Čekání na norskou spravedlnost

V polovině září krajská komise pro sociálně právní ochranu dětí, sídlící v norském Drammen, rozhodovala o žádosti Evy Michalákové, aby do její péče byly vráceni její synové Denis a David. Proti její žádosti stojí žádost Davidových pěstounů o povolení adopce, podporovaná návrhem barnevernu při Obecním úřadu v Nedre Eiker. Rozsudek bychom snad měli znát už příští týden.

Nezíská-li nyní Eva Michaláková své děti zpět, ztratí je navždy. V lepším případě se Norové zachovají takticky, zamítnou adopci a možná, ale opravdu jen možná paní Michalákové ponechají právo kontaktu (na papíře). Babičku s dědou opět něčím uchlácholí, ale s dětmi už se nepotkají. A za rok, až vše utichne, tiše schválí i tu adopci.

I s takovým scénářem musí počítat lidé, kteří rodině pomáhají a spolu s ní čekají na výsledek nedávného jednání norské Krajské komise. Vůbec nejde o to, že by Eva Michaláková dětem ublížila – to se před Komisí už ani nikdo nepokoušel tvrdit. Vůbec nejde o to, že by neprokázala slušný život a schopnost o děti pečovat – postavila se za ni rodina i ředitelka mateřské školky, ve které pracuje a má mimo jiné na starosti dítě trpící Downovým syndromem. Náš pesimismus pramení z postupného rozkrývání norského systému péče o děti. 

Tak především norský systém téměř eliminuje význam biologické rodiny. Prarodiče a další příbuzné norský zákon zcela ignoruje a rodiče staví na stejnou úroveň jako pěstouny, v rozporu s mezinárodním právem a judikaturou štrasburského soudu. A nejen to. Pěstouny často upřednostňuje. Zatímco rodiče podrobuje až úchylnému analyzování („matka dostatečně nereflektuje potřeby dítěte“, „materiálními podmínkami matky se budeme zabývat až poté, co prokáže zlepšení svých emocionálních kompetencí“), pěstouni jsou automaticky považováni za dokonalé náhradní rodiče. 

Pokud rodiče mohou vidět své dítě 4x dvě hodiny ročně, mohou mluvit o štěstí. Systém je nastaven tak, že vazbu dětí a rodičů postupně utlumuje. O osudech rodin rozhodují lidé bez znalostí a vzdělání (Michalákovy nově řeší právnička těsně po škole se specializací na námořní právo). Tito lidé zakládají své rozhodování na „nejlepším zájmu dítěte“, jenže ho vykládají elasticky, jak se právě hodí.

Nikde není předem dáno, co vlastně v nejlepším zájmu dítěte je a co ne. Krajská komise dává v drtivé většině za pravdu návrhům znalců Barnevernu, protože do sporu se nikomu nechce. Pokud členové Komise nejsou s Barnevernem rovnou propojeni. Psycholog, člen komise rozhodující v případu Michalákových je současně školitelem specialistů Barnevernu v Nedre Eiker a vůbec nemá pocit, že by proto byl podjatý. Proti rodinám jde i samotné znění zákona. Když už rodič prokáže, že je připraven o děti pečovat, nabízí zákon ochráncům dětí klauzuli, podle které se nevrací děti již uvyklé v pěstounské péči. A uvyklých je po několikaleté masáži pěstouny a minimálním kontaktu s rodiči naprostá většina z nich.

Naše jistota, že také u Michalákových je vše narýsováno předem, jen narostla po zjištění, že mladšího syna dostali už v roce 2011 pěstouni, kteří si chtěli adoptovat další dítě („třeba i z Afriky“), a dnes se ho v žádném případě nehodlají vzdát.

Přesto aspoň na chvíli optimisty budeme: Zcela klíčovou vadou norského systému je také jeho silná decentralizace. Není tedy jeden Barnevern, který si z Osla sahá pro děti ve všech norských regionech, ale existuje 428 barnevernů spadajících pod jednotlivé obce, jejichž věcné kompetence jsou srovnatelné s českými kraji. Náš případ čím dál více odkrývá fakt, že mezi norskými samosprávnými obcemi a ústřední vládou zeje hluboká informační a odborná propast.  Tam, kde vládnou rozumní úředníci, děti chrání, aniž by současně bořili normální rodiny. Tam, kde vládnou agilní úředníci, nebo lidé ekonomicky zainteresovaní na pěstounském byznysu, občas ukradnou děti rodinám bezdůvodně.

Norsko má proto stále ještě šanci zachovat si tvář. Může přiznat, že došlo k přešlapu konkrétních úředníků v Nedre Eiker, který civilizovaný stát vázaný mezinárodním právem nebude tolerovat. A může vrátit děti domů do vlastní milující rodiny, která je s ohledem na skutečné zájmy dětí připravena spolupracovat s pěstouny i psychology. Jen jedno nám dělá starost. Nevíme, jaký je poměr na jedné straně rozumných a na druhé straně zapálených barnevernů. Pokud druhá skupina převažuje, je rozhodnutí ve prospěch rodiny pro Norsko riskantním podnikem. Přiznání další chyby by mohlo narušit celý systém, který pod aktuální lavinou kritiky už tak stojí na vratkých nohou. Zvítězí rozum a lidskost, anebo strach a ješitnost? 

Odpověď přijde brzy.

Text vznikl ve spolupráci s Dorou Bokovou. Oba autoři jsou členové Petičního výboru na podporu rodiny Michalákových.