Konzervatismus a levicově liberální režim

Témata:

Konzervatismus stojí na dvou pilířích. Primárně jde o postoj, sklon přemýšlet a jednat jistým způsobem v společenských a politických otázkách. K tomu přistupují jisté hodnoty, které do značné míry konzervativní postoj odrážejí. Konzervatismus na Západě vždy patřil ke konstitutivním politickým směrům s obecným cílem zachovávat jeho kulturní a duchovní podstatu. Dnes je však progresivně vytěsňován na okraj panujícím levicově liberálním řádem, který směřuje k radikální proměně Evropy. Je úkolem konzervativců se usebrat a tento trend zvrátit.

Minulost jako zdroj poznání

Konzervativní postoj je dán především zájmem o historii, vztahem ke změnám a pohledem na lidskou povahu a rozum. Minulost představuje pro konzervativce zdrojem nashromážděné moudrosti a zkušenosti, která přesahuje omezené rozumové schopnosti jednotlivců či přesvědčení jedné generace.

Historie je mnohem lepším zdrojem poznání o lidech i společnosti, než abstraktní teorie. Ukazuje složitost světa i člověka, učí pokoře, dodává širokou perspektivu i odstup, navádí k uvažování v kontextu a akceptaci určitých limitů. Pro intepretaci současnosti i prognózy do budoucna konzervativci hledají poučení v minulosti.

Historie pro konzervativce však není jen metoda nahlížení na společnost, mnohdy je hodnotou sama o sobě. Instituce, které obstály ve zkoušce času, stojí za to uchovávat. Časté a hluboké zásahy do společenské struktury, jakkoliv racionálně zdůvodněné, bývají kontraproduktivní.

Měnit, aby bylo možno zachovávat

Konzervatismus však není o odmítání změn. Představuje spíše obezřetnou snahu změny zvládat a provádět. Snaží se vyhýbat nezamýšleným negativním důsledkům změn, které se vždy dostaví. Otec politického konzervatismu Edmund Burke ostatně napsal, že měnit je nutné, aby bylo možno zachovávat.

Změny pro konzervativce nejsou a priori žádoucí, nicméně je nevylučuje. Historie sama jim nakonec nejlépe ukazuje, že vývoj a změny jsou nevyhnutelné a přirozené. Stejně tak je ovšem varuje před radikálními a utopickými snahami proměnit společnost, ohnout realitu a vychovávat člověka.

Konzervativci proto vybízejí k respektování přirozenosti, všech okolností, zažitých tradic, specifik daného místa a času a zvažování negativ. Brojí proti ukvapenosti a nestřídmosti. Účel změn spatřují v dosahování kontinuity a stability. Nikoliv v sociálním inženýrství těch, kteří si činí monopol na to, jak má vypadat pokrok.

Realistický pohled na člověka

Konzervativci na člověka nahlížejí v souladu s křesťanským pojetím člověka stvořeného k obrazu Božímu. To znamená, že má svobodnou vůli a schopnost rozumového uvažování. Západní tradice člověka jako jednotlivce s vlastní vůlí není vůbec samozřejmá. Zároveň věří, že lidská povaha je v podstatě neměnná. Lidská moudrost i hloupost a schopnost činit dobro i zlo se v každém věku projevují jinak, ale budou tu vždy. Historie to potvrzuje.

Konzervativci tak varují před nerozlišováním technologického a morálního pokroku. Prvé se objektivně děje, druhé je pouhou iluzí každé nové generace. Konzervativci nezatracují člověka, jen jsou krajně skeptičtí k tomu, že člověka lze kvalitativně předělat a vylepšit. Lhostejno zda prostřednictvím sociálního inženýrství, nebo naopak zničením společenského řádu a domnělým osvobozením člověka.

Zdravý rozum, nikoliv racionalismus

S realistickým náhledem na člověka se pojí i určitá skepse k možnostem lidskému rozumu. Konzervativci v žádném případě nepopírají lidskou schopnost přemýšlet a jednat racionálně. Odmítají ovšem racionalismus ve smyslu abstraktních teorií, které arogantně předpokládají, že dokážou vše naplánovat, předpovědět a vyřešit.

