Temný případ. True Detective jde ze tmy do světla

Miliony přehřátých mozků (včetně toho mého) mají na svědomí autoři seriálu Temný případ (True Detective), jehož první sezóna minulý týden dospěla k vyvrcholení (v Česku ho vysílala HBO).

Hrdinové jejich příběhu toho hodně napovídali o neměnnosti světa, v němž se věci pořád dokola opakují. Dílo samo ale dokládá opak – v něčem se ten svět asi mění. Ještě před pár lety by zodpovědné osoby po seznámení se s konceptem Temného případu pro autora nanejvýš zavolaly sanitku. Svět špičkové televizní produkce je ale v současné době natolik otevřený, že se seriál nejenom natočil, ale našel i početné a zaujaté publikum.

Dva chlapíci v autě vedou řeči o tom, že nejčestnější cesta pro lidstvo je řízené vyhynutí, jeden si mezi řečí stěžuje, že  má v ústech pachuť aluminia a popela. To zas bude sledovanost... Kupodivu byla.

Temný případ je zvláštní spojení: mnoho známých a mnohokrát použitých prvků (protikladná dvojice detektivů, jimž práce a nejenom ona rozvrací soukromí, rituální sériové vraždění, spiknutí na nejvyšších místech, všechny možné zažité představy o temné excentricitě amerického Jihu), plus pár atypických (komplikovaný způsob vyprávění ve více časových rovinách). A to všechno dohromady jakýmsi fascinujícím způsobem nesedí, je nějak jinak.

Možná je to tím, že autor konceptu a scenárista všech osmi dílů Nic Pizzolatto je doma spíš v literatuře než v audiovizi, nemá tolik zažitá pravidla konvence, neví, jak se mají věci dělat „správně“. Nebo je mu to jedno. Naštěstí.

Jeho dílo je možné vnímat jako grandiózní porušení pravidel: detektivka, ve které se vlastně moc nepátrá a chybí v ní nějací plnokrevní podezřelí, jediné skutečné postavy jsou dva detektivové. Příběh s tajemstvím, na němž zas až tolik nezáleží a přesto v něm jde jistým způsobem o všecko, taky příběh o příbězích, místech, kosmu a hrůze z něho, hnaný otázkami po vlastní povaze: O čem se to vlastně vypráví? spíš než Jak to dopadne?

Pojďme si povídat o životě

V roce 1995 detektivové Martin Hart (Woody Harrelson) a Rustin Cohle (Matthew McConaughey) vyšetřují rituální vraždu prostitutky v Louisianě. Brzy zjistí, že souvisí s mnohými dalšími neodhalenými zločiny – zmizeními dětí a mladých žen, která zůstala nevysvětlena nebo se je nikdo nenamáhal vyšetřit. Náznaky ukazují na nějaké podivné sektářské společenství, sdružující vysoce postavené i lidi ze dna společnosti, které přináší krvavé oběti podivnému a blíže nepopsanému božstvu v rituálech evokujících a snad i posilujících to nejtemnější z prapodstaty světa.

Marty a Rust po čase dopadnou pachatele, příběh z roku 95 se ale v seriálu střídá s rovinou ze současné doby, kdy zestárnuvší bývalí detektivové vypovídají před mladšími kolegy. Něco tehdy nebylo v pořádku, protože zločiny zřejmě pokračují, možná v nich byl zapletený i někdo z pátračů...

Větší prostor než samo pátrání ale v sérii mají skvěle zahraní detektivové a jejich životy. Marty, který zpočátku vystupuje jako se světem srovnaný pohodář, otec rodiny. Časem ale projeví silný destruktivní sklon, puzení zničit si život, jemuž nedokáže anebo nechce vzdorovat. A Rust, vyhořelý a prudce inteligentní, jehož ztráta dcerky a rozpad manželství přivedly k rezignovanému nihilismu, jenž nesnese pochybnost a jako kdyby přitom byl zástěrkou přes hlubokou existenciální paniku.

Užívá si schopenhauerovské monology, které se Martymu nechce poslouchat, má vidiny a vnuknutí, pohrává si s myšlenkou na sebevraždu. Oba je sledujeme v průběhu sedmnácti let, jejich vztah se mění, od odtažitosti k okolnostmi vynucenému soužití, naštvanému rozchodu a setkání po letech, kdy jsou schopni minulé rozepře překonat, možná ne díky schopnosti odpouštět, ale kvůli času, jenž všechno překryje zapomněním. Střídání časových rovin autorům umožňuje přesně dávkovat informace a také je zpochybňovat, zdaleka ne všechno, co Rust a Marty po letech vypovídají, je pravda.

