10 FOTOBLOG JIŘÍHO PEŇÁSE

A čemu ses věnoval ty, otče?! Trilobiti ve Skryjích

Témata:

Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.

Muži v táboře přespali v primitivních chatkách, když předtím na verandě dřevěného baráku vypili svá dvě tři piva a snad na závěr do sebe kopli i cosi ostřejšího na oslavu toho, že se znají tak dlouho, skoro celý život a že je to stále – tak jednou, dvakrát do roka – baví někam spolu jet.

Měli trochu obavu z průběhu noci, neboť předpokládali, že bude divoká, ne ovšem z jejich strany, ale jiných táborníků. Ti měli za sebou turnaj v nohejbalu, jejichž závěrečným bojům muži nečekaně přihlíželi. Úspěšná družstva byla na závěr odměněna pracími prášky, mycími soupravami, přípravky na odstraňovaní nečistot a podobným drogistickým zbožím, neboť nohejbalový turnaj sponzorovala známá rakovnická firma. Muži, kteří jsou hrdinové našeho vyprávění, se poněkud divili, že i tak obyčejná a lidová zábava, jakým je nenáročné hraní nohejbalu, vyžaduje sponzoring, ale v posledku jim to nevadilo, neboť uznali, že taková dvě tři kila pracího prášku se v domácnosti hodí a za trochu té námahy stojí. Měli jen obavu, že nyní budou následovat bujaré oslavy, jak by se to stalo za jejich mladých let bez ohledu na prací prášek. Nohejbalisté si však krátce po vyhlášení výsledků rozebrali své výhry a odjeli většinou svými automobily. Tábor, který lze na mapě nalézt u Mlýnu Slapnice, byl v noci ponořen do ticha, nad nímž plápolaly tisíce hvězd, které byly možná stejné, jako v dobách, kdy zde šplouchalo prvohorní moře, jež bylo plné trilobitů, placatých tvorů, kterými se mnohem, mnohem později tento kraj proslaví.

Ale naši muži zatím nechali trilobity na pokoji a obrátili se jiným směrem, než kde se nalézá jedna z nejznámějších trilobitích lokalit, tedy Luh u Skryjí. Šli asi dva kilometry proti směru Zbirožského potoka, který studeně bublal podél luk. Včera pouze dva nejodvážnější (byl jsem to já a Laco) našli v sobě dost odhodlání ponořit svá těla do jeho skoro ledových vod, což vyvolalo tichou závist zbylých přihlížejících. Radost z toho studeného objetí vody mlýnského náhonu jsem pociťoval ještě ono ráno, kdy luka byla zatím lehce zahalena v cáry srpnové mlhy a rosa nám smáčela obuv.

Kráčeli jsme tím letním ránem k pozoruhodným „jezírkům“, někdy zvaným Skryjská. Jde vlastně o jakousi romantickou tůni či velkou lesní kaluž, do níž se rozšiřuje onen Zbirožský potok, který přitéká z temného hvozdu a padá do onoho jezírka asi z metrové výšky, takže vytváří dojem jakéhosi malého vodopádu. Přístup na místo není jednoduchý, nýbrž je nutné mírně riskovat smočení v potoku, jenž teče skalinami, kolem nichž vede jen velmi úzký chodníček. Když se však dostanete až na místo, vydechnete úžasem, neboť je to opravdu roztomilá pitoresknost (od slova malebný, obrázkový, pictor – malíř), kterou tu geologie a voda a příroda vůbec nastrojila.

Muži byli okouzleni a zase někteří (opět jsem to byl já a Laco) již si vyzouvali obuv a vykasávali šortky, aby mohli vkráčet do jezírka, které bylo hluboké tak po kolena. Chodit však po dně bosou nohou nebylo nijak příjemné, ba naopak, bylo to nepříjemné. Usazená hornina, která snad mohla být dobrá pro raka potočního nebo kuňku žlutobřichou, kteří tu oba žijí, a jež snad tu zůstala z kambrických časů (to je nějakých 500 milionů let), sestávala z malých špičatých úlomků břidlice, která byla na dotyk velmi ostrá a pichlavá. Takže člověk, zvyklý na boty, kráčel jakoby po ostnech a chtěl-li prozkoumat lokalitu z co nejatraktivnější strany, tedy zpříma, musel něco vytrpět. Tak se stalo, a ti, kteří na to nenašli dost odvahy, zase jen trousili rádoby vtipné poznámky, jež neobratně kryly jejich závist.

