Islám a klima. Kolik nás čeká arabských jar?

Požitkem z vlastního soukromého prospěchu pominul cit pro pohromy veřejné, až nakonec gabinská obec, zbavená rozvahy i pomoci, je vydána do područí římskému králi beze všeho boje. Livius, Dějiny I, přel. P. Kucharský

Když před několika lety předkládávali izraelští klimatologové Arie Issar a Mattanyah Zohar v obsáhlé monografii o proměnách klimatu na Blízkém východě přehled klimatických a sociálních změn, soustředili se zejména na starší období, ale všimli si, že jak počáteční expanze islámu v prvních desetiletích po jeho vzniku, tak i její druhá fáze kolem roku 1000 souvisí se zhoršením podmínek v Levantě a Středozemí. Podobně i autoři studie „Klimatická změna a arabské jaro“ dávají současný neklid arabského světa do přímé souvislosti s rostoucími cenami potravin, které jsou způsobené sušším podnebím. Hlavním cílem této statě je zamyslet se nad tím, zda může současná klimatická změna vést k další migrační vlně a jak může být mohutná.

Vycházím přitom zejména z paleoklimatických studií sedimentů z jezera Van, krápníků z izraelských krasových oblastí (Soreq), vývoje delty Nilu a dalších fosilních záznamů. Neřeším přitom otázku, kdo za proměnu klimatu může, ani co bychom měli dělat. Předpokládám však, že současná klimatická situace je výslednicí mnoha interakcí přírodních procesů s lidským působením a že s tím zatím můžeme udělat velice málo. Zprávy o globálních rizicích jako např. studie Světového ekonomického fóra „Global risks“ totiž každým rokem po sobě konstatují, že dochází ke ztrátě „globální vlády“ a rostoucí bezmoci politických elit, která je způsobena jak ekonomizací politiky, tak i působením zájmových lobbistických skupin, které podle různých odhadů ovlivňují až kolem 80 % všech rozhodnutí v USA i EU. Za této situace je možná jen dvojí strategie – buď se přizpůsobit globální změně, anebo s ní bojovat, což by však znamenalo zásadní a pravděpodobně neproveditelnou proměnu západního stylu vlády. V tomto článku však zůstaneme na bezpečnější paleoklimatické a historické půdě.

Metaanalýza: klima a proměny civilizací

Pak bez velké námahy zastavil úsilí barbarů na východě a vytáhl s celým vojskem proti barbarům na západě, kteří se v dávných dobách nazývali Mysové a později byli označeni svým nynějším názvem (Pečeněhové). Obývali území oddělené od římské říše Istrem, ale najednou se dali na pochod a přestěhovali se do naší říše. Příčinou jejich pohybu byl sousední národ Getů, který začal plenit  a pustošit jejich území a donutil je k vystěhování. Proto Mysové přešli po zamrzlém Istru jako po souši a přestěhovali se k nám. Celý kmen začal ohrožovat naše hranice, nedokázal zachovávat mír a neobtěžovat sousední obyvatelstvo. Michal Psellos, Byzantské letopisy, přel. R. Dostálová

Z řady článků na toto téma můžeme vybrat několik metaanalytických studií, které pracují s většími, statisticky uchopitelnými soubory případových studií jak je např. práce Davida Zhanga a jeho kolegů z Hong Kongu a čínských univerzit o kolapsech a populační dynamice, abychom necitovali jenom západní zdroje. Autoři vycházejí z analýzy všech známých předindustriálních populačních kolapsů, které se na severní polokouli odehrály v relativně dobře dokumentovaném období 800-1900 let našeho letopočtu. Důraz je kladen na zemědělské společnosti, jejichž vazba na počasí je přímá a bez delší odezvy. Protože různé krajiny a klimatická pásma osobitým způsobem reagují na klimatickou změnu, bylo nutné počítat se čtyřmi základními klimatickými typy – tropické vlhké pásmo, teplé vlhké pásmo, studené vlhké pásmo a suché oblasti.
Pro celou severní polokouli přitom vycházeli z následujících klimatických období:

Roky naší éry     Odchylka od průměru 1961-90  Klimatická fáze      Délka trvání
800–953                   -0.38                                     mírná                            154
954–1114                 -0.22                                     středověké optimum     161
1115–1235               -0.37                                     mírná                             121
1236–1359               -0.44                                     chladná (C1)                  124
1360–1458                -0.35                                     mírná                               99
1459–1510                -0.44                                     chladná (C2)                   52
1511–53                    -0.40                                      mírná                              43
1554–1741                -0.51                                     chladná (C3)                    188
1742–1803                -0.38                                     mírná                                62
1804–66                    -0.46                                     chladná (C4)                    63
1867–1900           -0.34                                        mírná                     pokračuje

Z regionálního hlediska České republiky by bylo nutné opřít se o některou z detailních škál (např. analýza Z. Vašků a J. Svobody) a rovněž si být vědom toho, že i takto definovaná, statisticky zhlazená klimatická období jsou nehomogenní. Jedná se však o užitečné „semiglobální“ přiblížení k problematice.