Krajina začarovaná a zlá

Ten Temný případ je v sérii přítomný jinak než jako sled stop klikatě vedoucích k pravdě, které by před detektivy nějak rozkrývaly a zpřesňovaly obraz toho, co se stalo a dál děje. Pokrok v pátrání často přichází náhodou nebo skoro náhodou - někdo si najednou na něco vzpomene.

Příběhem procházejí různí lidé – vždycky ale jenom nakrátko, zachyceni jsou třeba působivě, ale jenom jako momentka, jež v paměti rychle vybledne a je nahrazena dalšími. Mechanismus zločinu jako kdyby autory moc nezajímal. Zpřítomňují ho (v tom ohledu především režisér Cary Fukunaga) jinak.

V atmosféře temné a těžko definovatelné hrozby, jež prostupuje většinu scén. Ve výborně snímaných (kamera Adam Arkapaw) obrazech kraje, kterým detektivové křižují ve svém omláceném služebním autě. Místa umírajícího a zároveň jakýmsi hrůzným způsobem živého, kde uprostřed bující a vše pohlcující vegetace stojí vymírající vesnice, zpustlé průmyslové budovy, monumentální rafinerie a další znaky upadajícího a upadlého lidství, čelícího temnému útoku, jenž asi nemůže „ustát“.

Jako kdyby mimo rám každého každého záběru, za každým horizontem začínala sféra nadosobního zla, které na konci každého snu vyvolá monstrum, před nímž není úniku. Jakkoliv se v sérii popisují děje hodně krvavé a makabrózní, nějakými šokujícími obrazy, popisným násilím, spíš šetří. Pro to nejhorší je často vyhrazen popis čistě slovní, zároveň ale velice efektivní. Stejné je to s akčními scénami – je jich v Temném případu dost málo, ale když na ně dojde, zvládnuté jsou skvěle.

Co Rust a Marty najdou v srdci temnoty

Během týdnů vysílání seriálu se začala upínat enormní očekávání k jeho finále. Fanoušci, kteří propadli atmosféře Temného případu a jeho charismatickým a přesvědčivým protagonistům, skládali z toho mála „tvrdých“ informací, jež měli k dispozici, více či méně argumentované teorie (taky jsem jednu stvořil), prakticky všechny byly zklamány. Ne proto, že by snad autoři přišli s něčím tak originálním, naopak. Ohromit publikum překvapivým vyústěním vlastně ani nezkusili – ze srozumitelných důvodů a ve službě úctyhodného záměru, který ale, myslím, úplně nevyšel. Rust a Marty skutečně sestoupí do srdce temnoty, zlo, jež tam najdou, je ale (jak už to tak bývá) v něčem docela banální a při vší zrůdnosti lidské. Představa nějakého širokého a všeprostupujícího spiknutí zůstane jen představou, jež možná někdy byla konkrétní, detektivové ale rezignují na jeho odhalení. Temné kouzlo v místech, kde se děj odehrával, přetrvává a možná se zas někdy projeví.

V tom posledním díle se ovšem autoři neubránili jisté zkratkovitosti, problematický postupům – potíž nebyla v tom, co se s hrdiny dělo. Dělo se tak ale někdy příliš snadno. Jistým způsobem odvážné ale bylo rozuzlení té osobní linie, kdy Temný případ ukázal překvapivě „světlou“ podstatu. To, co vypadalo jako příběh přesvědčeného skeptika, nepochybujícího o marnosti všeho, se ukázalo být příběhem o tom, jak setkání s nejčernější tmou někoho přivedlo k uznání možnosti světla. Temný případ má mít formu takzvané antologie, každou sezónu bude mít seriál jiné hrdiny a bude se odehrávat na jiném místě. Byli jsme tedy svědky prvního pokusu, při němž se taky ohledává terén, zkouší se, co formát unese, co v něm funguje. V takové situaci nemá význam čekat dokonalost. V tomto kontextu dopadlo Pizzolattovo a Fukunagovo snažení fantasticky.       

Temný případ (USA, 2013)

scénář: Nic Pizzolatto

režie: Cary Fukunaga

hrají: Matthew McConaughey, Woody Harrelson a další