Požadují, aby rozum zohledňoval konkrétní a vyzkoušené a nebyl zbožštěn jako jediné kritérium. Právě tehdy funguje jako tolik žádoucí obrana jak před ideologiemi slibující radikálně lepší svět, tak před iracionální sentimentalitou, která obchází dnešní Západ. V podstatě jde o to, čemu Angličané výstižně říkají common sense, neboli zdravý rozum.

Konzervatismus také v žádném případě nevylučuje ideály či politickou vizi, ale požaduje jejich sepětí se skutečností a konkrétními okolnostmi. Jak pravil Charles de Gaulle, politické umění spočívá v schopnosti prosazovat své ideály a zůstat přitom v kontaktu s realitou.

Konzervativní postoj

Jednotlivé prvky konzervativního postoje konzervativce vedou ke skepsi k abstraktním, univerzalistickým a idealistickým společenským teorií a k respektování složitosti společnosti i člověka. Velí uznávat existenci určitých limitů. Nesou s sebou důraz na zkušenost a realismus zohledňující konkrétní okolnosti, dobu a čas. Znamenají úctu k předkům a jejich odkazu v podobě osvědčených institucí a tradicí. Vedou k důrazu na stabilitu, kontinuitu a promyšlené zvládání změn ve snaze uchovávat a předávat dalším generacím.

Konzervativní postoj tedy znamená být spíše praktický než teoretický, lokální než globální, partikulární než univerzální, konkrétní než abstraktní, patriotický než kosmopolitní, korigující než revoluční, pragmatický než idealistický, přiměřený než totální, umírněný než radikální.

Konzervativní hodnoty

Konzervativní hodnoty odrážejí konzervativní postoj. Vychází ze zkušenosti, historie a tradic západní civilizace. Konzervatismus není o vyzdvižení abstraktně pojatých hodnot a jejich univerzálním prosazování. Konzervativci hledají způsob, jak skloubit skvělou tradici západní společnosti v podobě svobody s potřebou udržovat předivo společnosti od prepolitických loajalit až po každodenní normy slušného chování.

Konzervativní hodnoty vycházejí z úcty k člověku a úcty člověka ke společnosti, které je součástí. Západní civilizace v tomto úkolu došla nejdále, konzervativci proto požadují zachování jejích institucionálních, sociálních a morálních pilířů.

Svoboda je pilíř západní civilizace

Konzervativci svobodu chápou jako součást evropského civilizačního dědictví, ustanovenou historickým vývojem v důsledku určitého společenského uspořádání a čerpající z nejlepších tradic západní filosofie, antiky a křesťanství. Považují ji za vyjádření nezpochybnitelné autonomní sféry jednotlivce a lidské důstojnosti. Jde o nezbytný předpoklad fungující demokracie.

Kultura svobody, která se v Evropě vyvinula, byla motorem intelektuálního, vědeckého i ekonomického rozvoje. Svoboda vedla ke konkurenci, inovacím a osobní iniciativě, které byly základem rozvoje a úspěchu Evropy. Je středobodem jejího institucionálního uspořádání. Odráží se v právu, morálce, soukromém vlastnictví, demokracii i tržním hospodářství. Bez tohoto institucionálního a kulturního zakotvení, které ji zároveň omezuje, ztrácí svůj význam.

Svoboda pro konzervativce nepředstavuje abstraktní ideu, kterou lze libovolně přenášet, donekonečna rozšiřovat její meze a bez dalšího kdekoliv implementovat. Konzervatismus klade důraz na společenské podmínky, komplexnost pojmu svoboda, její meze a nezbytnost institucionálního zázemí. Bez toho by byla svoboda pouhou proklamací, gestem v morálním vzduchoprázdnu (Scruton). Konzervativci hájí konkrétní svobodu, jak se ustavila v západní civilizaci, nikoliv jako abstraktní princip.

Svoboda není nekonečné osvobozování

Reálná svoboda s sebou nese nezbytnost akceptovat určitá omezení. V prvé řadě je to sociální řád ve smyslu formálních i neformálních pravidel, který garantuje, že se svoboda nezredukuje v právo silnějšího. Svoboda bez řádu se zvrhává v anarchii. Východisko svobody spočívá v řádu, nikoliv ve svobodě samotné.

