Migrace jako zbraň hromadného ničení. Konspirace?

Témata:

S pokračujícím proudem migrantů se stále častěji objevují konspirační teorie, které mluví o tom, že migrace je způsobena nějakou skrytou silou v pozadí a jejím cílem je oslabit Evropu či alespoň Německo. Je vůbec možné migraci považovat za zbraň hromadného, plošného ničení a jak by v tomto případě vypadal návod na její použití? Existují v nedávné historii příklady, že by byla tímto způsobem využita?

Nejhorší možná zbraň

Těmito otázkami se již před několika lety zabývala prof. Kelly M. Greenhillová a shrnula je ve významné monografii Zbraň masové migrace, která v roce 2011 získala ocenění nejlepší kniha roku v oboru mezinárodních studií. Autorka pracuje na několika amerických univerzitách a výzkumných centrech, píše do předních novin a přednáší např. v Oxfordu v Centru pro studium migrace. Uvádím tyto detaily, aby bylo zřejmé, že její výzkum je dobře podložen fakty a nejedná se o názory nějaké neznámé blogerky s nejasným politickým pozadím.

O tomto jevu existuje v češtině jen velice málo materiálů, ale pokud máte o věc hlubší zájem, tak vyhledávejte termíny „strategická řízená migrace“ (strategic engineered migration) nebo „řízená nátlaková migrace“ (coercive engineered migration). V angličtině velice dobře zní slovo „ingeneered“, které říká, že tento druh migrace má charakter dlouhodobého, pečlivě „inženýrsky“ připraveného projektu. Na celé věci je nejhorší, že se při ní zcela ztrácí lidskost a jakékoliv ohledy na utrpení lidí a migranti jsou bráni stejně mechanicky jako počet dělostřeleckých granátů.

Kolik migrantů si račte přát?

Strategickou řízenou migraci můžeme definovat jako „ přeshraniční pohyb populace, který je cíleně vytvořen nebo manipulován za účelem oslabit, přesvědčit nebo zastrašit koncový stát“. Někdy rozlišujeme mírnější formu řízené migrace – a tehdy hovoříme o strategicky řízené migraci, která má spíš formu výhrůžky; a o hrubší vyloženě nátlakové migraci, jež může mít charakter až občanské války.

Ještě nedávno jsme se domnívali, že se jedná o zvláštní spíš náhodné a nepříliš úspěšné příklady, ale Kelly Greenhillová našla v poválečném období 56 (a možná až 64) případů řízených migrací, které unikaly pozornosti. Například v roce 1972 vyštval ugandský generál Idi Amin ze země početnou, převážně obchodnickou indickou komunitu, což tehdy bylo vnímáno jako projev černého rasismu a touhy zmocnit se cizího majetku. Méně se ví o tom, že 50 tisíc Indů bylo držiteli britského pasu a že Idi Amin Britům vyhrožoval, že je zahltí těmito lidmi, pokud nezmění svoje vojenské záměry. Dal dokonce Britům tři měsíce na rozmyšlení. Uprchlickou vlnou vyhrožoval Spojeným státům i Fidel Castro a Západnímu Německu vůdce Východního Německa Erich Honecker.

Greenhillová při práci v odtajněných amerických archivech víceméně náhodou našla přepis rozhovoru, při kterém jordánský král Husejn po skončení tzv. šestidenní války vysvětluje americkým vyjednavačům, že pokud Izrael nepřijme nazpátek palestinské běžence, tak vytvoří pro USA i Izrael velice problematickou utečeneckou krizi. To běloruský prezident Lukašenko byl v v letech 2002 a 2004 mnohem otevřenější, když veřejně vyhrožoval, že pokud Evropa nebude platit, tak přes svou zemi pustí proudy běženců.

Jiným příkladem je rozhovor amerického prezidenta Jimmyho Cartera s čínským premiérem Deng Xiaopingem během jejich historického setkání v roce 1979. Carter přesvědčoval čínské politiky o dodržování lidských práv a volném pohybu lidí. Xiaoping se jej úsměvem zeptal, kolik si Amerika přeje čínských emigrantů – možná milion, 10 milionů, 30 milionů? To rychle ukončilo debatu o lidských právech.

Greenhillová ukazuje, že nátlaková migrace, anebo její hrozba je překvapivě úspěšná v případě, že útočník je slabší než napadený a dokládá to na příkladech Indie, Pákistánu, Vietnamu, Rakouska, Švédska a dalších zemí. V této nelidské hře rozlišuje tvůrce krizí, provokatéry i prosté oportunisty, které využívají již probíhající migrace.

Když je internet mocnější než tank

Nedokážu říct, nakolik je současná migrace spontánní či zneužitá, ale je prakticky jisté, že nejpozději po letošní utečenecké krizi ji začnou bezpečnostní složky mnoha států považovat nejenom za bezpečnostní hrozbu, ale také za možnou zbraň. Je to ideální laciný nástroj destabilizace třeba kusu Evropy, kdy vítězství v tomto hybridním druhu války získáte pomocí manipulace na internetu, aniž byste potřebovali armádu. Stačí vytrvale šířit zprávy o štědré výši sociálních dávek, bytech přidělovaných zadarmo a k tomu přidat mapu trasy, ceníky převaděčských organizací a optimistické pokyny. Nepřátelská země může kapitulovat, aniž by v ozbrojeném konfliktu ztratila jediné letadlo či tank.

Jakým způsobem by bylo možné použít řízenou migraci proti státům, jako je Polsko, Maďarsko, Česká republika či Slovensko? Jižní trasa přes balkánské státy se příliš neosvědčila, ale co kdyby se podařilo otevřít východní trasu? Jen ze samotné Ukrajiny již odešlo – převážně do Ruska – kolem milionu migrantů a zhruba pět milionů lidí má být do nějaké míry zasažené konfliktem. Ale chudnou i Rusové a na migrační proud z východu by se snadno mohly „nabalit“ další národy – Afghánci, Tádžikové, Kazaši, Čečenci či jiná etnika v klimaticky i vojensky zranitelném pásmu mezi Íránem a Čínou.

Největší a nejničivější historické migrace – Hunové, Tataři či Turci přicházeli ze střední Asie. V této chvíli všichni myslíme na jižní islámskou vlnu, ale nedoceňujeme rizika ukrajinské a potenciálně i středoasijské migrace. Zbraně se rychle vyvíjejí a to platí i pro vojenské využití řízené migrace. Myslím, že je načase, aby se země střední Evropy mezi sebou dohodly, jak společně postupovat, kdyby situace dozrála k otevření východní migrační trasy.

Přejít na diskusi