Turnov není Trutnov. Pobití Sasíků v Českém ráji
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce. Věděl jsem, že jsou asi stejně velká (Trutnov je dvakrát větší) a že jedno z nich bylo německé (Trautenau čili Trutnov) a druhé vždy české (ano, správně Turnov, jenž dle pověsti souvisí s turem). Často se mi to však pletlo. Tomu jsem se konečně rozhodl učinit přítrž. Pozdě, ale přece. Zajel jsem si do Trutnova… Ne! Do Turnova!
Vlak jede z pražského hlavního nádraží v 7.24, takže se to dá stihnout a za necelé dvě hodiny jste v Turnově na nádraží, které je velké a honosné a nedávno opravené, což je nutné ocenit. V odbavovací hale chrámového typu (nádraží, to byly chrámy epochy páry) jsou na stěnách vymalovány ve stylu realistickém pohledy na zajímavá místa v okolí, tedy v Českém ráji. Protože Turnov jest „východiskem“ do Českého ráje. Již z toho plyne, že to muselo být město české, česky švitořící a česky cítící, neb vycházet do Českého ráje z města nečeského, by se vlastenecké společnosti dost nehodilo. Název Český ráj je ostatně plod vlasteneckého turismu z druhé poloviny 19. století (poprvé se objevuje roku 1888), kterým se měla překrýt národní hanba, že jménem Böhmisches Paradies se honosí kraj poněmčený a Němci vzorně obhospodařovaný, tedy Litoměřicko, pozdější Zahrada Čech…
Z nádraží jsem se vydal do města. V Řivnáčově Průvodci po Království českém jsem si předtím přečetl, že se je tam možné svést omnibusem ze 20 krejcarů, ty jsem chtěl však ušetřit a šel jsem pěšky. Bylo to i proto, že v onom průvodci stojí, že město se nalézá „v krásné a zdravé poloze na obou březích řeky Jizery“. To jsem si chtěl ověřit a nyní to potvrzuji. Jizera klidně a vlídně tekla pod ocelovým obloukovým mostem, který byl ozdoben květinovými koši. Můj citový vztah k Turnovu se probouzel.
Ten se prohloubil, když jsem si všiml, že na jednom secesním domě je nenápadná pamětní deska, oznamující, že se tu 22. února 1907 narodil automobilový závodník Jiří Kristian Lobkowicz. O jeho jímavém osudu a vášni, jež ho stála mladý život, jsem si začetl na vývěskách, kterým však chyběla prostřední část – kdyby to někdo z Turnova četl, bylo by dobré to doplnit. Z těch dvou jsem se tedy dozvěděl, otec průkopníka českého závodního automobilismu, Bedřich Lobkowicz z hořínsko-mělnické větve starobylého rodu tu po studiích vykonával praxi soudního inspicienta a se svou mladou ženou, Josefinou, rozenou Thun-Hohenstein, obývali dům stavitele kočárů Františka Knížka. Mladá rodina se brzy z Turnova odstěhovala na svůj zámek v Hoříně, kde malý Jiří vyrůstal. Vášeň pro sport zdědil po obou rodičích: matka propagovala tenis, otec Bedřich si pořídil jeden z prvních automobilů v Čechách, samozřejmě Mercedes. Bohužel už ve svých 41 letech v roce 1923 umírá a mladý Jiří je svěřen od poručnictví strýce Jana Adolfa. Absolvuje studijní pobyt v Anglii a v roce 1926 přebírá rodový majetek, který mu ovšem republika značně zkrouhne: Jiří musel prodat také Lobkovický palác na Malé Straně, z něhož je nyní německé velvyslanectví. Obýval pak zámek Hořín a ekonomickou oporou mu byly vinařské závody pod názvem „Jiřího Lobkowicze vinařství Mělník“… Až sem jsem to dočetl na první vývěsce a s napětí chtěl číst dál, avšak marně, prostřední část chyběla. Ušetřen proti své vůli jsem byl proto o popis tragického závodu na berlínském okruhu AVUS, kde 22. května 1932 v bugatce skončil život mladého českého šlechtice. Na třetí vývěsce jsem se dozvěděl, že tato smrt hluboce otřásla českou společností a že dokonce historik Josef Pekař, ostatně s tímto krajem mnoha vazbami spojený, si do deníku napsal: „Zabil se na závodišti automobilů v Berlíně mladý kníže Jiří Kristian Lobkovic, 25 let. Jel, aby dobyl vítězství české vlajce a vlajce státní, aby Kde domov můj zněl z amplionů na hlavami tisíců Němců. Vlna účasti a zármutku, jež šla zemí (i v tisku pokrokovém), ukázala, co šlechta ještě znamená a mohla by znamenat.“ Skoro dojat jsem opouštěl toto místo s úmyslem doplnit si informace o střední části života Jiří Kristina Lobkowicze někde jinde. Vhodné by bylo možná Národní technické muzeum, kde jeho Bugatti 51 patří k nejcennějším exponátům.