Svoboda rovněž musí být spjata s odpovědností. Jedině akceptování faktu, že svobodné jednání má své následky, za které je třeba nést odpovědnost, kultivuje svobodu a dodává ji skutečný význam. Toto je nejen konzervativní pojetí, ale pojetí, ze kterého vychází západní hodnotový systém. Západní civilizace by postavena na provázanosti pojmů svoboda – odpovědnost za svobodně vykonané činy.

Od svobody je třeba odlišovat ideu neustálého osvobození, kterou konzervativci odmítají. Jedná se o radikální individualizaci, bezstarostnou neomezenou volnost, stav bez jakýkoliv překážek. Osvobození vyžaduje odhodit veškerá pravidla, odpovědnost, morálku, sociální soudržnost, sdílenou kulturu, tradice i historické identity. Jinými slovy vše, co dává svobodě, jak se na Západě vyvinula, skutečný obsah.

Primát svobody musí být zachován

Zrušením osobní odpovědnosti ovšem odpovědnost nezmizí, je pouze přenesena na společnost, respektive na stát. Ten ji lidem vrací prostřednictvím státního poručníkování a přeregulovanosti. Tam kde právo a politika nahrazuje osobní odpovědnost, prostor svobody se vytrácí. Je přitom lhostejné, nakolik je to kompenzováno rozsáhlými katalogy lidských práv. Kultura svobody vychází z principu, že stát nezasahuje do osobní sféry jednotlivce, nikoliv, že reguluje ryze soukromoprávní vztahy, aby prosadil práva.

Je-li řeč o svobodě, musí také dojít na rovnost a vztah těchto hodnot. Svoboda odráží úctu západní civilizace k lidské individualitě a důstojnosti. Společnost svobodných lidí musí stát na předpokladu, že lidé jsou si ve své svobodě a důstojnosti rovni. Praktickými projevy jsou rovnost před zákonem či demokracie a pravidlo jeden člověk-jeden hlas.

Z konzervativního pohledu je tedy rovnost etický imperativ plynoucí ze svobody. Morální rovnost však neznamená materiální rovnost. Lidé mají odlišné schopnosti, dovednosti, vzdělání, charakter, jejichž důsledkem jsou odlišné výsledky. Nerovnost výsledků nemusí být nespravedlivá, často může odrážet spravedlivé uspořádání věcí. Předkládat materiální rovnost jako předpoklad svobody nakonec vždy vede k potlačení svobody i rovnoprávnosti. Rovnost nerespektující primát svobody ji přímo destruuje.

Společnost je více než součet jednotlivců

Společnosti si skutečný konzervatismus cení společnosti stejně jako svobody. Sklon současné pravice společnost redukovat na paralelu tržních operací a sumu jednotlivců je hluboce nekonzervativní. Konzervativní pojetí stále nejlépe vystihuje Burkeho společnost jako společenství mrtvých, živých a dosud nenarozených. Jde tedy o složitou strukturu vzájemných závazků, práv a povinností, dědictví a odpovědnosti, zděděných identit, transcendentních pout a pospolitostí, která je mnohem hlubší než teorie společenské smlouvy.

Společnost je více než pouhý součet jednotlivců nebo jejich náhodný shluk. Konzervativci nevěří, že společnost drží pohromadě jen právní předpisy, demokratické uspořádání a politické instituce. Těm předchází mnohem hlubší pouta v podobě prepolitických loajalit, což je emocionální identifikace s určitým společenstvím bez ohledu na politické názory. Nejdříve musí existovat společenství se sdílenou kulturou a identitou a až poté může vzniknout hypotetická společenská smlouva.

Příslušnost k širšímu společenství s prepolitickými loajalitami obrušuje hrany třídních i rasových konfliktů a je základem společenské solidarity. Typicky jde o národ, který pro většinu lidí nepředstavuje ideologií, ale společnou historii a kulturu, která vytvářejí sdílenou identitu a pocit sounáležitosti a solidarity. Tedy že existuje nějaké my, které bylo, a my ho chceme přenést do budoucnosti.

Společnost ztělesňuje kontinuitu. Je nositelkou společných tradic, morálky, pravidel, konvencí a standardů chování, kterým se jednotlivci vědomě či nevědomě podřizuje. Představuje významný zdroj identity jednotlivce a také rámec pro základní důvěru a atmosféru předvídatelnosti jednání druhých.

