Mzdová askeze je škodlivá. Přestaňme žmoulat čepice!

V mladoboleslavské Škodovce proběhne ve středu jednohodinová výstražná stávka. Příčinou je dosavadní nedohoda odborů a zaměstnavatele na mzdách pro příštích dvanáct měsíců. Podnik navrhoval nejprve růst tarifních mezd o 2,8 %, poté svou nabídku zaokrouhlil na procenta tři. Odboráři chtějí procent šest. Vzhledem k tomu, že průměrná mzda ve Škodě Auto činí v dělnických profesích 34 tisíc korun (oproti celostátnímu průměru 26 tisíc), může se na první pohled zdát, že odborářské požadavky jsou nadnesené.

Jsem přesvědčen o naprostém opaku. Mladoboleslavská Škodovka je jedním z nejdynamičtějších a nejúspěšnějších velkých podniků v celé Evropě. Její roční zisk se v posledních letech pohybuje kolem 16 miliard korun, což činí v průměru 50 miliónů každý den. Firma hodně investuje, ale na tyto investice si sama vydělá. Nikdo ji ze zahraničí nedotuje, továrna naopak odesílá do německé centrály pravidelně miliardové dividendy. Spolupráce je výhodná pro obě firmy, matku i dceru, protože česká automobilka se dotáhla na Evropu v technice, v kvalitě i v marketingu, což by bez spolupráce s Volkswagenem nebylo možné.

Škodovka si zlepšila image už natolik, že je schopna svá auta prodávat za docela dobré ceny, v podstatě na úrovni aut japonských nebo francouzských. Platy v továrnách mladoboleslavské firmy jsou však v evropském kontextu stále velice nízké. Dělníci u pásu zde dostávají za opravdu těžkou práci, v tempu, a s vysokými nároky na přesnost, v přepočtu zhruba 1300 euro, zatímco v zemích na západ od nás je to přibližně třikrát tolik. Rozdíl je to propastný. Zůstaneme-li v koncernu VW, tak v jeho chronicky ztrátové dceři SEAT si takovou sumu dělníci vydělají za pouhé dva týdny, a v samotném sídle koncernu, ve Wolfsburgu, by lidi u pásu – z nichž možná víc, než polovinu tvoří gastarbaiteři z Turecka, Polska a bývalé Jugoslávie – nevstali za 1300 euro ani ráno z postele.

Pokud by Škodovka přidala všem zaměstnancům 5 %, nestalo by se s hospodařením podniku vůbec nic. Lze snadno zkalkulovat, že i při započtení veškerých výdajů na pracovní sílu, včetně odvodů sociálního a zdravotního pojištění, by celkový náklad firmy na takový růst mezd nepřesáhl jednu miliardu korun ročně. Je tedy jasné, že Mladá Boleslav si může snadno dovolit podělit se se svými zaměstnanci o výborné výsledky, a budou-li přetrvávat, může jim bezpečně přidávat i třeba 7 % ročně, hned několik let za sebou. I tak se budou svým neúspěšným španělským kolegům stále dívat uctivě na záda. O Wolfsburgu ani nemluvě.

Státní zaměstnanci jsou lépe placeni než lidé v průmyslu

Někdo by mohl namítnout, že v Česku je nižší cenová hladina a že tedy českým zaměstnancům vyšší mzdy nepřísluší. Tak tomu ale není. V této zemi stále přetrvává přílišná mzdová nivelizace. Stát letos hospodaří s plánovaným stomiliardovým schodkem, ale s bohorovností sobě vlastní přidává svým zaměstnancům víc, než čtyři procenta. Státní zaměstnanci jsou lépe placeni, než lidé z průmyslu, což je evropská anomálie. Pokud by alespoň klesala administrativa, a úředníků ubývalo, bylo by správné podstatnou část ušetřených peněz rozdělit mezi ty zbylé. Úředníků je ale tolik, že se téměř sypou z oken, nabírají se další a další, zatímco na veřejné investice nejsou peníze a zaostávají. Také firmy, které jsou v problémech, si navyšovat mzdy nemohou dovolit. Odstrašujícím příkladem je třeba společnost České Aerolinie, v níž generální ředitel Tvrdík, ruku v ruce s odborářským bossem Filipem Gasparem před lety zvýšili mzdy natolik razantně, že se jim leteckou firmu v podstatě podařilo zlikvidovat.

