Dieselová renesance. Nejaderné ponorky znovu v módě

Témata: ,

Rusko oznámilo objednávku dalších super-tichých ponorek Projekt 636. Austrálie vybírá nová podmořská plavidla, při čemž pozice favorita patrně náleží těm japonským. Loděnice několika evropských států soutěží o zakázky na export moderních dieselelektrických ponorek. Dokonce i v US Navy občas znějí hlasy, podle nichž by největší námořnictvo světa nemělo spoléhat jen na ponorky s jaderným pohonem. Lze konstatovat, že dieselelektrické ponorky prožívají velký návrat na výsluní a výrazně ovlivňují námořní strategii.

První polovina 20. století (včetně obou světových válek) patřila klasickým ponorkám, které se vyznačovaly kombinací dieselových motorů a elektrických baterií. Právě díky druhému prvku mohly plout pod hladinou, třebaže tehdy jen poměrně krátce a pomalu. Významný zlom přišel ve druhé světové válce, kdy Němci použili nizozemský nápad zvaný „snorkel“, tzn. trubici, se kterou mohly pod vodou pracovat i dieselové motory.

Německo zkonstruovalo rovněž tehdy supermoderní ponorky Typ XXI, které víceméně určily další směry vývoje v této kategorii. Také přivedlo na scénu nový druh pohonu, tzv. Walterovu turbínu, jež byla zcela nezávislá na vzduchu. Celý obor ponorek ale již záhy po válce prodělal systémový zvrat, když vznikly ponorky poháněné atomovými reaktory, neboť ty mohly zůstat pod hladinou (aspoň teoreticky) vlastně neomezeně dlouho.

Oblast jaderných ponorek se pak stala jednou z hlavních domén soupeření světových velmocí, tzn. USA, SSSR, Velké Británie, Francie a Číny. K útočným nukleárním ponorkám, kterým se (kvůli rozšíření spektra misí) začalo říkat také víceúčelové, přibyly ponorky nesoucí balistické rakety a v případě SSSR i speciální ponorky s křižujícími protilodními střelami, jež vznikly de facto jako zbraň, jež měla překonávat obranné systémy amerických letadlových lodí. Právě do této specifické kategorie patřil i nešťastný Kursk.

Dieselelektrické ponorky se pochopitelně stavěly dál a pořídil si je nemalý počet států, z nichž některé je zjevně nemohly příliš využít a sledovaly tímto krokem spíše snahu vydobýt si jistou prestiž (to byl zejména případ arabských zemí). Úplně zvláštní cestou šli Američané, kteří pak „diesely“ prostě přestali užívat a spolehli se výhradně na ponorky s jaderným pohonem, neboť globální doktrína jejich námořnictva nenalézala pro konvenční plavidla uplatnění. O to více se ale angažoval Sovětský svaz a západoevropské země.

Velký zlom nastal v roce 1982, kdy do služby u sovětského loďstva přišla první ponorka třídy Projekt 877, známá pod západním kódem Kilo a přezdívkou „Černá díra“. Ta vychází z faktu, že při plavbě čistě na baterie je ponorka tišší než zvukové pozadí oceánu. Pro klasické pasivní sonary, které takříkajíc filtrují a odposlouchávají, je jedním slovem nezjistitelná. Vznikl velký problém, který Američany vážně znepokojuje dodnes.

Nejde zdaleka jen o samotné sovětské, resp. ruské loďstvo, ale rovněž o rozsáhlý vývoz těchto ponorek, mezi jejichž uživatele náleží Čína a Írán. Objevují se katastrofické scénáře, dle nichž by kombinace techniky, dobrého kapitána, správného prostředí a obyčejného štěstí mohla vést k tomu, že by Kilo provedlo úspěšný torpédový útok na letadlovou loď. Třeba to čínské někde u Tchaj-wanu nebo to íránské v Perském zálivu.

Vývoj se ovšem samozřejmě nezastavil a na soudobém trhu existuje široká nabídka vyspělých dieselelektrických ponorek. Hlavní devizou třídy Kilo byla malá hlučnost, jinak to ovšem byla pořád „jen“ běžná konvenční torpédová ponorka. Dnešní situace je ale odlišná, neboť moderní „diesely“ se pohybují v úplně jiných hranicích. Dokonce se dá říci, že se v řadě ohledů mohou klidně měřit s atomovými plavidly, oproti kterým jsou obecně tišší a logicky i daleko levnější, protože jen samotný atomový reaktor stojí miliardu dolarů.

Za onou „renesancí“ nejaderných ponorek stojí dva důvody. Tím prvním je obrovský rozmach tzv. AIP (Air-Independent Propulsion), tedy pohonných systémů nezávislých na vzduchu. Lze vlastně říci, že se do jisté míry navazuje na někdejší německé snahy. Mezi tyto systémy spadá etanolová turbína (Francie), Stirlingův tepelný motor (Švédsko a Japonsko) a konečně i vůbec nejslibnější princip, jímž jsou vodíkové palivové články. Ty propagují zejména Němci, budou však patrně zabudovány i v nových ruských lodích.