Základem společnosti je mlčící většina

Konzervatismus je ve společenských vztazích obhájcem normality ve smyslu odmítání extrémů a přesvědčení, že určité konvence, sociální role a tradice jsou prospěšné. Společnost funguje jen díky jisté míře stejnosti a sdílení společných hodnot. Normalita ve smyslu existence dominantní sdílené kultury je pro konzervativce zárukou stability, kontinuity a řádu.

Konzervatismus vskutku nemá být ideologií vládnoucí třídy ani hájit zájmy jen nejbohatších. Skutečný konzervatismus je Disraeliho One nation conservatism, který se snaží o smiřování zájmů všech tříd. Základnou konzervatismu by měla být mlčící většina, která pracuje, má rodiny, vytváří majetek, platí daně, identifikuje se se svým společenstvím, je společensky konformní a odmítá extrémy. Tyto hodnoty jsou v dnešní kultuře často karikovány jako maloměšťácké, přesto vždy byly, jsou a budou základem státu a společnosti.

Náklonost k vlastnímu a blízkému

Konzervatismus je o náklonosti a sepětí s vlastní společností a místem. Konzervativci kladou důraz na ochranu a preferenci konkrétních společenství a lidí, kteří jsou jim nejblíže. Těmi jsou již zmíněný národ, ale i město či region a také rodina. Neznamená to odmítání či nenávist k cizímu, jde o vyjádření zcela přirozené preference. Konzervativci odmítají multikulturalismus a masovou imigraci právě proto, že přinášejí radikální a nekontrolovatelnou proměnu evropských zemí.

Lokalismus i patriotismus jsou pro konzervativce zásadní hodnoty. Nesou s sebou pěstování přirozených sociálních vazeb, solidaritu, snahu kultivovat a zlepšovat vlastní okolí či chránit životní prostředí. Nikoliv ovšem prostřednictví globálních iniciativ a projektů, ale konkrétních projektů na konkrétních místem, ke kterým mají lidé zvláštní vztah.

Naopak snaha přetrhat pouta k vlastnímu společenství a zemi je nepřirozená a vede k vykořenění, ztrátě identity a společenské solidarity. Nahradit partikulární identity ve prospěch příslušnosti k univerzálnímu lidstvu pak považují za obzvláště nebezpečnou utopii. Je-li dle levice národ sociální konstrukt, pak je jedno lidstvo se stejnými právy nezřízená fantazie.

Konzervatismus jako obrana západní civilizace

V širším smyslu je konzervatismus o uchovávání dědictví evropské civilizace. Jedinečná kombinace antiky, křesťanství a osvícenství dala vzniknout nejúspěšnější civilizaci v historii. Je potřeba zachovávat její hodnoty jako svoboda, odpovědnost, idea jednotlivce coby člověka se svobodnou vůlí, rovnoprávnost, kritické myšlení, soukromé vlastnictví, určité morální pravidla, etika práce, ideál vzdělanosti, tržní hospodářství či demokracie. Je přitom nezbytné pamatovat na to, že tyto hodnoty a instituce se nezrodily ze vzduchoprázdna ani z lidskoprávních deklarací. Jsou specifickým produktem evropské civilizace a jejích národů a pouze ve vzájemné soustavě dávají smysl.

Udržení a reprodukce těchto hodnot vyžaduje kulturu a tradice společenství, ve kterém se zrodily. Bez svého historického kontextu se zvrhávají ve svou karikaturu. Evropané tak musí ctít a uchovávat svou historii, prepolitické loajality, specifické historické identity, společenské konvence, tradice a kulturní dědictví v podobě umění, filosofie či literatury. Stejně jako charakter jejich měst a venkova a způsob života obecně.

Hledání rovnováhy mezi svobodou a řádem

Konzervativní hodnoty jsou tedy na jedné straně vymezeny důrazem na svobodu jednotlivce, která však musí být spjata s odpovědností a akceptací určitých limitů. Jde o konkrétní svobodu tak, jak se vyvinula v rámci západní civilizace. Uchovávání jejích sociálních institucí je nezbytné pro existenci svobody.

