Volili jste ANO, zvolili jste billboardy

Odchod ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) Tomáše Ctibora a pozastavení účinnosti nových pražských stavebních předpisů zřejmě znamená konec jedné nadějné etapy v rozvoji Prahy. Ale taky začátek praktického školení středostavovských voličů ANO v tom, co vlastně volili.

Širší veřejnost si nových stavebních předpisů (byly schváleny v červenci s účinností od 1. října) nevšimla, dokud se nestaly předmětem masivní kampaně před říjnovými komunálními volbami. Odhaduje se, že tento masivní atak, jehož součástí bylo i stažení objednaných billboardů primátora Hudečka, stál deset miliónů korun, čímž se billboardisté fakticky stali výraznějším hráčem pražské předvolební kampaně než většina kandidujících stran.

Jejich kampaň se samozřejmě nesoustředila na práva majitelů billboardů, jež nové předpisy v souvisle zastavěných oblastech města omezovaly. Na to by jim voliči nebyli zvědaví. Místo toho zaútočila na neuralgická místa představ dnešního průměrného Pražana, který je především konzervativní v nejobecnějším slova smyslu – chce to, na co je odjakživa zvyklý, akorát že bez nežádoucích vedlejších dopadů, a zároveň chová určité bukolické fantazie nezakotvené v realitě. Takže kampaň vylíčila Prahu dle nových stavebních předpisů jako přelidněný galimatyáš, do kterého přes mrakodrapy nesvítí slunce a mizí v něm zeleň. Faktem ale je, že omezovat boj o stavební předpisy jen na billboardové plochy je nesmysl. Ke škodě předpisů došlo k poškození jedné firmy na úkor druhé (tzv. outdorová reklama zůstane, ale může ji provozovat jen jedna firma a Hudeček tak dobrý záměr potopil jedním hloupým ustanovením. Poštval si proti sobě silného hráče, který se cítil oprávněně poškozen).

Nové stavební předpisy nepředstavovaly nic takového. Zároveň ani nebyly naplněním nějaké vize Prahy jen pro hipstery, což si člověk mohl myslet po experimentech primátora Hudečka s trestáním automobilistů a Malé Strany pomocí zavírání Smetanova nábřeží.

Nové stavební předpisy byly pokusem učinit z Prahy dobře obyvatelné město po vzoru těch západoevropských metropolí, kam jezdíme rádi na návštěvy. Osobně jsem na práci IPR nejvíc oceňoval to, že kombinovala poučenost světovými trendy s kompetencí, kterou odnikud dovézt nemůžete – znalostí stávajících českých předpisů a praxe. Ideje vám jsou k ničemu, když nevíte, co a v jakém předpisu musíte změnit, abyste dosáhli požadovaného důsledku.

V případě pražských předpisů se spory zanítily například kolem prosvětlenosti bytů. Expertní poučky o tom, kolik světla člověk potřebuje pro zdravý život, jsou na štíru s empirickou realitou toho, že mnohé byty v nejvíce žádaných pražských lokalitách tyto standardy nesplňují. Ne každý potřebuje prosluněný byt, zato ale dost lidí potřebuje město, kde se cítí útulně obklopen známými věcmi a má v pěším dosahu pestrou škálu služeb.

Dalším bodem sváru bylo tzv. zahušťování či zacelování města. Praha v posledních 50 letech expandovala do široka do daleka, hltavě požírala přírodu a zemědělskou půdu na svých okrajích. Ve městě samotném se přitom najde místa dost. Jenže stávající předpisy často neumožňovaly jejich efektivní zaplňování. Proto tolik nových developmentů postrádá městský rozměr a připomíná to, co bylo v západní Evropě moderní před čtyřiceti lety.

Pokud jste viděli Berlín, viděli jste asi nové impozantní budovy na Potsdamer Platz od architektů, jako je Norman Foster. A třeba jste usoudili, že se vám nový Berlín nelíbí, a stáhli jste se do uklidňujících, pravidelných, klasických ulic kolem bulváru Friedrichstrasse. Jenže i to je do značné míry nový Berlín – v roce 1990 tam na mnoha místech nic nestálo! Podle našich stavebních předpisů by ale něco takového nešlo postavit.

Důraz na zahušťování se dost možná nezamlouval majitelům pozemků na okraji Prahy, kteří si brousili zuby na to, že dosáhnou pomocí kontaktů na magistrátu změny určení pozemků na stavební. Zároveň nevyhovoval ani některým občanskospolečnostním typům, kteří v něm viděli hrozbu ztráty zeleně. Jenže navzdory přesvědčení průměrného velkoměstského člověka, že přicházíme o poslední zbytky zeleně, je v Praze ve srovnání s jinými velkoměsty parkové plochy dost. I když k ní samozřejmě nemá každý stejný přístup. S tím souvisí i další kontroverzní bod nových stavebních předpisů: ordinovaly v nových ulicích od určité šířky vysazování alejí. Ani ty nejsou povinné, realitní agenti ovšem potvrdí, jak stromořadí zvyšují ceny bytů ve srovnatelných ulicích. Mimochodem, styl nových předpisů snad nejlépe vystihuje to, že slovo „komunikace“ je v nich nahrazeno slovem „ulice“, jež ve stávajících předpisech vůbec nebylo.