Téměř každá třída dnešních konvenčních ponorek může být opatřena nějakým systémem AIP, a pokud klasická elektrická baterie dovoluje pobývat pod hladinou řádově dny, s AIP již může jít o týdny. Sice se to pořád nevyrovná teoreticky „nekonečné“ výdrži atomových ponorek, ale náklady jsou mnohonásobně nižší. A také platí, že při operacích v mělkých vodách jsou menší „diesely“ vážnou hrozbou i pro mohutné „atomovky“.

To ostatně souvisí s druhým z oněch důvodů. Za poslední dvě dekády se totiž výrazně zlepšily zbraňové a úkolové možnosti dieselelektrických ponorek. Vedle torpéd už mohou zcela běžně odpalovat i protizemní a protilodní okřídlené rakety, převážet potápěče ze zvláštních jednotek či vypouštět malé podvodní roboty. Coby příklady lze zmínit izraelské ponorky třídy Dolphin, které pocházejí z Německa. Izrael je využívá jako prvek odstrašující síly, neboť mu slouží mj. pro odpalování křižujících střel s nukleárními hlavicemi.

Dokonce už se (zase) objevují i ponorky, které nesou v trupu svislé raketové šachty. Kdysi šlo spíš o zoufalé řešení Sovětského svazu, jenž z přestavěných „dieselů“ vypouštěl své balistické rakety, nyní však už několik zemí (přinejmenším Rusko, Čína, Švédsko a Německo) vlastní či nabízí takto vybavené ponorky špičkové úrovně. Je evidentní, že třeba pro Indii či Izrael by se mohlo jednat o velmi zajímavý doplněk odstrašujících kapacit.

Trochu paradoxní je, že o dieselových ponorkách začíná znovu uvažovat i US Navy. Možná si vzpomenete na filmovou komedii Periskop nahoru a dolů, ve které jedna stará dieselelektrická ponorka při cvičení přelstí polovinu americké flotily. Trochu méně vtipný je však fakt, že film vychází z výsledků několika cvičení, jichž se účastnily „diesely“ jiných zemí, jimž se povedlo virtuálně „potopit“ dokonce i americkou letadlovou loď.

Američané si poté jednu švédskou ponorku dokonce na dva roky pronajali, aby si sami ověřili její schopnosti. O výsledcích asi nejvíce vypovídá fakt, že se poté v odborných kruzích začaly šířit zprávy, že US Navy vedlo rozhovory s Němci a Švédy o možném nákupu jejich ponorek.

Koneckonců, nové ponorky (schopné odpalovat řízené střely) záhy uvidíme i nedaleko našich hranic, protože si je hodlá pořídit Polsko, pro které má jít jak o odstrašující nástroj, tak možná o „prestižní“ zbraň podporující jeho mocenské ambice.

Jestliže je ona předchozí úvaha správná, pak dokazuje, jak se úloha „dieselů“ změnila, protože dřívější snahy některých zemí hrát si takto na „velmoci“ byly spíše úsměvné. Soudobá úroveň nejaderných ponorek, vybavených AIP a raketovou výzbrojí, to však již zcela vážně dovoluje, jak ukazuje i příklad Izraele. „Renesance“ konvenčních ponorek je tak další ukázkou toho, jak technický pokrok proměňuje světovou bezpečnostní politiku.

Z nového čísla Toxická EET zaplavila Česko. Kam nás zavedou registrační pokladny?

Echo týdne: Velký Slavíkův problém ● Komentář: Všechno je jinak. Babiš to změnil ● Událost: Rakousko krok před momentem Trump ● Svět: Šoková terapie pro upadající Paříž ● Salon: I policajti jsou v Itálii mnohem přísnější ● Esej: Trumpovo kyvadlo ● Recenze: Z Apalačských hor mezi elitu ●Rozhovor s Ewou Winnickou: Britové mají pocit, že Poláci jsou všude ● Umění a kritika ● Postavy: Fidel Castro: ikona nevidoucích ● Přeceňovaný a podceňovaný: Lucie Bílá vs. ELon Musk ● Recenze ● Kulturní tipy ● Styl ● Technologie ● Aplikace ● Auto

Na povrchu a pod povrchem Donald Trump překvapil výběrem několika stranických kritiků do svého týmu. Dává to ale smysl
Rok 2015 už se nesmí opakovat S rakouským ministrem zahraničí Sebastianem Kurzem o uprchlické vlně, Visegrádu a pocitu morální nadřazenosti některých členů EU

Přejít na diskusi