Na druhé straně je definuje význam společnosti a její chápání nikoliv pouze jako prostředku, ale svého druhu cíle. Konzervativci vyzdvihují nezbytnost společenského zakotvení, obranu řádu a autority společenských institucí a pěstování patriotismu. Konzervativní hodnoty vyjadřují neustálé hledání rovnováhy a balancování mezi člověkem a společností, mezi svobodou a řádem.

Levicový útok na Západ

Konzervativní postoj i hodnoty vedly konzervativce v rámci západní civilizace vždy k obraně řádu a skepsi k radikálním společenským změnám. Konzervativci byli stranou establishmentu. Od konce šedesátých let se však v Evropě postupně prosazuje levicově liberální ideologie, které vychází z neomarxistické myšlenky, že dosavadní evropská civilizace je institucionálně utlačovatelská a vykořisťovatelská a je potřeba ji změnit. Za posledních dvacet let pak nabývá totální dominance a stala se přesvědčením establishmentu.

Cílem je zpochybnit všechny sdílené kolektivní i individuální identity Evropanů, jejich hodnoty a společenské instituce od rodiny až po národ. Charakteristickým znakem je boj proti většině – většinové kultuře, většinovým hodnotám, většinovému pojetí rodiny a pohlavní identity, většinové identifikaci s vlastním národem a civilizací, většinové morálce. Není náhodou, že většina je neustále obviňována z rasismu, xenofobie, islamofobie či homofobie, aby byl neustále pěstován její pocit viny.

Prostřednictvím rozbitím většiny, jejích postojů, identity a vzorců chování, dojde k osvobození člověka. Jde o starou marxistickou tezi rozšířenou z ekonomické oblasti do všech sfér společnosti. Projevy tohoto frontálního útoku na většinu jsou relativismus, multikulturalismus, politická korektnost, genderová ideologie, extrémní individualismus, radikální rovnostářství, antidiskriminační posedlost a sociální inženýrství. Stručně řečeno, levicově liberální paradigma představuje rozchod s hodnotami a dědictvím buržoazní a křesťanské Evropy.

Relativismus, multikulturalismus, imigrace

Relativizují se kolektivní identity evropských národů a úspěchy evropské civilizace. Všechny kultury jsou si rovny. Konstatovat, že Evropa vytvořila nejhodnotnější a nejvyspělejší civilizaci, je nepřijatelné. Zděděné kolektivní identity evropských národů nemají žádnou speciální hodnotu. Evropské úspěchy, hodnoty i instituce nejsou produktem specificky evropského vývoje, ale dílem náhody či souhrou materiálních faktorů. K tomu je přiživována absurdní historická vina Evropanů, kterou musí světu kompenzovat.

Přijímání masové imigrace a diverzita je pak morální imperativ. Požadavek na asimilaci imigrantů je naopak pošlapání lidských práv. Multikulturalismus vede k relativizaci identity Evropanů za současného povzbuzování imigrantů k pěstování jejich výlučných kultur. Podrývá základní předpoklad jakéhokoliv fungujícího společenství – sdílenou dominantní kulturu. Spolu s masovou imigrací směřuje rozpadu společenské důvěry a solidarity. Pomatená Evropa míří k autentické kulturní a demografické proměně a ještě je na to hrdá.

Ustoupit musí stát i tradiční sociální role

Je zde snaha delegitimovat národní stát jako základní politické společenství nejen ve smyslu institucionálním, ale i hodnotovém. Národní stát tak musí ustoupit nadnárodním organizacím, ale i univerzalistickému humanismu, který nerozlišuje mezi kulturami a národy a odmítá preferování vlastního společenství. Naopak zcela přirozená preference vlastního společenství, snaha jej zachovat a bránit vlastní hranice je vydávána za xenofobii. Evropské hodnoty jsou otáčeny proti blahobytu, bezpečnosti i identitě Evropanů.

Vnitřní implozi evropských společností podporuje extrémní individualismus. Společnost je sociální konstrukt, který je potřeba rozbít, aby člověk dosáhl skutečné svobody. Morálka, slušnost, tradiční sociální role a vzorce chování, kolektivní identity, formalizované postupy nebo rodina jsou formami a priori nežádoucího omezení či přímo útlaku. Dávno přitom nejde o to umožnit lidem vystoupit ze svých tradičních rolí a s tím spojených práv a povinností. Jde o to jim vnutit, že tyto role jsou špatné.