Teď k politickému osudu předpisů. Adriana Krnáčová ve své kampani nesdělovala nic kromě toho, že je Praha zkorumpovaná. Proto je těžko říct, jestli proti práci IPR měla něco konkrétního, anebo říkala, že Tomáš Ctibor musí pryč, jen proto, že hledala libovolnou oběť spojovanou s primátorem Hudečkem a TOP 09. Práce na stavebních předpisech se přitom od jejich schválení standardně vyvíjela. Ministerstvo pro místní rozvoj (to je nadřízeným orgánem; město Praha má ve vydávání stavebních předpisů formálně jen přenesenou působnost). Z 87 připomínek se lidé z IPR dohodli na všech kromě čtyř. Pak ale najednou po několika měsících projednávání ministerstvo vydalo 7. října, tři dny před komunálními volbami, tiskovou zprávu, že předpisy nesmějí vstoupit v platnost, neboť nebyly notifikovány Evropské komisi. Je to velmi pofidérní argument vycházející z toho, že stavby lze považovat za průmyslové výrobky. Jenže stavby a ulice nejsou předměty mezinárodního obchodu, a není tudíž zřejmé, jak by stavební předpisy mohly narušovat jednotný trh. Však také skoro žádná evropská města své stavební předpisy Komisi nenotifikovala. A pokud by nějaký soud nakonec tuto interpretaci potvrdil, byla by to klasická ukázka byrokratické idiocie, jež dělá Unii špatnou pověst.

Nová městská rada odvolala Ctibora. Co se dělo s předpisy, popsal na Facebooku čerstvě odešedší architekt z IPR Pavel Hnilička:

„Rada hl. m. Prahy mohla na úterním zasedání přijmout návrh radního pro územní rozvoj Matěje Stropnického a předpisy mohly platit dále. Pro radu jsme připravili návrh technické novely, který vyřešil připomínky MMR zaslané v říjnu letošního roku. Rada však rozhodla návrh nepřijmout a tím dala možnost MMR, aby pozastavilo účinnost na základě hlavního argumentu a tím je tzv. notifikace předpisu. Návrh prosincové novely spočíval ve vyjmutí několika ustanovení, které byly z pohledu MMR "potencionálně technicistní", a jejich nahrazení přímým odkazem na celostátní předpis. Věcně by tak pro občany platila pravidla nadále.

(…)

Na jednání Rady hl. m. Prahy jsem byl pozván jako host k projednávanému bodu. Nejvíce proti návrhu vystupoval Karel Březina a Jan Slezák (ČSSD, pozn. red.). Sice také hosté, ale se zásadním vlivem. Návrh technické novely nebyl přijat. Je pozoruhodné, že připravený návrh jsem posílal minulý týden v úterý na radnici a již ve středu přišel všem radním dopis od pana Fuxy z Bigboardu, ve kterém detailně rozebírá, v čem je náš návrh špatně a proč jej nemají přijímat. Evidentně se lekl, že bychom problém mohli vyřešit.

(...)

Výzva MMR přišla několik dní po nabytí účinnosti nových Pražských stavebních předpisů začátkem října. (…) Termín výzvy se trefil přesně do komunálních voleb a do výměny ministryní. (…) Samotná lhůta byla nastavena na 60 dnů, nicméně požadovaný proces tzv. notifikace dle lhůt trvá minimálně 90 dní, takže úkol byl od začátku nesplnitelný.“

A je vymalováno. Nic naplat, že za nové stavební předpisy se postavili nejrespektovanější čeští architekti (co na to zastupitelka ANO Eliška Kaplicky a Eva Jiřičná, která ji podporovala?).

Představuji si, že valná část těch Pražanů, kteří volili ANO, byla nalákána příslibem kompetentního managementu nezatíženého ani korupcí zájmových skupin, ani neschopností, byrokratickou netransparentností a zbytečným politikařením a handrkováním. Nechtěli revoluci ani nové ideje – chtěli, aby u nás věci fungovaly jako na Západě, jak to Andrej Babiš často hlásal. To bylo ono „Prostě to zařídíme.“ Teď, pokud mají oči k vidění, mohou vidět, komu odevzdali moc. ANO to prostřednictvím Radmily Kleslové, veteránky ČSSD z Prahy 10, dalo dohromady se „starou partou“. Nic nezařídili, nové předpisy, chcete-li západního střihu, zhatili byrokratickým argumentem padlým na hlavu. Pomohla jim v tom lobby, součást „staré party“ par excellence.