BLOG

Průvodce středoevropskou energetikou po odpískání Temelína

Před deseti dny byl zrušen tendr na dostavbu Temelína. Můžeme si o tom rozhodnutí myslet cokoliv, ale podívejme se, co nám asi tak do budoucna přinese.

Vedoucí role Německa

Cena silové elektřiny na burze je dnes extrémně deformovaná vysokými dotacemi do obnovitelných zdrojů (OZE), především fotovoltaiky a větrných elektráren, pro které se rozhodlo hlavně Německo. OZE jdou na trh za nulovou cenu a musejí být odebírány přednostně. Za nimi se řadí ostatní nedotované zdroje podle svých provozních nákladů. Nejdříve jaderné, pak uhelné a nakonec plynové. Cenu pak určuje poslední, který se ještě vejde do poptávky. Takže pokud fouká vítr nebo svítí slunce, může být cena elektřiny na burze velmi nízká. Ovšem cenu elektřiny z dotovaných zelených zdrojů, která je několikanásobkem ceny elektřiny na burze i nákladů na produkci elektřiny z klasických zdrojů, platí spotřebitel v poplatcích za OZE. Proto má například Německo a také Dánsko, kde je největší podíl dotované elektřiny z OZE, nejdražší ceny elektřiny pro spotřebitele. Tvorba ceny na burze a její dopady jsou podrobně popsány ZDE.

A protože velké Německo dominuje střední Evropě, dnes se kvůli jeho dotacím do OZE výstavba žádného nedotovaného zdroje nevyplatí. Ovšem bez nedotovaných klasických zdrojů se energetika neobejde. Energii zatím dokážeme skladovat jen ve velmi omezené míře a tak musí být výroba v rovnováze se spotřebou. Protože nepříznivé podmínky pro fotovoltaické i větrné zdroje mohou být stejné pro celý rozsáhlý region, chovají se tyto docela často jako jedna obrovská větrná a jedna obrovská sluneční elektrárna. A může se i stát, že vítr ustane a slunce zajde ve stejnou dobu. Takže je nutné mít i celý potřebný výkon v klasických zdrojích, které nejsou závislé na povětrnostních podmínkách. Tyto zdroje musí být vždy připravené zaskočit.

Německo potřebuje v průměru okolo 60 a v maximu 80 gigawatt (GW). Už teď má ve fotovoltaice výkon téměř 40 GW a ve větru taky tak. Zároveň plánuje dosáhnout ve větru i fotovoltaice instalovaného výkonu 60 GW. Přesto všechno vyrobily v loňském roce fotovoltaika a vítr dohromady méně než 14  procent německé elektřiny. Poněvadž ale, jak jsme si právě vysvětlili, musí mít Německo celý potřebný výkon i v klasických zdrojích, vytváří se tak situace, kdy ve střední Evropě existuje obrovský přebytek výkonu. A z technických důvodů, pokud bude chtít mít Německo přes deset procent elektřiny z větru a slunce, bude muset tuto situaci udržovat – dokud se nepodaří vyřešit ukládání energie v masovém měřítku.

Energetická koncepce Německa, označovaná jako Energiewende, má kromě zmíněných ještě řadu dalších negativních dopadů na energetiku v regionu (ZDEZDE a ZDE). Část z nich by se dala řešit ochotu ke spolupráci. Do jaké míry je ale Berlín ochoten na ni přistoupit? Už dnes je polská a česká síť intenzivně využívána k přepravě proudu ze severního Německa do Bavorska a Rakouska, ovšem bez jakéhokoliv příspěvku Německa či Rakouska na její provoz. Česká síť je přitom čím dál vyššími přetoky z Německa ohrožována.

Další příklad německého sólování je způsob, jakým se sítě udržují. Jak už jsem napsal, je třeba jako zálohu OZE provozovat klasické zdroje, hlavně plynové elektrárny. Ovšem reálně vyrábějí elektřinu jen po krátkou dobu. Nezaplatí se tak ani jejich náklady na prosté udržování elektráren v chodu. Provozovatelům tím vznikají vysoké ztráty. Jenže operátor elektrické sítě je přesto kvůli stabilitě sítě potřebuje. Německo se toto dilema rozhodlo řešit tzv. kapacitní platbou. Tedy platbou elektrárnám, které nedodávají elektřinu, ale jsou připraveny najet v okamžiku, kdy nefouká ani nesvítí. I tyto náklady se samozřejmě promítnou do cen pro spotřebitele. I tady ale Německo postupuje na vlastní pěst a bez jakékoliv dohody se sousedy. A to je všechno hračka proti tomu, co ještě přijde.

