Sněmovna ztraceného času

Neměli jsme sněmovnu ani vládní koalici, které by otevřely novou perspektivu české společnosti. Zůstali jsme stejní, jakými jsme byli, se všemi nedostatky a těžkostmi, jen jsme o pár let zestárli. Něco takového se dá říci o sedmém období dolní komory českého parlamentu už dnes. A o mnoho víc říci nepůjde ani za osm měsíců, až sněmovna skončí.

Za dokonalou ilustraci bezčasí, do nějž se pod současnou politickou reprezentací Česká republika propadla, může posloužit probíhající schůze sněmovny. Na pořadu bude mít 205 zákonů, u kterých je ovšem jisté, že z nich projedná jen malý zlomek. O tom svědčí bilance minulé, tedy lednové schůze, kdy dvanáct zákonů prošlo prvním čtením a dalších dvanáct bylo definitivně schváleno ve třetím čtení. Tak malá efektivita byla v časech předchozích parlamentů neobvyklá. Byrokratický aparát jednotlivých ministerstev se snažil, aby připravil nové normy, které prošly vnitřním i vnějším připomínkovým řízením, projednaly se v legislativní radě, v různých komisích i při zasedání vlády, často se vracely do předchozího kola, nakonec však většina z nich spadne pod stůl. Ještě horší vyhlídky mají poslanecké návrhy, které se také projednávaly ve spoustě různých grémií. Současná sněmovna stihne maximálně dalších pět řádných schůzí a při současném tempu schválí třetinu nebo čtvrtinu již čekajících zákonů.

Téměř se zdá, že mohutný aparát, složený z tisíců úředníků, ministrů a jejich poradců, poslanců a jejich aparátu, pracoval jen proto, aby pracoval.

Vrchnost zůstala nad zákonem

K tomu si pozorovatel může snadno říci, že neschválením zákonů nevznikne žádná škoda. Ze všech norem, které přijdou na pořad, má nepochybně největší význam nový zákon o finanční kontrole, který měl na nátlak Evropské komise i Nejvyššího kontrolního úřadu zajistit lepší kontrolu nad tím, jak stát utrácí peníze daňových poplatníků. Tedy význam by měl, kdyby něco nového opravdu přinesl. Dosud se peníze rozdělovaly v režimu kolektivní neodpovědnosti, kdy si sice ministr či vláda rozhodovali o miliardách, za správný postup však zodpovídal úředník, jemuž politik nařídil, aby podepsal výdajový doklad. Na tom se nic nezmění ani schválením nového zákona, nemluvě o tom, že ministr financí bude moci i nadále jakoukoli sankci za plýtvání či rozkradení veřejných peněz odpustit. Zákon se připravoval tři roky, měl několik verzí a výsledkem je fakt, že ani nadále nesmí nikdo rozhodnutí vrchnosti stíhat.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Jak by se dalo čekat, větší efekt budou mít zákony posilující byrokracii a dohled nad občany. Na druhý pokus a po určitém omezení navržených pravomocí se bude projednávat zákon, který umožní vojenské zpravodajské službě přístup na internet. Posílí i pravomoc vojenské policie, která bude smět vstoupit na soukromé pozemky a vniknout do soukromých bytů. Jiné normy prostě jen zpřesňují pravidla, jak mají fungovat jednotlivé úřady.

Poslední nepříjemná otázka

Jistě se najdou i zákony, u nichž se dá předpokládat pozitivní efekt, například jeden z nich nařídí budoucím vládám, ať zvyšují až do roku 2020 zdravotní pojistné za státní pojištěnce ročně o 3,5 miliardy korun. Proč však k něčemu takovému nestačí nařízení vlády nebo jeden odstavec z návrhu budoucích rozpočtů a proč se musí kvůli tomu rozmnožovat legislativní plevel, to patří k charakteristickým rysům současného vládnutí. Zvláště dvě velké koaliční strany ČSSD a ANO se drží navzájem v šachu, proto jsou jejich dohodnuté záměry složitými kompromisy zapsanými nezměnitelnou literou zákona. Přesto se o jejich účinku dá úspěšně pochybovat.

Působení současné vlády je možné popsat i v lepších barvách, třeba že šlo o stabilní období, kdy se sice mnoho neměnilo, ale aspoň se tím nerušila ekonomická konjunktura, pokud se jí některými kroky dokonce nepomohlo. Tak se ostatně chválí koaliční strany, podle nichž to v uplynulých třech letech a pár měsících bylo o mnoho lepší než v časech hospodářské krize a úsporné politiky předchozího Nečasova kabinetu. K opatrné chvále se přidávají i ti, kteří s východoevropským fatalismem očekávají, že ještě hůř bude po příštích volbách, kdy mohou posílit populistické subjekty od ANO přes Okamurovo hnutí SPD po komunisty a kdy se země propadne do chaosu. Možná bude hůř, přesto měsíce před volbami ještě s plnou naléhavostí položí jednu nepříjemnou otázku: „Jak jdou omluvit čtyři roky, kdy jsme se ani vážně nepokusili změnit poměry ve vlastní zemi k lepšímu?“