1 Blog

Velká vlastenecká válka. Téma pro novou propagandu?

V červenci 1941 začala tzv. bitva u Smolenska, jak se zpravidla nazývá série obranných akcí a protiútoků Rudé armády, která hodně zpomalila postup německých vojsk. Sověti sice nakonec museli ustoupit, avšak Němci značně znejistěli a někteří historici soudí, že důsledky této bitvy poté hodně přispěly k faktu, že Wehrmacht nedobyl Moskvu. Navzdory tomu se ale Smolensk řadí do kategorie „zapomenutých bitev“ východní fronty.

Tamtéž patří také sovětské ofenzivy na východní Ukrajině v zimě 1942–1943, jež ale skončily debaklem a těžkými ztrátami Rudé armády. Není bez zajímavosti, že se tehdy bojovalo přesně v místech, kde nyní existují dvě „lidové republiky“ proruských separatistů, a sice na Donbasu. Stalin tehdy hodně přecenil sílu Rudé armády a dotlačil své generály do operace, z níž se poté stalo poslední velké vítězství Němců na východě. Během těchto bojů však proběhla i epizoda, jež mohla mít pro další průběh války opravdu fatální následky.

Dne 1. května 2017 vyšel v ruském deníku Kommersant článek „Pjať kilometrov do Gitlera“, který vzbudil veliký ohlas, a to i mimo hranice Ruska. Podle článku se nacistický „Vůdce“ nacházel dne 20. února 1943 v ukrajinském městě Záporoží a z tamního letiště odlétal ve chvíli, kdy byli sovětští vojáci pouhých pět kilometrů daleko. Tankům s rudou hvězdou ale právě došlo palivo a sovětští důstojníci nevěděli o oné nesmírně cenné „kořisti“.

Kommersant také napsal, že zprávy o této pozoruhodné epizodě získal z nedávno odtajněných dokumentů z ruských vojenských archivů, což zní jistě velmi atraktivně. Problém je ovšem ve faktu, že se o žádné senzační odhalení nejedná. Ano, ona epizoda je víceméně pravdivá, jen je prostě relativně málo známá a možná to s oněmi „pěti kilometry“ nebylo tak horké, protože se ve skutečnosti asi jednalo o poněkud větší vzdálenost.

Ano, Hitler se onoho dne skutečně nacházel ve městě Záporoží, kde jednal se svými generály o právě probíhajících bojích, a kvapně opouštěl onu lokalitu ve chvíli, kdy již údajně byla slyšet palba ruských tanků a děl. Zmínky o této epizodě se dají najít v řadě knih o bojích u Charkova a na Donbasu v onom období, a to včetně několika titulů vydaných česky. Psal o tom dokonce i kontroverzní britský historik a popírač holocaustu David Irving. V žádném případě se ovšem nejedná o cosi, co Kommersant vydoloval z tajných archivů.

Rozruch kolem představy, že Rudá armáda mohla zabít či zajmout Hitlera o více než dva roky dříve, než skutečně zemřel, je jistě pochopitelný. To, že jde o poměrně málo známý historický fakt, souvisí s celkově velice nízkým povědomím o této fázi války na východní frontě. Jak jen s malou nadsázkou poznamenal americký historik David Glantz, pro spoustu lidí na Západě je druhá světová válka na východní frontě téměř jen sekvencí čtveřice velkých bitev, jež nechybí v žádné učebnici: Moskva, Stalingrad, Kursk, Berlín.

Právě Glantz je ostatně autorem termínu „zapomenuté bitvy“ a ve své knižní tvorbě se snaží o popisy těch sovětsko-německých střetů, o nichž se na Západě ví podstatně méně. Říká, že tato situace je zejména důsledkem jazykové a politické bariéry, jelikož většina západních historiků neumí rusky, a tak spoléhají zejména na německé prameny. Sám Glantz jazyk Puškinův dobře ovládá, a proto mu nečiní problém čerpat z ruských zdrojů.

Glantz ovšem v žádném případě není nějakým nekritickým rusofilem. Ve svých knihách proto nijak nešetři Rudou armádu a její velitele včetně jinak obecně adorovaného Žukova. Ten bývá ostatně cílem pomalu, ale jistě sílící kritiky i v Rusku pro své brutální metody, každopádně ale právě Glantz seznámil západní čtenáře s tzv. operací Mars. Ta probíhala v listopadu a prosinci 1942 u Rževa, na rozdíl od souběžné operace Uran (čili bitvy u Stalingradu) však skončila pro Rudou armádu i samotného Žukova totálním fiaskem.

Na Glantzovy knihy však cílí i kritika, která tvrdí, že píše málo odborně a uvádí tvrzení, jež se nedají doložit z archivních či jiných zdrojů, mj. že se pokouší vystihovat myšlenkové pochody historických osobností. Obdobně je odsuzován i další autor, jenž se dá do jisté míry považovat za Glantzův názorový protipól. Ano, jde o Viktora Suvorova, jak si dnes říká Vladimir Rezun, bývalý důstojník sovětské vojenské rozvědky, jenž přeběhl na Západ a napsal množství knih o sovětské vojenské historii, které vyvolaly vyhrocené debaty.

