My Poláci konvoj neřešíme. Naše bezpečnost je víc než prodej jablek

Telefonát z Českého rozhlasu: „V Česku je teď mediálním tématem číslo jedna průjezd americké armády územím ČR. Konvoj projde i Polskem. Jak je to vnímáno veřejnosti? Chystají se nějaké protesty?“

Nezbývalo než vysvětlit, že v Polsko to opravdu žádné téma není. A ti, kteří o tom náhodou slyšeli, tak jsou jenom rádi. Vnímají to jako jasný signál směrem na východ…

Z tohoto rozhovoru, a z celé „aféry“ kolem Dragoon Ride jsem měl podobný pocit jako ze způsobu, jakým v obou zemích byla diskutována otázka protiruských sankcí po začátku konfliktu na Ukrajině. Polská ekonomika byla tehdy jednou ze tří nejvíce zasažených ruskými protiopatřeními. Šlo o několikanásobně vyšší čísla než v případě českého exportu. Přesto úroveň mediálního zájmu, neřku-li hysterie, byla naopak několikanásobně nižší v Česku. V Polsku naopak, i přes značné rozhořčení mnoha podnikatelů, především zástupců potravinářského průmyslů a zemědělců, se žádné drama nekonalo. Důvodů bylo několik. V první řadě na nejrůznější omezení ze strany Ruska jsme si už tak nějak zvyklí – ekonomické zbraně Moskva používala opakovaně i v minulosti téměř při každé výraznější politické krizi. Za druhé a především, protože tak nějak všeobecně převažuje přesvědčení, že bezpečnost státu a stabilita regionu má před prodejem jablek přirozeně a automaticky přednost. A tak spíše než demonstrovat se polští zemědělci vydali okamžitě hledat pro své produkty nová odbytiště (není nutné dodávat, že včetně cest, jak do Ruska jablka i nadále prodávat, akorát skrze jiné trhy).

Povyk kolem průjezdu Američanů je však ještě více zarážející případ. V případě sankcí jsme mohli alespoň mluvit o racionální ekonomické kalkulaci, ziscích a ztrátách českých podnikatelů. Nyní jde o jednotky zapojené do aliančních cvičení NATO, tedy organizace, jejíž jsme – Češi a Poláci – se tolik toužili stát členy. Samozřejmě i v tomto případě může jít částečně o otázku zvyku: v Polsku se nachází jedno z největších cvičišť aliance (Drawsko Pomorskie), kde se nejrůznější velké manévry konají poměrně často.

Především však se to může jevit jako další důkaz naprosto odlišného vnímání současné politické situace v regionu, které zasahuje nejenom politické a mediální elity, ale společnost jako celek.

Polsko má to neštěstí ležet na přírodní transevropské dálnici, na ose západ-východ. S bohatými zkušenostmi na téma toho, co takové umístění obnáší. Dějiny učí, že svobodný stát je v těchto okolnostech nesmírně křehký a nejistý výdobytek. Probuzení ze snů o věčném míru v Evropě, který ukrajinská krize způsobila (všem, včetně polské vlády) připomnělo Polákům i toto přesvědčení zaryté v podvědomí. Nadpoloviční většina si podle průzkumů přeje nejenom průjezd, ale stálou přítomnost aliančních jednotek.

Nicméně vzpomínky na minulost jsou všelijaké. Stejně silná je v Polsku paměť o tom, že garance naších západních spojenců nemusí být příliš platné. A tak ve stejném průzkumů týdeníku Newsweek třetina lidí tvrdí, že v případě přímého ohrožení zůstane Polsko – stejně jako v roce 1939 – osamocené. A kolem 60 procent souhlasí (nebo spíše souhlasí) se znovuzavedením povinné vojenské služby. Roste i poptávka po armádním školení pro jednotky „národní gardy“ (Obrona Terytorialna). Od 1. března, kdy ministerstvo obrany nový program spustilo, eviduje 30procentní nárůst počtu přihlášek. Jedno a druhé – tedy snaha o posílení spojenectví a větší soběstačnost – se nevylučují.

Z této perspektivy by se mohlo jevit, že polská a česká zkušenost jsou natolik odlišné, že v podstatě znemožňují vzájemné pochopení. Češi se přímo ohroženi necítí a mají k tomu řadu důvodů. Ale opravdu je ta propast ve vnímání situace za východní hranici EU tak obrovská? Nebo možná si spíše velká část médií v Česku stále neuvědomila, že jsme už rok obětmi soustředěného útoku – sice naštěstí ne reálného, ale virtuálního, a že je poněkud pošetilé dávat pěšákům tohoto informačního útoku příliš mnoho prostoru…

Přejít na diskusi