Mikroekonomický pohled: Pokud ale firmy prosperují, a takových je naštěstí v Česku nyní velká většina, není žádný důvod proč by se majitelé se svými zaměstnanci o svůj společný úspěch nemohli podělit. Je veřejným tajemstvím, že ročně v posledních letech odplývá na dividendách do zahraničí kolem 200 miliard korun, což je neskutečná suma, reprezentující pět procent hrubého domácího produktu. Kapitál je jen z malé části reinvestován a obrovské zdroje mizí v nenávratnu, zatímco zaměstnanci se neumí zorganizovat, aby byli důstojně reprezentováni v mzdových vyjednáváních. Exemplárním příkladem jsou velké banky, které ročně vyexpedují svým matkám každá přes deset miliard na dividendách, aniž by to upoutalo pozornost jejich pracovníků.

Zahraniční bankovní matky zde mají několik málo lidí, soustředěných v orgánech bank, jejichž hlavním úkolem je expedovat vydělané peníze ven z české ekonomiky. Pěkným příkladem je francouzská Societé Generale a její dcera Komerční banka. Přestože KB disponuje pouhými 8000 zaměstnanci z téměř 200 tisícového konglomerátu SG, činila tržní kapitalizace (cena na burze) „Komerčky“ ještě nedávno téměř čtvrtinu hodnoty celosvětové sítě této matky! Zaměstnaci Komerční banky jsou však jedněmi z nejhůře placených zaměstnaců skupiny SG. Že nejsou Češi úplně na dně, zachraňují bankovní dcery v Senegalu a Togu. Velkých mezinárodních společností, které mají v Česku podobné mzdové eldorádo, jsou stovky.

Makroekonomický pohled: Mzdová zdrženlivost, spojená s nízkou inflací, v českých zemích má svou tradici, ale nezdá se, že bychom si tím ekonomicky nějak polepšili. Rozhodně ne v posledních sedmdesáti letech. Ještě v roce 1937 byly průměrné mzdy v českých zemích na úrovni Francie a zřetelně nad úrovní Rakouska, Itálie, Španělska, anebo Japonska. Po čtyřiceti letech komunistické katastrofy činil u nás průměrný plat v tržním kursu pouhých sto dolarů. Desetinásobný vzestup po revoluci, během posledních dvaceti pěti let, mohl by se zdát úspěchem, ale na skutečné navázání se na vyspělé tržní ekonomiky to stále zřetelně nestačí.

Netvrdím, že česká ekonomika je natolik výkonná, aby zdejší průměrný plat činil 2760 euro, což je loňský průměr v bývalé NDR. Takové mzdy by nás dozajista zabily, deindustrializovaly, a poslaly na současnou dráhu Řecka, Španělska, nebo Itálie, s obrovskou nezaměstnaností a zásadními disbalancemi makroekonomické rovnováhy. Jenže my jsme v opačném extrému. Mzdové náklady v eurech se v české ekonomice od roku 2008 vůbec nezměnily. Těžkou krizí zmítaný Západ mzdově nedoháníme. Česko je starou průmyslovou zemí a jsou to naopak někdejší zaostalé ekonomiky, Pobaltím počínaje a Polskem konče, které nám nebezpečně šlapou na paty. V loňském roce dokonce průměrné mzdy na Slovensku poprvé v dějinách přeskočily českou úroveň. Mírně vyšší životní úroveň v českých zemích zůstává už jenom proto, že u nás je i nižší nezaměstnanost a celkově více ekonomicky aktivních lidí v populaci.