Sociální spravedlnost pošlapává svobodu

Rovnost byla nadřazena nad svobodu. Nerovnost ve výsledcích, která je logickým produktem svobody, je identifikována jako zlo. Společnost je hrou s nulovým součtem, kde úspěch jednoho, je neúspěchem druhého, který je nutno kompenzovat. Idea sociální spravedlnosti ztotožňuje jakoukoliv nerovnost s nespravedlností.

V sociálně spravedlivé společnosti rovnost před zákonem nestačí, protože nesměřuje k nastolení materiální rovnosti, ale pouze k obnovení původního stavu. Sociální spravedlnost požaduje kompenzaci a vyrovnávání. Jinými slovy dvojí metr. Daleko přitom přesahuje ekonomickou sféru. Jde o utopistickou snahu popřít objektivní realitu i převrátit hodnotovou hierarchii Západu.

Menšiny proti většině

Na první pohled je zřejmá kontradiktornost. Na jednu stranu se požaduje veškeré jakkoliv objektivně dané rozdíly a jejich důsledky ignorovat. Na druhou stranu je příslušnost k vybraným skupinám zdůrazňována. Účelem je nějaká forma kompenzace či vyvinování z jejich neúspěchů a paušální přenášení odpovědnosti na většinovou společnost.

Konstatovat určité negativní jevy vyplývající z těchto skupinových identit je však nepřípustné. Kritizovat a paušalizovat lze pouze většinu. V rámci narativu o utlačovatelské podstatě západní civilizace není úspěch či neúspěch výsledkem jednání člověka, nýbrž je dán společenskými podmínkami, rasou či pohlavím.

S ústupem od společnosti jednotlivců se sdílenou identitou a společnou kulturou ve prospěch společnosti, kde jsou jednotlivci ve vzrůstající míře na základě partikulárních skupinových identit jako rasa či pohlaví, přichází zastupitelské kvóty pro vybrané skupiny. Rozhodující nejsou schopnosti, ale vybraná skupinová příslušnost.

Boj za rovnost paradoxně vede k zdůrazňování a prohlubování rozdílů a neustálé rozehrávání menšin proti většině. Kdo byl označen jako oběť útlaku jí i zůstává, protože tím získává zvláštní postavení. Rovnoprávnost nahrazují více či méně formalizovaná privilegia vybraných menšin.

Antidiskriminační šílenství

Posedlost sociální spravedlností ústní v absurdní antidiskriminační tažení, která povyšuje princip nediskriminace nad jakoukoliv jinou hodnotu a často i nad realitu. Antidiskriminačnímu šílenství musel ustoupit i tak stěžejní princip jako je presumpce neviny. Diskriminací přitom nejsou míněny pouze všechny skutečné i domnělé rozdíly bez ohledu na okolnosti, ale i jakákoliv preference, vyjádření hodnotového soudu či dokonce konstatování rozdílu.

Popírají se přirozené rozdíly mezi ženami a muži. Preferovat vlastní společnost a kulturu či tradiční rodinu je stále více problematické. Diskriminací může být vše, co jde proti absolutní rovnosti a toleranci všeho, tedy cokoliv.

Sociální inženýrství

Politika se stala směsicí technokratismu a sociálního inženýrství. Společnost i člověka lze libovolně regulovat a transformovat. Neomezená víra v možnosti právní regulace se spojuje s přesvědčením, že společnost i člověku je nutno progresivně měnit. Sociální stát dávno přestal být žádoucím nástrojem společenské solidarity, nýbrž nástrojem převýchovy lidí. Neostýchá se zasahovat do rodiny i ryze osobní sféry jednotlivců.

Ideologie osvobození přinesla úpadek neformálních pravidel, morálky a dalších na státu autonomních institucí, aby otevřela dveře státu s jeho regulací a progresivistickou výchovnou agendou. Osobní svoboda, osobní odpovědnost a často i zdravý rozum jsou tak oklešťovány nejen primátem rovnosti, ale i nekonečným proudem regulace, eventuálně nahrazovány katalogy nejnovější série lidských práv. Stěžejní princip západní morálky – pevná spojnice mezi jednáním jednotlivce a jeho následky, pomalu upadá.

