Ruská flotila ponorek pro hlubokomořské operace nemá srovnání
1
Ačkoli potíže v ruském loďařském průmyslu přetrvávají, ruské námořnictvo se dostává ze své dlouholeté stagnace. Do služby vstupují zejména nové ponorky a experti zemí NATO tvrdí, že aktivita ruských ponorek dosahuje takřka hodnot z údobí studené války. Týká se to především Severního ledového oceánu a severního Atlantiku, což úzce souvisí s faktem, že Rusko vnímá jako jednu z hlavních zón svých zájmů oblast Arktidy.
Není v tom ovšem samo, jelikož zřetelné posilování kapacit pro působení na mrazivém severu provádějí v posledních letech i další státy, které tam vidí své zájmy, především USA, Kanada, Norsko a Dánsko (pod jehož jurisdikci spadá autonomní Grónsko). Základním důvodem je to, že se onen mrazivý sever stává zřetelně méně mrazivým. Ačkoli pokračují diskuse o původu a intenzitě klimatických změn, nepochybné je, že klima Arktidy se viditelně mění, což se odráží v ekonomickém a bezpečnostním potenciálu tohoto regionu.
Existují prognózy, podle kterých by se zalednění kolem severního pólu mohlo už za dvacet let oslabit natolik, že by dovolilo nepřerušenou lodní dopravu. Ostatně počet lodí, jež proplouvají tzv. Severní trasou (u ruského pobřeží), trvale narůstá. Význam získává i Severozápadní trasa, jež vede podél pobřeží Kanady. V oblasti Arktidy se navíc nacházejí obrovská ložiska surovin (snad až pětina světových zásob ropy a plynu), jejichž těžba se díky tání ledu stává stále méně složitou a méně nákladnou, a tudíž stále lákavější.
Vyšší intenzita ekonomické činnosti v Arktidě pak logicky způsobuje, že Arktida získává také silnější bezpečnostní dimenzi. Kromě rozvoje pátracích a záchranných kapacit, jež se mnohdy řadí do gesce ozbrojených sil, lze pozorovat také nárůst kapacit výslovně vojenských, jež jsou uzpůsobené extrémně náročným požadavkům Arktidy. Objevují se i alarmující předpovědi, že se Arktida stane zónou budoucího ozbrojeného konfliktu.
Nesporné je, že spory o chladný sever mají vzestupnou tendenci. Nejdůrazněji se o své nároky hlásí Rusko, které tvrdí, že tzv. Lomonosovův hřbet (na dně Severního ledového oceánu) tvoří součást jeho pevninského šelfu. Podobné nároky vznáší i Kanada a Dánsko, je však zřejmé, že pro Rusko má tato otázka daleko větší důležitost, přinejmenším z hlediska prestiže, protože se hraje (mj.) o potvrzení pozice Ruska jako světové velmoci, jež dokáže prosadit své požadavky v problematickém, ale potenciálně přínosném regionu.
Kroky ruských ozbrojených sil v posledních letech dávají přinejmenším dost indicií pro názor, že Rusko už vnímá Arktidu jako „svou“. Systematicky buduje vojenské kapacity, které se dají využít pro zabezpečení vlastní činnosti v Arktidě, resp. pro kontrolu této oblasti. Coby příklad lze zmínit tzv. arktické brigády, elitní armádní jednotky vybavené např. speciálními terénními vozidly pro pohyb v oblasti věčného sněhu a ledu.
Hlavní úlohu v realizaci ruských „arktických ambicí“ ale má sehrát námořnictvo, a to zejména ponorky, které spadají pod Severní flotilu a pod stále tajuplnou instituci GUGI (Hlavní správa hlubokomořského výzkumu). Oficiální informace neříkají o této entitě takřka nic konkrétního, neoficiálně je však známo, že provozuje speciální ponorky pro velké hloubky, jež samozřejmě představují i nástroje s rozsáhlým vojenským potenciálem.
Rusové nyní vlastní pravděpodobně šest malých hloubkových ponorek s nukleárním pohonem tří různých tříd (Kašalot, Nělma a Lošarik). Vedle toho používají nebo stavějí několik velkých jaderných ponorek, jež fungují coby „mateřské lodě“ pro ona menší hloubková plavidla, popř. pro dálkově řízené ponorky bez posádky série Klavesin. Žádný stát na světě dnes nemá flotilu ponorek pro hlubokomořské operace, jež by se dala srovnávat s ruskou. Vnucuje se otázka, na co přesně Rusové tuto nákladnou „sbírku“ potřebují.