V Bavorsku Energiewende začne teprve teď

Dosud Německo odstavování jaderných bloků příliš nepocítilo. Většina těch vypnutých totiž byla na severu, kde je zčásti mohly nahradit větrníky stavěné na břehu moře. Teď se však mají začít vypínat jaderné bloky na průmyslovém jihu Německa. V Bavorsku zatím odstavili jeden malý a starý reaktor, tato spolková země pořád vyrábí z jádra téměř 50 procent své elektřiny. Má čtyři velké bloky, z nichž každý má výkon okolo 1400 MWe a ročně produkuje zhruba 10 TWh. První bude v roce 2015 odstavena Jaderná elektrárna Grafenrheinfeld, z technických důvodů místo prosince už v květnu. Další dva bloky budou odstaveny v letech 2016 a 2017. Pouze blok Isar pojede až do roku 2022.

Během následujících tří let tak Bavorsko přijde o zdroje, které bude muset nějak nahradit. Až dosud přitom Bavorsko elektřinu spíš vyváželo. To se po odstavení jaderných bloků dramaticky změní. Velkou část elektřiny by potom mělo dovážet z větrných elektráren na severu Německa. V samotném Bavorsku se bude část elektřiny produkovat ve fotovoltaických elektrárnách, ale většina v plynových blocích, které pojedou, pokud nebude dostatečně svítit slunce a foukat vítr. Aby tento scénář vůbec fungoval, bude třeba postavit tři dlouhá vedení vysokého napětí ze severu na jih, což nebude ani levné, ani politicky snadné. Už teď jsou existující trasy přetížené nejen v Německu, ale i u jeho sousedů. Kudy se má hnát větrná elektřina ze severu, která nahradí jadernou elektřinu vyráběnou dnes na jihu? Pochopitelně už v roce 2000, kdy Energiewende začala, bylo jasné, že až se budou odstavovat jaderné bloky v Bavorsku, tato vedení musejí bezpodmínečně stát. Takový zásah do krajiny je ale nepopulární, takže rok před zahájením odstávky bavorských bloků se z tří naplánovaných vedení nestaví ještě ani jedno. Teprve loni byla stanovena předběžná trasa prvního z nich a setkala se s obrovským lokálním odporem. I proto se zemský premiér Horst Seehofer staví na stranu odpůrců stavby vedení a najednou tvrdí, že by Bavorsko mělo v produkci elektřiny být soběstačné. Což půjde v rámci Energiwende těžko splnit.

Aby to nebylo jednoduché, lidový odpor vzbuzují i větrníky téměř všude tam, kde je někdo chce stavět. Vzhledem ke snižování podpory větrných zdrojů, k němuž přistupuje německá vláda, aby zbrzdila růst cen, se ekonomicky vyplatí nové větrné parky na severu a ve vnitrozemí pouze ty největší větrníky. To znamená s výškou až 200 metrů. I stavba takových kolosů vzbuzuje protesty obyvatel, kteří bydlí poblíž. Seehofer tedy loni v létě zavedl pravidlo „10H“: větrník musí stát od obytných domů nejméně ve vzdálenosti desetkrát větší, než je jeho výška. Jenže při aplikaci tohoto pravidla je v hustě obydleném Bavorsku jen minimum míst, kde by velké větrníky šlo stavět.

V Německu proto běží velmi ostrá diskuse, jak tyto negativní jevy aspoň zmírnit. A mezi Bavorskem na jedné a spolkovou vládou plus některými zemskými vládami na druhé straně je ten spor obzvlášť vyhrocený. Spolková vláda spolu se Zelenými Bavory proto obviňuje ze sabotáže Energiewende.

Opravdu bych se nevsázel, jak ten spor nakonec dopadne. Bavorské jaderné bloky jsou relativně moderní a kvalitní. V principu by bylo možné je provozovat nejméně dvacet dalších let. Je ale těžko představitelné, že by si Bavorsko mohlo prosadit výjimku a své jaderné bloky nechat v provozu. Pokud budou naopak v příštích třech letech ony tři bloky, které dnes dodávají přes 30 procent elektřiny v Bavorsku, odstaveny, propukne v této části Německa hlad po levné elektřině z jaderných a uhelných bloků od sousedů. A ten hlad potrvá hodně dlouho.