Delegitimizace pilířů západního úspěchu

V rámci celkového rozkladu západního civilizačního dědictví se napadá rovněž soukromé vlastnictví a tržní ekonomika, které jsou předkládány jako zdroj chudoby a nerovnosti, nikoliv bezprecedentního blahobytu. Ze stejných pozic je kritizována etika práce a orientace na výkon a úspěch. Tradice kritického myšlení degeneruje do nekonečného relativizování či se přímo vytrácí ve prospěch představy o harmonickém soužití nekompatibilních kultur a povinnosti neurazit vybrané menšiny.

Ve školství skutečné znalosti ustupují ideologické indoktrinaci. Ideál vzdělanosti je nahrazován vzděláním coby sociální kompetence, oddanosti diverzitě a schopnosti dekonstruovat opresivní podstatu západní civilizace. Evropská integrace přestala být nositelem evropské civilizace a jejích zájmů, nýbrž se stala nositelem levicově liberální ideologie a progresivistického sociálního inženýrství.

Převrácení hodnot

Zákeřnost levicově liberální režimu spočívá v tom, že zdánlivě pracuje s evropskými hodnotami. Ve skutečnosti je však obrací proti jejich významu. Ze svobody je nekonečné osvobozování, z rovnoprávnosti skupinová privilegia, kvóty a antidiskriminační šílenství, z otevřenosti cizím vlivům multikulturalismus a povinná diverzita, z kritického uvažování bezbřehý relativismus, z osobní ctnosti milosrdenství společenská povinnost bez hranic a míry, z individualizovaného práva na azyl programová podpora masové imigrace, z antirasismu posedlost rasou.

Stejně tak tolerance bývala v tradičním chápání produktem svobody slova a pluralismu a způsobem zvládání odlišných postojů. Dnes je ideologií, která odmítá jakékoliv názory, které nejsou relativistické a nepodrývají dědictví západní civilizace. Není nástrojem zvládání svobodné diskuze, představuje to jediné správné smýšlení. Názory, které se nerozplývají v bezbřehém relativismu, si toleranci nezaslouží. Neexistuje prakticky žádná oblast, ve které by stále více nedocházelo s rozchodem tradicí evropské civilizace a drze to přitom nebylo nazýváno naplňováním evropskými hodnotami.

Pilíře levicově liberálního režimu

Nad tím vším bdí politická korektnost, která se prostřednictvím jazyka snaží změnit a ovládnout vnímání reality. Pilíře levicově liberálního režimu činí nekritizovatelnými či přímo požaduje jejich adoraci. Nejde tak o žádnou obyčejnou slušnost, ale o potlačování názorové plurality, zúžení spektra povolených témat a ignorování objektivních faktů ve prospěch levicově liberálních narativů.

Současné elity coby nositelé levicově liberální ideologie přestaly být elitami evropskými, respektive evropských národů, a staly se elitami globálními. Jejich vztah k vlastnímu společenství je mělký. Odcizily se prostředí, ze kterého vzešly. Nemají tak potřebu hájit jeho specifické hodnoty a zájmy, ani je zachovávat a předávat. Nezáleží jim nijak zvlášť na vlastních lidech ani zemi. Dávají přednost principů, dle kterých je preferování vlastních lidí špatně. Jejich agenda je globální a aspirace utopické.

Čas na konzervativní reakci

Levicový pochod institucemi je dnes hotovou věcí. Kontinuita evropské civilizace byla přerušena a její dědictví je relativizováno a dehonestováno. Levicový liberalismus ovládá intelektuální infrastrukturu Západu, udává veřejný diskurz, určuje mantinely debaty a je přesvědčením velké části elit. Pod jeho vlivem naše civilizace ztrácí schopnost odlišovat, preferovat a reprodukovat samu sebe. Přichází o svou identitu, zdravý rozum i pud sebezáchovy.

Cílem konzervativců nesmí být etablovat se v rámci levicově liberálního režimu a požadovat dílčí ústupky. Musí být obráncem dědictví západní civilizace a hlasem mlčící většiny, která je základem společnosti a nositelem jejích hodnot. Přesto musí nést negativní dopady sociálního inženýrství elit i levicově liberálního ideologie, která je v prvé řadě od začátku zaměřena proti většině, jejím identitám a hodnotám.

Nastal čas na skutečnou konzervativní reakci.

 

Přejít na diskusi