Pár kroků dál, ještě než se člověk dostane do centra, jež je rozloženo na mírném návrší, sveden je kroky a pohledem ke klikatící se ulici, ve které zkušené oko odhadne někdejší židovské ghetto. Ulice se jmenuje Krajířova, čímž je oceněn rod Krajířů z Krajku, podporovatelů Jednoty bratrské, jež měla na Mladoboleslavsku silnou základnu – v 16. století. No a v bloku domů mezi Krajířovou ulicí, řečištěm Malé Jizery a Palackého ulicí vznikal od první čtvrtiny 18. století „židovský sídelní okrsek“, jak je to nazýváno v Židovských památkách Čech (2004). V polovině 19. století tu bylo 22 domů, z nichž většina zůstala v přestavbách zachována. Na jednom domě dokonce zůstalo římské číslo II. – židovské domy se až do 70. let 19. století označovaly extra římskými číslicemi.
Synagoga je ukrytá za rohovým domem a kdo do Turnova přijede, nechť se na ni jde podívat. Je několik let nově opravená a díky příkladné péči uvedena do stavu, v jakém mohla být před osmdesáti léty. Jediné, co jí chybí, jsou její uživatelé, Židé, jejichž osud na Turnovsku byl stejně tragický jako jinde, zde snad ještě doplněný o skutečnost, že do Turnova v září a října 1938 uprchlo několik stovek (asi pět set) Židů z blízkého Liberecka a Jablonecka, veskrze Židů, jejichž jazykem byla němčina. Ke zhruba stovce turnovských Židů, kteří mluvili většinou česky (v místní synagoze se jako řeč kázání poprvé začala používat čeština v roce 1905), se přidali souvěrci, kteří tu nalezli azyl, ubytovali se u známých i neznámých, v penzionech a hotelích. Většina z nich pak nastoupila 16. ledna 1943 do transportu: z turnovského nádraží byli odvezeni do Mladé Boleslavi, odtud do Terezína a prakticky hned, 20. ledna 1943, do Osvětimi. Po válce se jich vrátilo do Turnova devatenáct. V šedesátých letech se k židovskému náboženství nehlásil v Turnově už nikdo. Ze synagogy udělali sklad železářství a domácích potřeb. Z interiéru byl odstraněn všechen zbylý mobiliář, výzdoba byla zničena, niky a rituální umyvadlo byly zazděny, modlitební sál „přestropen“ betonovým překladem – díky tomu se však na stropě zachovaly arabesky, kterými to tu vymalovali v roce 1905: to byl maurský styl velmi o moderních Židů oblíben.