Možnou odpověď nabízejí zprávy, jež se objevily v letošním roce v několika ruských médiích a podle nichž chce Rusko vybudovat systém pro monitorování podmořských aktivit v Arktidě. Systém s příznačným krycím názvem „Šelf“ mají vytvořit akustické senzory položené na dně, sonarové bóje, stanice na pobřeží a družice v kosmu. Výsledná soustava má detekovat pohyby ponorek potenciálního protivníka, tedy zřejmě států NATO.
Ony hlubokomořské ponorky pak mají sloužit pro skryté umisťování a udržování jednotlivých prvků systému „Šelf“. Ty totiž bude muset také něco zásobovat energií. Zde nejspíše přijde ke slovu další novinka ruského průmyslu, a to kompaktní přepravitelné atomové reaktory ATGU, jež se ukrývají ve válcových pouzdrech o délce 14 m a průměru 8 m. Pracují zcela autonomně a každý může produkovat elektrický výkon 6 MW.
Samozřejmě se nabízí i řada jiných možných uplatnění pro ruské hlubokomořské ponorky, jež se mohou dostat do hloubek snad až 1000 m. Mohou sloužit třeba ke špionáži či k umisťování zbraňových pouzder, která mohou automaticky či na povel vypustit torpédo. Ruské hloubkové ponorky se občas dávají do spojitosti také se zbraní Status-6, tzn. oním gigantickým torpédem s jaderným pohonem a obrovskou nukleární hlavicí, o kterém se dosud neví, zda jde o reálnou odstrašující zbraň, nebo o propagandistický bluf Kremlu.
Na velitelských štábech námořnictev i na výborech parlamentů zemí NATO se už každopádně ozývají hlasy, jež volají po adekvátní reakci. Hladinové i podmořské flotily většiny aliančních států prodělaly velké škrty a vesměs jsou pouze stíny sil ze studené války. Američané začínají své námořní kapacity znovu posilovat zejména kvůli ambicím Číny, jenže i oni se stále větším znepokojením hledí na ambice Ruska na severu.
Velmi účinným nástrojem pro hledání a ničení ponorek mohou být velké hlídkové letouny, ale i to je obor, v němž se státům NATO nepříjemně nedostává sil. Ostatně nárůst intenzity aktivit ruských ponorek v Pobaltí a severním Atlantiku logicky vede k častějšímu nasazení strojů této kategorie, což se odrazilo mj. na loňském ročníku Dnů NATO. Měl se tam totiž ukázat norský protiponorkový letoun P-3 Orion, ovšem nutnost jeho operačního použití plán zhatila. Snad to tedy vyjde letos, kdy má dorazit norský a německý stroj.
Osvědčené Oriony ale stárnou, a proto už se evropské státy NATO začínají ohlížet i po novém hlídkovém letadle. Podporu tak získává plán, aby členské státy vyvinuly a provozovaly takové stroje (patrně na bázi některého typu značky Boeing či Airbus) společně. Nový alianční letoun by se ale mohl ve vzduchu setkat i s letounem, jenž vzejde ze snah Ruska najít nástupce svého stárnoucího typu Il-38, což je víceméně protějšek Orionu.
Rozvoj ponorek i protiponorkových kapacit každopádně prokazuje, že země, které mají zájmy v Arktidě, neberou bezpečnost této oblasti na lehkou váhu. Skutečně by tedy v oblasti Arktidy mohly propuknout další „závody ve zbrojení“, nebo snad nějaký válečný konflikt? Předpovědi „arktické války“, které se objevovaly na počátku tohoto desetiletí, byly vesměs odmítány jako přehnané, jelikož v Arktidě převažoval (a to dokonce i v éře studené války) spíše kooperativní styl jednání, ale situace se od té doby změnila.
Vztahy Západu a Ruska jsou nyní z řady důvodů velice napjaté. Nejde jen o materiální zisky a zájmy, ale i o symbolické mocenské pozice a prestiž. Navzdory řadě potíží se dnes moc Ruska nachází na vzestupné trajektorii, což se odráží i v ambicích v oblasti Arktidy, kterou by Kreml chtěl získat coby svůj „zadní dvorek“. U členů NATO se to těžko setká s pochopením, a proto lze očekávat, že i v Arktidě bude intenzita soupeření spíše růst, ačkoliv ani jedna strana patrně nestojí o eskalaci na úroveň, kdy se začne opravdu střílet.