Problémů české ekonomiky je bezpochyby více, počínaje už dvacetiletým neplněním domácích úkolů v reformách (ty byly v roce 1995 oficiálně označeny za „završené“), a konče drahými katastrofami tzv. obnovitelných zdrojů v energetice, či chybným vedením makroekonomické politiky, která je u nás zásadně procyklická (prohlubuje krize a zrychluje konjunktury). V tomto smyslu jsme si i poslední ekonomický pokles let 2012-13 sami zařídili a nemuselo k němu vůbec dojít. Že ovšem velký problém je i v mzdové rigiditě, nemůže nikdo soudný popřít. Ať je podnik dobrý, anebo špatný, všichni přidávají těsně kolem míry inflace a to se už táhne dlouhých sedm let. Přitom, i při všech výše zmíněných problémech, není po oněch pětadvaceti letech žádný důvod, aby v této zemi lidé žili hůře, než třeba v Itálii.

Pokud se podíváme na srovnání hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele, vyjádřený v kursu parity kupní síly (tedy po započtení vlivu rozdílné cenové hladiny), který celkem přesně naznačuje hladinu životní úrovně, tak italská ekonomika je na 99 % průměru Evropské unie, kdežto my na procentech osmdesáti a už oněch sem let jsme se nepohnuli z místa. Přitom Česko je dílnou Evropy, vyrábíme už třeba více automobilů, než šedesátimiliónová Itálie a celková průmyslová vitalita je v náš prospěch nesrovnatelná. Česko je co do struktury tvorby HDP nejprůmyslovější země Evropské unie. Náš podíl průmyslu na HDP dosahuje přes 37 %, zatímco tak staré průmyslové mocnosti, jakými jsou Británie nebo USA tvoří v továrnách pouze sotva 20 % svého bohatství. Jenže to naše bohatství není úplně naše – jak jsem již poznamenal, bez užitku vyteče ven, jako z děravého sudu, prostřednictvím oněch dividend. Nic proti dividendám. Ale spotřeba domácností v Česku se podílí na našem HDP pouze 48 procenty, kdežto v Británii je to procent 65 a v USA dokonce skoro 69. Zkrátka domácnosti šlapou vodu, protože mzdy u nás víceméně stagnují a ekonomika zbytečně ztrácí dynamiku. Stojí pouze na jedné noze.

Jak ze začarovaného kruhu ven?

V prvé řadě je třeba konstatovat, že nízké mzdy v podnicích a bankách, které produkují značné zisky svým majitelům, zpravidla zahraničním, je naše hloupost a naše neschopnost. Ovečka se má stříhat, ale ne zaříznout. My (s rozumem) nestříháme, protože odbory v těchto podnicích jsou zpravidla v rozkladu. Funguje to tak, že odborářští bossové sedí v dozorčích radách a nechávají se „korumpovat“ vysokými odměnami, či dokonce podíly na růstu cen akcií, či dividend. Jejich zájem není udělat něco pro ostatní zaměstnance, nýbrž udržet se co nejdéle „u lizu“, čehož lze nejlépe dosáhnout nízkými mzdami a oddaností zájmům vrchnosti. Tato česká anomálie, odboráři v radách, sráží tuto zemi hodně dolů. Nechť tam i zůstanou, ale bez prebend.

Další příčinou všeobecně přetrvávajících nízkých mezd je vládní posedlost na výstavbě dalších montoven, typu obří pneumatikárny Nexen, anebo distribučních center typu Amazon, kde z principu jsou mzdy nízké a přidaná hodnota rovněž. V Německu v takových podnicích pracují zásadně lidé ze zahraničí, kdežto Němci samotní je řídí a inkasují. Zalíbení české vlády v montovnách je předimenzované a připomíná epizodu z Orwellovy zvířecí farmy, kde vládnoucí prasata pronajímají koně a dobytek jako levnou tažnou sílu okolním farmářům, a zatímco unavená zvířata večer spí, prasata s farmáři se družně veselí a popíjejí víno.