Ještě chvíli jsme se kochali pohledy na romantické vodní zákoutí, které je za měsíční noci jistě navštěvováno strašidelnou havětí, rusalkami, dryádami, najádami a jinými démony zvláště ženského typu. Ti z nás, kteří byli nadaní jistou fantazií, si představovali, jak se tady ty nymfomanky koupou a ráchají, pochopitelně nahé nebo jen do nějakých mlžnatých chuchvalců oblečené, jak se přitom vilně kroutí, rujně natřásají a jak bledý svit měsíce pokrývá jejich krásná těla mrtvolným třpytem. Zvláště v druhé polovině 19. století byly tyhle výjevy oblíbeným výtvarným žánrem, někteří malíři se přímo specializovali na scény od tůní a bažin, byla to taková decentní erotika, sex, balený do jakési pohádkovosti, které se dobře daří společně s vodním živlem, který rozněcuje fantazii a vilnost. Dvořákova opera je vyvrcholením téhle zvláštní vodní přitažlivosti, spojení vody (většinou sladké, ta je romantičtější) a ženského těla, které je lákavé, svůdné i nebezpečné a záhubné, jako ty tůně a jezírka.

Ze snění jsem byl vytržen povelem k pochodu. Prodrali jsme se znovu útesy a vydali se na cestu do Skryjí. Cestou jsme již naráželi na stopy, které tu zůstaly po hledačích trilobitů a snad i jiných fosilií. Byly to nevelké jámy nebo kusy odkryté zeminy s kupou ostrých kamínků. Občas někdo z nás nějaký kamínek či kámen střední velikosti zvedl, chvíli na něj hleděl, a pak zase zahodil, neboť opravdu nebylo na něm nic, co by mohlo něco zajímavého připomínat. Jediný přítel Pečenka, který všemu rozumí nejlíp a vždy musí zvítězit, každou chvíli vykřikl, že ho má, čímž myslel trilobita, i když jeho kámen se nijak nelišil od ostatních kamenů.

Tak jsme došli do oněch Skryjí, vsi, která se nachází na malebném návrší nad Berounkou. Bydlí v ní několik desítek stálých obyvatel a přes léto hodně letních hostů. Zůstalo tu několik roubených chalup rakovnického typu, o které se majitelé dobře starají. Před barokním kostelem sv. Michala, který by potřeboval novou fasádu, stojí památná lípa malolistá. Na návsi má pomník muž, který to tu proslavil. U autobusové zastávky jest cosi jako obchod, kde jsem si koupil noviny, jediné, které měli, byl Sport, tak jsem se začetl do výsledků olympiády, která právě začala. Čeští sportovci dosahovali v průměru pětadvacátého místa, ale to nijak nebránilo našim mužům, jejichž skutky jsou tu popisovány, cítit se spokojeně i jako Češi. Docela se jim to tu líbilo. Tím spíš, že v restauraci Trilobit, byla majitelka ochotná udělat jim kávu a některým natočit pivo půl hodiny před tím, než oficiálně otevřela. Chtěla po mužích sice pro jistotu hned zaplatit, ale to se jí nelze divit.

Polovině z výpravy se moc nechtělo, ale já jsem nakonec i Pečenku, který všechno už ví a nic se nepotřebuje nového dozvídat, přesvědčil, že bychom se mohli podívat do místního muzea, pobočky muzea v Rakovníku. To skryjské je malé, ale dobře zařízené a před několika lety rekonstruované, takže i hezké a názorné. Dole sedí příjemná paní, které se je možné na leccos zeptat, čehož jsme moc nevyužili: Schwarz se aspoň zeptal, jestli tu jsou toalety. Část expozice je věnovaná nedalekému máchovskému (KHM na něm byl snad třikrát) hradu Týřov, ze kterého toho mnoho nezbylo. Pak jedna jizba je zařízena tak bědně, aby si člověk představil, jak hezky a vkusně se tu žilo před řekněme sto padesáti lety. A hořejšek je pochopitelně celý věnovaný trilobitům a onomu muži, který to tu proslavil, nejen Skryje, ale celý ten pás výskytu karbických břidlic táhnoucí se od Barrandova přes Beroun a Český kras až sem, kde to vrcholí. Ten muž se samozřejmě jmenoval Joachim Barrande.

Dříve než do Skryjí se musel ovšem tento jihofrancouzský rodák ze Saugues dostat do Čech, což se stalo díky (vlastně vinou) červencové revoluce 1830, kdy tento nadaný mladík, vystudovaný inženýr, následoval dvůr posledního Bourbona na francouzském trůnu, Karla X. Jako vychovatel jeho vnuka a potenciálního následníka Jindřicha (Henriho), hraběte ze Chambordu, s ním odešel do exilu – tehdy mu bylo deset let. Tak se v roce 1832, to bylo Barrandovi třiatřicet, dostal do Prahy, kde dvůr obsadil druhé patro Pražského hradu – přijel sem v té době také reakcionář a royalista de Chateaubriand, který ve svém známém popisu líčí Pražský hrad jako temné strašidelné místo, ohromující svou zbytečnou velikostí a rozlohou: město dole se mu ale docela líbilo.

