Sobotka propásl příležitost mlčet
Premiér Bohuslav Sobotka se v zahraniční politice chová neobratně a zmateně. Se znalostí dosavadního života a zájmů předsedy sociální demokracie asi nikdo nemohl čekat, že to bude jeho silné místo. Ruská krize přinesla agendu, na niž nebyl ani náhodou připraven. Nemá bohužel k ruce žádného protřelého diplomata ani zkušeného bystrého stratéga na geopolitiku či evropskou politiku, který by mu pomohl se proplést složitou sítí vztahů a zájmů, podle nichž se teď Západ a zvlášť Evropská unie rozhodují.
Pro veřejnost nejviditelnější figury, jako státní tajemník pro Evropskou unii Tomáš Prouza nebo první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák, takovými insidery ani náhodou nejsou. Hlavní koaliční partner Andrej Babiš dává svůj zahraničně politický alibismus najevo přímo ostentativně.
V těchto mantinelech Bohuslav Sobotka provozuje velmi utilitární až populistickou politiku, od níž si slibuje, že se zalíbí jeho voličům a příliš proti němu nepoštve prezidenta Zemana, který do diplomacie mluví s mnohem větší chutí i sebevědomím. Z tohoto zmatku se rodí premiérovy výroky, jako když v sobotu v noci po summitu v Bruselu ohlásil, že si vyhrazujeme právo nepřidat se k nové vlně sankcí proti Rusku, pokud by poškodily českou ekonomiku.
Zjevně to mělo demonstrovat jeho voličům, že pracovní místa jsou pro předsedu ČSSD vším. Pak už přidával prázdné fráze bez argumentů, jak sankce nefungují. V pondělí to po něm fakticky opakoval i vicepremiér Andrej Babiš, když se na přímé dotazy médií vůbec poprvé vyjádřil ke konfliktu s Ruskem. (Tady ho nejde obviňovat z konfliktu zájmů. Agrofert vyvážel podle vlastních slov před odvetnými potravinovými sankcemi do Ruska jen salámy asi za 7 milionů korun.) Právo nepřidat se k sankcím si vyhradil i slovenský premiér Robert Fico, v jehož silné oblibě a jednobarevné vládě hledají inspiraci Sobotka i Babiš.
Premiér se dostal pod tlak úplně zbytečně. Kdyby byl prozíravý, nemusel říkat vůbec nic. Evropští lídři se totiž v Bruselu neshodli na ničem víc než, že připraví další vlnu sankcí. Na veřejnost neunikla žádná podstatnější informace, čeho konkrétně by se měly týkat. Byla to v této fázi jen demonstrace síly a ochoty k zásahu, chvíli poté, co se k premiérům dostal výrok Putinovy poradkyně prohlašující, že Moskva zahájila invazi na východní Ukrajinu.
Demonstrace síly, soudržnosti a ochoty zasáhnout, je podstatou diplomacie, po níž Bohuslav Sobotka volá. Nejspíš mu nedošlo, že svou presumptivní zbabělostí a přiznanou neschopností nést následky diplomatický zásah předem poškozuje.
Věcně má pravdu, když říká, že od něj nikdo nemůže čekat předběžný podpis „bianco šeku“, když vůbec netuší, jaké sankce se chystají. Na tom jsou ale všichni stejně. To je přece chvíle, kdy má premiér zapojit své špičkové diplomaty a evropské šerpy, aby vyčmuchali, co Merkelová, Cameron a spol. připravují. A ještě lépe do těch návrhů prosadit naše zájmy. Předběžné souhlasy s nápady, jejichž dosah není znám, jsou letitý nešvar Evropské unie. Takhle se na poslední chvíli servírují fiskální kompakty a bankovní unie, do nichž se „proevropský“ Bohuslav Sobotka rád presumptivně hlásí, aniž tuší, co pro nás znamenají.
Samostatným tématem je účinnost sankcí. Jak Sobotka a Babiš ví, že nefungují? Jak to můžou říct po pár týdnech. Jak se vlastně pozná, že zabraly? Co od nich Západ čeká? Stačí jen Putina vystrašit? Nebo jsou stratégové v Bruselu a Washingtonu přesvědčeni, že ho zastaví jen vážný zásah a rozklad ruské ekonomiky, kdy se od Putina začnou Rusové odvracet? Jak dlouho může trvat, než by se sankcemi Rusko rozložilo? A je vůbec rozložené Rusko v zájmu Západu?
Jsou země, kde už se o sankcích víc přemýšlí než mluví. Britský premiér David Cameron údajně už přes víkend přivezl do Bruselu návrh, aby Evropská unie odřízla Moskvu od mezinárodního bankovního systému SWIFT, což fakticky znamená odříznutí z globálního finančního systému.
To je hodně extrémní zásah, když vezeme v úvahu, jak moc je Rusko na mezinárodních finančních trzích závislé. Podle agentury Reuters se jen 10 procent všech transakcí ruských bank odehrává přímo v Rusku. Příjmy z ropy a plynu, na nichž je Putin existenčně závislý, přichází tímto systémem. Vzpomeňte, že jednou z dosud nejcitlivějších západních sankcí bylo dočasné zablokování ruských platebních karet v systémech Visa a Mastercard. Finanční odstřižení by vnitřní ekonomický rozklad v Rusku podstatně urychlilo. Cameron jistě ví, že vytahuje extrémní kartu, a cíleně vypouští informace o ní. Zároveň je to krok, který by těžce zasáhl Londýn jako největší finanční centrum ruských transakcí. Je v tom tedy jasný vzkaz: jsme připraveni platit.
Francouzi zase verbálně tlačí na novou vlnu sankcím nejspíš i proto, aby v těch slovech zapadlo, že odmítají zastavit dodávku válečných lodí Mistral, protože to považují za „příliš nákladné“.
O sankcích se dá a bude vyjednávat a obratní diplomaté budou mít příležitost sladit zájmy a hodnoty. Základem obratné diplomacie je pochopení, kdy je potřeba mluvit a kdy mlčet.