Poučení pro nás

V mnoha ohledech máme podobné parametry jako Bavorsko: zeměpisnou polohu, počet obyvatel, postavení průmyslu zaměřeného na export, který je zdrojem prosperity. Dnes i  Bavoři začínají mít strach, že ztrátou energetické soběstačnosti a cenově dostupné elektřiny přijdou o jeden z předpokladů své životní úrovně. Je jasně vidět, že řídit se momentální cenou elektřiny na trhu, která je tvořena absolutně voluntaristickými politickými rozhodnutími a může se dramaticky měnit z roku na rok, nedává žádný smysl. Na příkladu Bavorska v nejbližších pár letech přesně uvidíme, co by s námi kopírování německé Energiewende udělalo. Už teď na něm můžeme sledovat, kam až vede sklon politiků odkládat všechny nepopulární kroky a utíkat se k populismu. Politici už při zahájení Energiewende v prvních letech nového století dobře věděli, že bez vedení vysokého napětí ze severu do Bavorska nelze větrné parky na severu využívat, ale to přece ještě byla fůra času. Vždyť první velký jaderný blok v Bavorsku se má odstavit až v roce 2015. A stejně tak bylo dost času na začátku tohoto desetiletí. A najednou to má začít.

Stejně tak u nás se politici chovají, jako kdyby na dostavbu Temelínu byla fůra času. Vždyť uhelné bloky se začnou odstavovat až za deset let. A třeba bude pořád krize a spotřeba elektřiny nebude stoupat, a s tou elektromobilitou to možná nebude tak žhavé. A třeba se jaderné bloky v Bavorsku neodstaví. A když ano, tak přece vždycky můžeme prolomit limity. Vždyť i v ekologickém Německu pokračují v expanzi hnědouhelných dolů na úkor vesnic a trhají rekordy v produkci uhelné elektřiny. A tak se nemusí teď, když by to mohlo přinést ztrátu hlasů, nic řešit. I u nás je aktualizace energetické koncepce, která přitom měla být už řadu let hotova, neustále shazována. Jako kdybychom měli na výběr z vícero alternativ.

Že prý je třeba vyčkat zdražení na lipské burze, až už ani německý spotřebitel nezvládne utáhnout dotace. Ovšem provádět strategická rozhodování v krizové situaci není vůbec jednoduché. Je pak otázka, k čemu jsou politici, když nedokáží s pomocí odborníků dělat správná strategická rozhodnutí dostatečně včas, aby krizovým stavům předcházeli, a čekají až na moment, kdy krize nastoupila a kdy každý vidí, co se mělo udělat a neudělalo. Tak jako s fotovoltaikou.

Ale ono je taky možné energetiku úplně rozvrátit, jak ukazuje příklad Bulharska, kdysi významného regionálního exportéra elektřiny. Z popudu Rakouska a Německa EU podmínila přijetí Bulharska uzavřením čtyř bloků elektrárny Kozloduj. Kromě Kozloduje mělo Bulharsko ještě rozestavěnou Jadernou elektrárnu Belene, projekt velice podobný našemu Temelínu, koncem 80. let dokonce ve vyšším stupni rozestavěnosti. Přesto se jej na rozdíl od Temelína nepodařilo dostavět. Jednak kvůli horší ekonomické kondici Bulharska, ale ještě víc proto, že bulharští politici Belene rádi využívali k politickému boji. A tak se nakonec alianci různých zelených aktivistů a zahraničních lobbistických skupin typu Candole Partners kampaněmi o nepotřebnosti jaderné energie a záplavě laciného zeleného proudu podařilo stavbu zrušit a po vzoru Německa prosadit vysoké dotace do fotovoltaiky, a ovšem i nahrazení domácího jádra plynem z Ruska. Bulharsko dnes spolu s celou jihovýchodní Evropou trpí nedostatkem elektřiny a její ceny vedly loni k sociálním bouřím. Bulhaři přece jen nemají takové platy jako Němci. Řešit v takové situaci energetickou koncepci strategicky je téměř nemožné.

U nás se první dva bloky v Temelíně postavily a nemáme místo nich velkou sluneční elektrárnu, jak si to tehdy zelení aktivisté představovali. Ovšem naši zelení aktivisté a Candole Partners i nyní dělají všechno proto, abychom se vydali bulharskou cestou.

Česká energetika pořád ještě dokáže zajistit bezpečnou a spolehlivou dodávku elektřiny za rozumné ceny. Jenže zdroje a infrastruktura, kterou postavili naši otcové a dědové, stárne a je třeba je začít obnovovat. Dochází i uhlí. Je tedy třeba postupně snížit jeho využívání pro výrobu elektřiny a zabránit zbytečnému vývozu uhelné elektřiny do Bavorska, které ji může v nejbližších letech eminentně vyžadovat.

Měl jsem tu čest pracovat z kolegy v Nezávislé energetické komisi II. pod vedením Dany Drábové a Václava Pačese nad ideovým rámcem posledního návrhu aktualizace státní energetické koncepce. Výsledky své práce jsme pro veřejnost vyložili také v knize: „Perspektivy české energetiky. Současnost a budoucnost“, která vyšla v tomto roce. Je to v podstatě populární přehled energetiky a neskromně si myslím, že by se mohl stát základem pro širokou diskusi na jedno dosti důležité téma.

Přejít na diskusi