Ale kdy se dostal Barrande do Skryj? To souviselo s dalším během jeho života, kdy opustil vychovatelství (s vévodou zůstal spřátelen však celý život, koneckonců zemřel v říjnu 1883 ve Frohsdorfu u Vídně, kam jel zaopatřovat pozůstalost po nedávno zemřelém hraběti, kterého kdysi dávno učil...) a vrátil se ke své vystudované profesi, stavitelství mostů a tratí – to byla tehdy velmi perspektivní profese. Hrabě Kašpar Šternberk, ano to je ten přítel velkého Goethea, jehož hrobku ve Stupně jsme navštívili nedávno, ho pověřil úkolem připravit stavbu koněspřežné tratě z Prahy do uhelných pánví u Radnice u Plzně. Z koňky, která už by byla dávno zrušená, nic nezbylo, ale stalo se něco jaksi trvanlivějšího, co tu zůstane na věky – tedy, to je asi taky přehnané, ale víte, co tím chci říct… Při kopání v Týřovicích a ve Skryjích si Barrande totiž všiml nebývalého výskytu pěkně otisklých tvorečků, jakoby takových ploštic či švábů a štěnic, místní obyvatelé jim říkali raci, v nichž jeho znalecké oko (v Paříži navštěvoval přednášky velkého George Cuviera, zakladatele peleontologie) poznalo – trilobity. Do konce života měl co dělat… Dvacet dva svazků o nich napsal! Každý nadepsaný úvodní větou: C’est ce que j’ai vu, tedy: „To, co jsem viděl“. Tisíce a tisíce trilobitů!

Tak ti muži popocházeli podél vitrín, prohlíželi si vystavené exponáty, zkameněliny pět set milionů let starých mořských švábů a hlavou se jim honilo leccos. Jak asi dlouho takový trilobit žil? A jaký je to zvláštní nepoměr mezi jeho efemérním žitím skutečným a nekonečnem kamenným... Snažili se zapamatovat si pár učených údajů, například to, že nejmenší, kambričtí agnostidi, byli velcí jen jeden milimetr, zatímco největší, ordovičtí asaphidi, dosahovali skoro až jednoho metru. Uf, to bych nechtěl potkat při koupání takového trilobita, zachvěli se kluci. A víte, že měli oddělená pohlaví, řekl někdo z nich. Aha, takže to už byl sex v té době, řekl jiný. Ano, takoví trilobiti byli náruživí milovníci jeden druhého, rozmnožovali se, jak jen mohli a jak jim to chitinový krunýř umožnil. Nebo snad jinak? Třeli se navzájem? Nebo jen nakladli vajíčka, které mužský trilobit nějak označkoval a pak se z těch vajec líhli malí trilobiti? Takhle to trvalo několik desítek milionů let. Nejlepší zábava v prvohorách. Tření trilobitů v mělkých kambrických vodách u Skryjí.

Muži ukončili návštěvu muzea a vydali se na cestu ze Skryjí dolů k Berounce. Chvíli se bavili o hypotéze, že Barrande byl otcem Jana Nerudy, což muži připouštěli a necítili v tom nic, co by mělo jejich pokrevní češství ohrožovat, zvláště, když jeden se jmenoval Schwarz a druhý Neustadt, jen Pečenka měl jméno zcela nepopiratelně vlastenecké. Ostatně Neruda vypadá na fotografiích dosti románsky, ten jeho výrazný nos, tmavé jiskrné oko a vůbec takový exotický výraz: jenže Barrande zase vypadá jako velmi civilizovaný Francouz, žádný Korsičan. No, ale po někom tu inteligenci mít Neruda musel, po šedesátiletém vojenském vysloužilci, jehož mladá manželka chodila k francouzskému učenci poklízet? A je též pravda, že Barrande se k mladému Nerudovi choval s otcovskou starostlivostí a shovívavostí. Známá je ta historka, kdy mu Neruda přinese Pohřební kvítí a monsieur Barrande knihu přečte (naučil se dobře česky) a konstatuje, že je to snad dobré, ale že se domnívá, že nadaní muži českého národa by udělali lépe, kdyby se věnovali něčemu prospěšnému a užitečnému, třeba stavitelství. – A na to mu Neruda měl opačit, a ty jsi se, otče, věnoval čemu, trilobitům?!!! Chacha

A tak jsme sešli do údolí, cesto nabrali pár kamínku, na kterých však nic podobného trilobitu vidět nebylo, tak jsme pak naházeli do Berounky, když jsme čekali na autobus. Ten nás zase vrátil blíž k všedním dnům. Ale cesty ještě nebyl konec.

Blogy Jiřího Peňáse na www.jiripenas.cz/fotoblog

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.