Bitva o Prahu 21.století

Občané Prahy, kteří v poslední době sledují politické šarvátky kolem přípravy nového Metropolitního plánu, musí být již naprosto znechuceni. Vyznat se v tak komplexním oboru, jako je územní plánování, je těžké i bez trapného zmatkování, jakého jsme byli v tomto případě svědky. Územní plán je složitá dokumentace, kterou se řídí rozvoj Prahy v mnoha oblastech klidně i 20 let. V současnosti má hlavní město platný plán z roku 1999, jemuž platnost oficiálně vyprší v roce 2020. Příprava nového plánu byla zahájena před čtyřmi roky za vlády primátora Svobody a jeho náměstka pro územní rozvoj Hudečka, bohužel, po volbách v roce 2014, kdy se moci ujala nová koalice (ANO, ČSSD, KDU-ČSL, STAN, Zelení) se začala situace komplikovat. Ihned po volbách byl odvolán ředitel IPR (příspěvková organizace zpracovávající územní plán) Tomáš Ctibor a v novém výběrovém řízení byl jmenován architekt Petr Hlaváček, který byl na návrh radní pro územní rozvoj Petry Kolínské letos v září odvolán také i přes odpor odborné i akademické veřejnosti. Hlavním důvodem nuceného odchodu druhého zmíněného byla jeho nechuť odvolat ředitele kanceláře Metropolitního plánu architekta Romana Kouckého, který se svým týmem dokument vytvářel. V reakci na tento nešťastný incident podal výpověď celý Kouckého tým a z IPR i Metropolitního plánu se ze dne na den stal projekt s nejasnou budoucností.

Po několika měsících peripetií bylo uspořádáno nové výběrové řízení na místo architekta Kouckého, načež komise jako nejvhodnějšího adepta doporučila architekta Kouckého. Jinými slovy se dospělo k názoru, že Roman Koucký může být nahrazen jen Romanem Kouckým. Gratuluji. I člověku, který se o tuto problematiku absolutně nezajímá, musí být jasné, že tady něco nehraje. Člověk, který alespoň tuší, jak funguje územní plánování, ví, že takhle se to zkrátka dělat nedá.

O co tedy jde? Územní plán ovlivňuje dlouhodobý rozvoj města. Důležité je zde samotné slovo „rozvoj“, jehož základním významem je „zlepšení současného stavu“. Na názoru, že Praha by se měla rozvíjet, panuje všeobecná shoda, ostatně chtěl bych vidět toho smělce, který by řekl, že se naše metropole zlepšovat nemá. Pakliže však prozkoumáme, jak si jednotlivé strany či osobnosti tento „rozvoj“ konkretizují, zjistíme, že se jejich představy často míjí. Ač snahou zpracovatelů plánu v IPR bylo mít plán vyvážený, založený na analytických údajích, datech a výzkumech, nebylo možné ho mít zcela apolitický. Vlastní zadání projektu sice proběhlo po řádném veřejném projednání schválením zastupitelstva v roce 2013, když se však o rok později ujala vlády koalice vedená ANO, byla okamžitě patrná snaha tento plán přizpůsobit politickému přesvědčení, zvláště když se radním pro místní rozvoj stal zelený Matěj Stropnický. Jen výčet jeho funkcí vydá za příběh sám o sobě: předseda komise pro změny územního plánu, předseda komise pro rozvoj sociálního bydlení, místopředseda výboru pro sociální politiku, předseda výboru pro dopravu, rozhovorů pro média, kde veřejnost do detailu seznámil se svým marxistickým viděním světa, už vlastně ani nebylo třeba. Výměnu pana Stropnického za Janu Plamínkovou (STAN) a následně Petru Kolínskou (Zelení), absolutně závislou na svém předsedovi, beru spíš jako trapný žert nebo zastírací manévr ve stylu „škatulata hejbejte se“. A zde narážíme na základní problém.

Strana zelených totiž, soudě podle jejich dosavadních činů, žádný rozvoj, jak ho vnímá většina občanů, tedy jako nějakou formu výstavby, vůbec nechce. Pamatujme třeba na naštěstí nedávno odvolaného se Stranou zelených názorově spřízněného starostu Prahy 11 Jiřího Štylera, který se dlouhodobě bránil jakékoliv výstavbě na území své městské části a dokonce navrhoval její odtržení od zbytku hlavního města. Nedejbože, aby se snad v Praze pro Pražany začalo cokoli stavět! Zelení a jejich spřátelené aktivistické spolky typu Arnika nebo Automat zocelení dlouholetým bojem proti developerům-rozvíječům a za různé dlouhodobě neudržitelné nesmysly, jejichž programem je tak spíše destrukce, se mi nezdají být vhodným kandidátem na post rozhodující o rozvoji našeho města. Takovým lidem dnešní zmatečný a nekonstruktivní stav pražského územního plánování spíše vyhovuje a je výhrou v jejich permanentním boji za rudozelené zítřky.

Občany, bez ohledu na to, jestli patří nebo nepatří mezi dvě procenta příznivců Strany zelených, čekají zlé časy, které jsou způsobeny právě i regresivními zásahy těchto aktivistů v oblasti pražského plánování. Ze statistik je možné vysledovat 60% meziroční pokles bytové výstavby. Tak markantní propad u zahájených staveb bytů v konečném důsledku znamená významné zdražení a jejich sníženou dostupnost zejména pro střední příjmové skupiny obyvatel. A to je, obávám se pouze začátek. S největší pravděpodobností dojde ke zpomalení i v ostatních segmentech, zejména u tzv. „novodobých továren“, jak se často označují administrativní budovy nebo obchodní centra, což by mělo zásadní vliv na trh práce a celkovou zaměstnanost a vzhledem k tomu, že se Praha podílí 25 % na celkovém HDP naší země, tak by se to dotklo všech.

Kam by tedy Praha měla směřovat? I naše metropole je v neustálé soutěži s ostatními evropskými městy a zdá se, že čím dál víc v tomto závodě zaostáváme. Praha potřebuje nové příležitosti a stát se tak atraktivní nejen pro stávající, ale i pro potenciální nové obyvatele, pro které je třeba vytvořit příznivé podmínky jako je dostupné kvalitní bydlení, vzdělání, pracovní příležitosti, které jsou všechny na probíhající výstavbě závislé. Vzorem by nám měla být bohatá evropská velkoměsta s vysokým indexem kvality života jako třeba Vídeň, kde už dávno pochopili, že neohrožený boj z developerem není hrdinství, ale cesta do pekel. Slovo developer je přeci synonymum slova investor a jedině investice jsou motorem rozvoje (vždyť největším developerem v historii byl otec vlasti Karel IV.). O tom, jestli se Praha bude příštích 20 let vůbec nějak vyvíjet, se rozhoduje právě teď. Bude to Praha konkurenceschopná, nebo Praha paralyzovaná regulacemi a odsouzená k úpadku?