Smutnou epizodou je v podobném smyslu kombinát samotného ministra financí Andreje Babiše, který mu vydělává (při značných dotacích z kapes daňových poplatníků), v čistém zisku 6-9 miliard korun ročně . Babiš, i když je ve svém Agrofertu přímo proslulý svým mimořádným „krkounstvím“ (řada jeho firem platí na dělnických pozicích sotva polovinu toho co Škodovka!), z deficitního státního rozpočtu, tedy peněz nás všech, a na dluh, přidává teď v eráru dost…

Jenže Babiš, zahraniční banky a další úspěšné firmy, vyvážející kapitál ven, dělají jenom to, co si mohou dovolit. Co jim zaměstnanci dovolí. Když s průmyslníky a bankéři člověk hovoří, jen se tiše usmívají a logicky říkají: „Byli bychom blázni, kdybychom odborům přidávali jen tak. Kdo se nehlásí o svůj podíl na úspěchu, neuvědomuje si ho, nezaslouží si nic.“ Mrtvé odborové organizace jim práci usnadňují, umožňují vlastníkům nepodělit se se svými zaměstnanci přiměřeně o zisk, přičemž ostrovy pozitivní deviace v tomto smyslu moc nevidět. Dokonce i sebevědomí novináři jsou dnes českými oligarchy často placeni (po započtení inflace) hůře, než před dvaceti lety a ne všechna média jsou přece ve ztrátě.

Někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová byla známa svým ostrým postojem vůči odborům, které se, zejména ve veřejném sektoru, staly v sedmdesátých letech doslova ničiteli britské ekonomiky. Když pak začala Británie ve velkém těžit ropu a z toho důvodu i zavírat uhelné doly, sledovala její vítězný boj o principy celá Evropa. Thatcherová však často říkala: „Mně nevadí odbory, které vyjednávají o mzdách, sociálních záležitostech a o zaměstnanosti a vytvářejí potřebnou rovnováhu v ekonomice. Právě naopak: Kdyby odbory nebyly, musela bych je já zakládat, protože jejich rozumný postup pomáhá všem. Jsem ale ostře proti těm, jako je Arthur Scargill, a jeho lidé, jež brání neobhajitelné, žádají státní dotace na ztrátovou těžbu a dokonce zabraňují jiným, kteří pracovat chtějí, aby je v úspěšném ropném průmyslu nahradili“.

Určitě stojí za to podívat se k západním sebevědomým sousedům. Přiučit se třeba u rozumných německých odborů. A vůbec sledovat tamější konstruktivní atmosféru. Dokonce německá centrální banka v polovině loňského roku dala signál, prostřednictvím usnesení bankovní rady, odborům: „Současný růst ekonomiky opravňuje požadavek na vyšší mzdy“. Její hlavní ekonom, Jens Ulbrich dodal: „Když se ekonomice nedaří, žádáme odbory o zdrženlivost. Teď když se hospodářství rozbíhá, se mzdy klidně mohou zvyšovat rychleji.“ Největší průmyslové odborové hnutí IG Metal si pak na letošní rok vyjednalo základní růst tarifních mezd o 3,7 %. O tom se naprosté většině českých dělníků a techniků může jen zdát. Přitom česká ekonomika už loni rostla téměř o polovinu rychleji, než německá a letos bude vývoj nejspíš podobný.

Přestaňme se zahraničních vlastníků a domácích oligarchů, bát a chovejme se víc jako partneři, než jako žebráci, žmoulající s roztřesenýma rukama čepice. Vyjednávat podíl na úspěchu firmy pro všechny není troufalost, nýbrž důležitý vklad odborů do rovnováhy v ekonomice.

Přejít na diskusi