Takže, když jsem tam vešel, byl jsem, aniž bych tam někdy předtím byl, nadšen, jak krásně se to vrátilo do stavu, v jakém to mělo být – ovšem už bez těch Židů. Po nich tu zůstalo několik liturgických předmětů, které museli odevzdat v roce 1941 do nacisty plánovaného „muzea zaniklého národa“, jež pak převzalo obnovené Židovské ústřední muzeum, z nějž se před pár lety, po rekonstrukci v letech 2005 až 2007, vrátila stříbrná koruna na Tóru, ukazovátko na Tóru, nástavce a pláštíky, jež jsou vystaveny v zabezpečené sklaněné vitríně. Svitek Tóry však zmizel, zřejmě v roce 1964, kdy ho komunisté spolu se 1500 svitky z českých a moravských synagog, prodali do zahraničí. Originální turnovská Tóra je prý nyní v Londýně. Nad výklenkem pro Tóru, v níž je imitace svitku, je připevněna původní dřevěná deska s desaterem. Ta se po válce ocitla v muzeu Českého ráje, kam ji odnesl nějaký rozumný člověk. Vrátila se pak sem.
V té synagoze je milá paní, se kterou bylo příjemné chvíli mluvit. Říkala, že tu při otevření v roce 2007 byl zemský rabín Karol Sidon, a pak jsme se chvíli bavili i o jeho novém soukromém životě, který jsme mu oba upřímně přáli.
Opustil jsem synagogu, ale bylo mi ještě doporučeno, abych zašel na židovský hřbitov. Předtím jsem však chtěl obhlédnout gójskou část města. Vystoupal jsem na ono mírné návrší, kde se do čtverce prostírá centrální náměstí Českého ráje – tak se skutečně jmenuje. Tady jsem mohl znovu sáhnout po Řivnáči z roku 1882 a přečíst si, že město čítá skoro 4900 obyvatel, jest sídlem okresního hejtmanství a okresního soudu, záložny a četných spolků. Význačný je sirotčinec. Turnov má závod na zboží provaznické, na tisknutí a barvení vlněného zboží, na voskové zboží, velkolepé umělecké zahradnictví a dva strojní mlýny; velký vývoz ovoce, potravin, drahokamů, výrobků zlatnických a provaznických. To vše v roce 1882. Zajímavé je, že o oboru, se kterým jsem si Turnov spojoval nejvíc, tedy v broušením drahých kamenů, Řivnáč píše, že odvětví, které jindy zde až na 600 osob zaměstnávalo, jest v úpadku. „Dosud tu však působí několik brusírem (Frant. Krause na diamanty) a četné zlatnické dílny.“ Já jsem také na jednu natrefil, byla v muzeu, kam jsem se spořádaně dostavil.
Ještě předtím jsem obhlížel ono náměstí, kde bylo skoro všechno, co tam má být. Novorenesanční radnice z konce 19. století, záložna v honosně maloměstském stylu, barokně-klasicistní kostel sv. Františka z Assisi s bývalým klášterem, k němuž ze zadní strany přiléhá zahradnictví. Uprostřed pak mariánský sloup. Vše jsem si pečlivě prohlédl, vyfotografoval a pak se vydal ještě kousek směrem severovýchodním, kde čněla věž pozoruhodně rozsáhlého kostela Narození Panny Marie, jichž podobných není v Čechách mnoho. Chrám stojí na místě dominikánského kláštera, který v druhé polovině 13. století založil Havel z Lemberka s mou oblíbenou svatou Zdislavou. V roce 1424 ho vypálili husité, pak tu byl kostel, který sloužil do roku 1620 Českým bratřím. Za osvícenství chátral a od roku 1822 se tu začal stavět jeden z největších kostelů svého druhu ve střední Evropě. Přečetl jsem si, že věž měla být ještě o dvě podlaží vyšší, ale začala se naklánět, tak zůstala v přiměřených proporcích. Loď je však impozantní, takže současné prořídlé křesťanstvo se tu musí ztrácet. Nahlédl jsem skrz mříž do chrámu a pomyslel si, jak o byla jiné doba, která takové příbytky Boží dokázala naplnit.
Vracel jsem se zpět k náměstí s úmyslem věnovat tak asi půlhodinu muzeu. Zůstal jsem v něm skoro hodiny tři. Muzeum Českého ráje je rozsáhlé, zajímavé a mnohovrstevnaté, dokonce se tam na dvoře nachází jedna zbrusu nově postavená lidová stavba, roubený dům s krytou verandou a mansardovou barokní střechou. Dům stál do roku 1973, kdy ho barbaři zbořili, uprostřed města a byl posledním mohykánem takového dřevěného domu v Turnově. V roce 2010 si ho tu za evropské fondy postavili znovu, na dvoře muzea. To je pěkné a správné.