Suvorov zpopularizoval hypotézu, že se Rudá armáda v létě 1941 chystala provést překvapivý útok proti Německu. Obrovské porážky, jež následně utrpěla, byly prostě důsledky toho, že se z hlediska výcviku, taktiky i výzbroje připravovala pouze na útočnou válku, takže když se pak náhle musela bránit, ocitla se na kraji katastrofy. Suvorovova „teorie Ledoborce“ si záhy našla jak nadšené podporovatele, tak nesmiřitelné odpůrce.

Do druhé skupiny patří mj. právě Glantz, z ruských historiků např. Alexej Isajev, naopak mezi jeho zastánce náleží část z mladší generace ruských expertů, kteří se nechtějí nechat omezovat sovětskými dogmaty, jako např. Mark Solonin (jehož některé knihy již také vyšly česky) nebo Michail Melťuchov. Právě tito mladší historici začínají ve své tvorbě otevírat také některá jiná kontroverzní témata z historie druhé světové války na východní frontě, tedy z toho, čemu stále a s hrdostí většina Rusů říká „Velká vlastenecká válka“.

Vycházejí tedy i nové publikace o záležitostech, jež bývaly v minulosti „tabu“, jako jsou např. ruští anti-sovětští dobrovolníci v německé armádě, úroveň ztrát Rudé armády (i „drzá“ otázka, jestli byly takové strašlivé ztráty nezbytné) či jednání o separátním míru s Hitlerem. Hovoří se i o paktu Molotov-Ribbentrop, který dokonce sám Vladimir Putin označil za „nemorální“, byť také dodal, že v kontextu doby šlo o nutnou a pochopitelnou věc.

Je ale příznačné, že se tato témata otevírají převážně jen v poměrně úzké komunitě odborníků, znalců a fandů, avšak jen málokdy mezi širší veřejností. K té se dostávají spíše „senzace“ typu té, s jakou přišel Kommersant. Veřejnému prostoru však jasně dominuje oficiální interpretace, ze které sice byla „vygumována“ komunistická ideologie, ovšem o to více se zdůrazňuje ruské vlastenectví a obranná povaha sovětsko-německé války.

V květnu 2014 se zvedl nesouhlas s novým ruským zákonem, jenž má (podle tvrzení odpůrců) kriminalizovat jiné názory na válku. Tento zákon však jen říká, že trestným činem je „vědomé šíření falešných informací“ o činnosti SSSR ve druhé světové válce. Ostatně o tom, že některé počáteční reakce byly poněkud přehnané, svědčí evidentní fakt, že tento zákon už platí víc než tři roky, avšak v Rusku pořád vycházejí knihy Suvorova a jeho zastánců i knihy, ve kterých se rozebírají další „citlivá“ témata z onoho období.

Ve skutečnosti je významnější první paragraf zákona, podle kterého je trestným činem popírat fakta, jež byla prokázána mezinárodním tribunálem v Norimberku. Jinak řečeno, prakticky jde o zákaz propagace nacismu a zákaz popírání holocaustu, což jsou nástroje v Evropě běžné, ale v Rusku až do května 2014 kupodivu neexistující. Zazněl však i názor, že tento paragraf spadá do „propagandistické ofenzivy“ Kremlu a s ním spojených médií, jež pod „nacismus“ mnohdy zařazují také značnou část soudobé ukrajinské politiky.

Vítězství ve druhé světové válce každopádně reprezentuje jeden z ústředních motivů dnešního ruského politického a společenského diskursu. Odkazy na historii, resp. idealizovanou podobu historie pochopitelně nejsou ničím výjimečným ani u jiných národů (a Češi nijak nezaostávají, což ukazuje mj. sbírka hrdinských pohádek s titulem Staré pověsti české), ovšem u soudobého Ruska je skutečně pozoruhodná míra využívání těchto prvků.

Znalost vlastních dějin a hrdost na ně zajisté není ničím špatným (v tomto smyslu by si leckdy mohl Západ brát z Ruska příklad), ale nic by se nemělo přehánět. Potenciál odkazů na slavnou historii je jistě veliký, avšak je otázkou, zda je neomezený. Takřka „mytologické“ pojetí dějin, které dnes v Rusku dominuje a udržuje se řadou „rituálů“ (jakou jsou mj. vojenské přehlídky), nepochybně přináší režimu prospěch, ale vnucuje se i otázka, co by se mohlo stát, pokud (až?) se dostaví nepříjemné „probuzení“ do syrové reality.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: , ,

/
Vojenský a bezpečnostní analytik

Vojenský a bezpečnostní analytik a publicista. Zabývá se tématy moderních zbraní, ozbrojených sil, konfliktů a bezpečnostních hrozeb. Pravidelně přispívá např. do časopisů ATM, Střelecká revue, Válka Revue nebo II. světová a vydal knihu Zbraně 21. století (2009). Narodil se v roce 1983 a žije v Tišnově.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.