádova výměna, střízlivěji.

Nikdo asi nepochybuje, že ruská rozvědka v České republice vyvíjí činnost, koneckonců se o tom ve svých výročních zprávách pravidelně zmiňuje BIS. Jde o to, kde táhnout čáru naší podezřívavosti. Veřejnost, média, ostatní politici by například měli tlačit na Andreje Babiše, aby konečně odkryl tajemství, kde vzal svůj startovní kapitál, s nímž se před polovinou 90. letech zmocnil slovenské státní firmy Petrimex, z níž postupně vybudoval Agrofert. Legenda o půjčce od spolužáků z gymnázia ve Švýcarsku, s nimiž byl ve třídě zhruba rok a navíc téměř čtvrt století před půjčkou, je trapná, a dokud nevíme, komu je zavázán, zůstává Babiš z definice bezpečnostním rizikem pro stát. Kupodivu však kolem této záhady většina pátračů po ruském vlivu (netýká se Kalouska) krouží v bezpečné vzdálenosti a místo toho vesele spekuluje tam, kde ty spekulace pro ně nejsou nebezpečné, ať už proto, že podezřelí nemají v zádech žádnou mocenskou skupinu, již by bylo riskantní si proti sobě poštvat (Václav Klaus i Miloš Zeman; kdo by se bál protokoláře Forejta nebo kancléře Mynáře?), nebo jsou ze spolupráce s Moskvou obviněny přímo názory.

Tady byl důležitým průkopníkem Mirek Topolánek, když před osmi lety uvnitř ODS protivníky Lisabonské smlouvy (o dalším utužení tzv. evropské integrace) znemožňoval heslem Lisabon nebo Moskva. Ale nemožné bylo jeho heslo. Dnes se v táboře bývalých zastánců Lisabonu bije na poplach, že prý nálady Čechů proti kancléřce Merkelové ženou Českou republiku do náruče Moskvy, přitom jedině na základě paragrafů Lisabonu mohla být loni Česká republika spolu s dalšími zeměmi Visegrádu přehlasována v uprchlických kvótách a až posléze se zformovalo české veřejné mínění proti Berlínu a Bruselu. Jakoukoliv kritikou Evropské unie dnes nahráváme Putinovi, tak radši EU nebudeme kritizovat.

V tomto ohledu nemá bizarní uvažování žádnou horní hranici. Na Slovensku se organizátoři katolického referenda za rodinu a proti genderové ideologii loni touto dobou od významného publicisty Martina Šimečky dočetli, že po Krymu jsou objektivně spojenci Putina. U nás propagátorka norské sociální služby Monika Elšíková silně naznačuje, že Kreml stojí za českou kampaní na podporu Evy Michalákové a proti odebírání dětí v Norsku. A tak podobně a vždycky všechno bez důkazů nebo aspoň trochu pádnějších indicií. Podléhat této představě o vnějším ohrožení z východu (které prý neustále sílí, přestože Rusko je civilizace v úpadku) ale znamená, že z veřejné debaty vyloučíme řadu vážných témat, že budeme moci bez námahy skandalizovat politické protivníky a že se tak trochu sami poruštíme.

Z nového čísla Český sen má jméno Seznam.cz

Salon: Musíme se společnými silami postarat o všechny ● Esej: Země, která si nevěří ● Komenář: Hofer prohrál na cílové pásce, ale do dějin se zapsal ● Reportáž: Gottwaldovy sochy na hanbě ● Událost: Nedáme Hrad Vatikánu ● Fotoeditorial: Kladný hrdina ● Rozhovor s Alainem Mabanckou: Evropě trvalo dlouho, než ženě dovolila existovat ● Kam kráčí Česko? Stanislav Komárek: Pokus o „Čínu jinými prostředky“ ● Recenze: Způsoby lyrických kontextů ● Kulturní tipy ● Postavy: Snadno rozpoznatelný Adolf Born ● Přeceňovaný a Podceňovaný: Jana Nečasová vs. Andrej Babiš ● Auto ● Styl ● Technologie ● Aplikace

FPÖ nejsou žádní extremisté. Mají podobné názory jako váš Zeman Dojem, že jsou Svobodní vyloučeni ze slušné společnosti, vzniká jen při pohledu zvenčí, komentuje rakouské prezidentské volby akademik Lothar Höbelt
Nejčernější story Woodyho Allena Cejch obvinění ze zneužití adoptivní dcey by z hrdinů svých snímků dokázal sejmout. Ale ne ze sebe

Přejít na diskusi