Ale největší úžas (rusky se hrůza řekne „užas“) v muzeu budí monumentální obraz Pobití Sasíků pod Hrubou skálou, jenž je tu možné spatřit úplně zblízka na vlastní zraky. Netušil jsem, že je to tak mohutné plátno, prý dokonce jeden z největších obrazů svého druhu vůbec: nevyrovná se ovšem „raclawickému panoramatu“, které je zavěšeno ve speciálním pavilonu ve Wroclawi (koho to zajímá, nechť se podívá na google), ale Maroldovi konkurovat jistě může. S otevřenými ústy jsem tedy hleděl na ten masakr úpějících a drtivě svíraných Sasíků, na jehož znázornění si mistr Aleš pozval tři další malíře, kteří s ním tu slavnou bitvu, jež se se vší jistotou v takovém rozsahu a scénografii nikdy neudála, což však není důležité, vymalovali v roce 1895 pro Klub českých turistů, kteří se jím chtěli chlubit na Národopisné výstavě Českoslovanské v Praze.
Výjev je to heroicky bájivý a šovinistický, dnes by mohl někdo použít i slovo xenofobní. Ilustrovat má nezdolnost a přitom jaksi mírumilovnost slovanského plemene, jež na rozdíl do divošsky vyhlížejících zrzavých Sasů, oděných v nahrubo vydělaných medvědích či jakých kůžích, působí pokojně, skoro civilizovaně, vědomi si (zajisté z dnešního hlediska pochybné) spravedlnosti své věci, tedy toho, že když sem někdo vleze, aniž je pozván, musí počítat s tím, že dostane sochorem po palici a žádná vikingská helma, či co to ti barbaři germánští mají na hlavách, jim nepomůže.
Ach, jaké bylo zvláštní, to naše 19. století, nad nímž svítila zář svatých Rukopisů! Nedaleko odsud je ostatně Dvůr Králové, kde pergameny s oněmi básněmi Hanka a Linda v roce 1817 v kostelní věži „nalezli“ – za rok to bude dvě stě let. A tak jsem si nalistoval onu báseň, kterou měl Mikuláš Aleš s pomocníky za úkol vymalovat pro české turisty a šovinisty, a celou si ji přečetl a byl dojat z toho, že to tehdy tolik lidí dojímalo. Zde ukázka:
Aj ty slunce, aj, slunéčko!
ty li si žalostivo?
Čemu ty svietíš na ny,
na biedné ludi?
(...)
Dlúhým tahem Němci tahú,
a sú Němci Sasíci,
ot Zhořelských dřevných hor
v naše krajiny.
Dajte, nebožátka, dajte
střiebro, zlato, zbožice;
paky vám vyžehajú
dvory, chyžice!
A vsěcko nám vyžehachu,
střiebro, zlato pobrachu,
hovědce otehnachu;
dále k Troskám jdú.
(...)
Obráti sě Beneš vzhoru,
kynu mečem na pravo:
tamo se síla hrnu;
kynu na levo.
I vlevo búři sě síla.
Ot zad na skalnatý lom,
i z loma vsě kamenie
na Němce vrhú.
Ide pótka s chluma v rovňu;
i by Němcem upěti,
i by Němcem prnúti,
i pobitie jim!
A to by mohlo o Turnovu asi stačit. I když dodat by bylo ještě toho možné dost. Třeba v Durychově rodinné kronice Kouzelný kočár je o Turnovu, odkud jeho předci pocházeli (Václav Fortunát Durych!) prvních tři sta stran. Hned na začátku píše, že má „nejkrásnější a nejstarobylejší jméno ze všech měst naší země“. Turnov? Tak hlavně si ho neplést s Trutnovem. To by Durych šílel!
