1 TÝDENÍK ECHO

Naučme naše děti vzdorovat nástrahám světa

ESEJ

Již fakt, že u nás se o odolnosti či resilienci téměř nemluví, zatímco například v Bavorsku se její techniky povinně praktikují už v mateřských školách a německá i americká armáda z tohoto pohledu pravidelně vyhodnocují své zaměstnance, svědčí – podobně jako tomu je u diskuse o klimatické změně – o jistém tuzemském zaostávání. Řekl bych, že média a jimi intoxikovaní diváci a čtenáři se příliš věnují malicherným osobním sporům v politických stranách a ignorují mnoho podstatných současných otázek. Výrazy jako „veřejnoprávní médium“ prakticky ztratila význam.

Pokud v americké armádě trpí nějakým druhem závažné poruchy kolem 7 % vojáků nasazených v boji a dalších 10 % lehčími poruchami, přichází tím armáda o obrovské peníze, protože armádní výcvik je nesmírně náročný a dlouhodobá lékařská péče rovněž něco stojí. V civilním sektoru se spíš jedná o to, že psychicky odolní lidé mají i odolnější imunitní systémy a lépe se vzpamatovávají například z rakoviny. Osobní, firemní či státní investice do odolnosti se tak stává jednou z nejlépe vynaložených investic, jejíž výnos je zřejmě vyšší než třeba u německých dluhopisů.

V českém prostředí představuje snad nejlepší úvod do problematiky osobní resilience kniha Christiny Berndtové Odolnost, jež vyšla v němčině v roce 2013 a její český překlad o dva roky později. V českém – ale i americkém – prostředí je typické, že seriózní populární práce z praktické psychologie mívají z komerčních důvodů hloupé obálky a tváří se jako návod, jak dosáhnout síly a bohatství. Tím automaticky odrazují přemýšlivější část čtenářů. Dřív tomu bývalo naopak – hloupé knihy měly chytré obálky, aby maskovaly nevědomost autorů. Prostě v knihkupectví je výhodné dívat se po knihách s divnými názvy a obálkami ve stylu pozdního „new age“, protože to mohou být kvalitní tituly převlečené za popkulturní šašky.

Nároky, které na sebe lidé mají, se často nedají splnit. Tím, jak musíme být úspěšní, dochází k přetížení duše – a to se vždy nějak projeví. Typické jsou projevy neustálého podráždění, jež je podle výsledků studií největší ve velkých městech. Rozhoduje i typ práce a kupodivu velkou míru vyhoření pozorujeme u sociálně činných lidí. Být záchranářem nebo pracovníkem charity, tedy člověkem, od kterého se očekává odvaha a ušlechtilost, je ve skutečnosti z hlediska vlastní duše poměrně riskantní povolání, jež často končí cynismem nebo vyhořením. Psychologové si sami na vlastním příkladu začali – a to již v 70. letech minulého století – uvědomovat, že i oni sami si potřebují udržet jistou sílu a odolnost. Postupně se tak pod vlivem Martina Seligmana a dalších začala rodit „pozitivní psychologie“, která zkoumá, proč jsou někteří lidé zdraví i v nepříjemném prostředí.

Z psychologického pohledu můžeme resilienci definovat jako „schopnost vzdorovat nástrahám okolního světa, překonat trauma a plně se navrátit do života“. Jiná definice je založená na tom, že základní vlastností resilience je navazování osobních kontaktů, že tím, co nás v životě nejvíc posiluje, je vztah k nějaké osobě, která nás má ráda a podporuje nás.

Matky popisují roční až dvouleté děti, které byly později označeny za resilientní, jako veselé, kamarádské, otevřené a družné. Byly víc zapojeny do dětských her a ochotně pomáhaly druhým. Dokázaly si však o pomoc i říct. V pozdějším věku se málokdy vnímají jako oběť někoho druhého, ale berou osud do vlastních rukou. Pomáhají si humorem.

Krize zvyšují resilienci

V uplynulých desetiletích proběhlo několik velkých výzkumů dětí z chudého a násilného prostředí, ze kterých se však vyvinuli pokojní, úspěšní lidé. Ukázalo se, že mnoho resilientních dětí muselo odmala pracovat a přebírat zodpovědnost třeba za mladší sourozence. Dokázaly si držet nepříjemné vzpomínky dál od těla. Studie ukazují, že po nějaké katastrofě, třeba povodni, si lidé potřebují pohovořit, ale existuje poměrně velká skupina lidí, jíž naopak rozhovor s dobrovolníkem či psychologem přivodí trauma. Tito lidé umí nepříjemné věci odsunout a zapouzdřit. Nemusí být pravda, že vytlačené věci se vracejí.

Někteří odborníci proto radí, aby se psychologové první dva měsíce po traumatu do situace nevměšovali, pokud je o to člověk sám nepožádá. Naši předkové v nejistých dobách válek a bezpráví prožívali jednu krizi za druhou. Většina z nás má vrozenou schopnost krizi psychologicky ustát. Pokud je nám věnována přílišná péče, může nás to oslabit podobně jako děti, které rodiče zahrnují pozorností, anebo přemíra léků. Resilience totiž narůstá jenom v případě, že jsme schopni opakovaně překonávat krize či řešit obtížné úkoly. Na této myšlence je v podstatě založena kniha Nassima Nicholase Taleba Antifragilita – Jak těžit z nejistoty. Mírné dávky stresu pomáhají k celkové odolnosti.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo nebo na EchoPrime

 

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla:

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.