Během sledované doby došlo k 88 populačním kolapsům. Většina z nich se odehrála během obou dlouhých chladných fází C1 a C3, což odpovídá pozorování Z. Vašků, že k hladomorům u nás docházelo téměř vždy během chladných, vlhkých let, kdy obilí na poli shnilo. Téměř 70% všech populačních kolapsů se odehrálo v letech:

1040-1050 (7 případů)
1340-1350  (36 případů)
1592-1620  (17 případů)

Z těchto údajů jasně vyplývá mimořádně závažný dopad krize konce středověku a příchodu černé smrti v polovině 14. století. Naproti tomu mírná období zaujímají víc jak polovinu sledované doby, ale došlo během nich jen k 11 populačním kolapsům. V chladnějších obdobích populace klesala, ale při přechodu do teplého období byla kompenzována rychlým růstem. V mírných stabilních obdobích byl růst populace nerovnoměrný a lišil se podle regionů, což můžeme interpretovat jako uplatnění jiných než klimatických faktorů souvisejících s bohatstvím a pocitem společnosti či jejími konflikty.

K depopulaci došlo v 38 případech válkou, 33 případech morovými ranami (epidemiemi), 6 případech hladomorem, 5 případech společným působením moru a války a ve 4 případech migrací do nových zemí, zejména Ameriky. Nejvýraznější je vazba mezi hladomorem a zhoršením klimatu. Všechny hladomory měly tuto příčinu. Naproti tomu válku můžeme chápat jako „ekologickou“ reakci systému na sníženou únosnost krajiny a její vazba na klima je sice statisticky významná, ale přeci jen slabší.
Zatímco ve vlhkých oblastech vede zvýšení teploty častěji k růstu či mírnému kolísání populace, tak na suchých, dnes převážně muslimských územích, obvykle znamená populační kolaps. Toto zjištění si zapamatujte, protože se může stát, anebo již stává –velkou silou budoucnosti.

Jeden svět usychá a druhý je třeba dobýt

A ještě něco si dobře zapamatuj, Góbryo: když je mnoho lidí pohromadě, jejich odvaha je nepřekonatelná, dokud mají sebedůvěru; jakmile však dostanou strach, pak čím je jich víc, tím větší a strašnější hrůza mezi nimi propukne. Xenofón, O Kýrově vychování, přel. V. Blahník

Když izraelští klimatologové A. Issar a M. Zohar zkoumali několik tisíc let blízkovýchodního přírodního i společenského záznamu, všimli si, že přechodná období či „temná staletí“ se v celé této oblasti vyskytují současně – a to i v královstvích či říších s různým typem vlády – ale mají individuální průběh a odlišnou dobu trvání. Mohli bychom proto snad říct, že klimatická změna sice ničivě dopadá na všechny, ale že záleží na lidech, jak ji zvládnou. Tento postoj někdy nazýváme neodeterministický model – „klimatický osud“ sice existuje, ale dá se, když se budeme trochu snažit, trochu narovnat nebo ohnout.

Velké vlny aridizace probíhaly na Blízkém východě a v Severní Africe v řadě oscilací někdy od 2. století našeho letopočtu. O tři století později již byly některé oblasti zcela vylidněné. Nejprve začala být opouštěna koptská města v egyptské Západní poušti. Výzkumy českých egyptologů v oáze Bahréja ukazují, že opouštění města nebylo náhlé, ani chaotické. Vypadá to, že lidé zvážili své šance, zabalili cenné věci, uklidili dům pro případ návratu a odešli. Kam? Snad do Libye vylidněné po válkách s Vandaly nebo do nilského údolí. Poměrně pozdě až v 8.-9. století byla opuštěna byzantská města v severní Sýrii. Jedná se asi o 60 lokalit, kde až do výše prvního či druhého patra nalezneme celé stojící městské čtvrtě. Tento archeologický div je poměrně málo známý, protože starší badatele víc zajímala antická a starší historie, zatímco mladší badatele víc islámské památky. Středověk (navíc křesťanský středověk) Blízkého východu patří mezi archeologicky nejméně prozkoumaná období.
 
Detailní informace o suchých obdobích v letech 400-550 byly získány z dendrometrických výzkumů např. recyklovaných cedrových trámů v jeruzalémské mešitě Al-Aksa, výšek hladiny Mrtvého moře i pylových diagramů. Byzantská Palestina byla nejspíš osídlena hustěji než ještě v roce 1950. Intenzivní rozvoj zemědělství, ale i městské kultury začal kolem roku 300 a trval skoro tři klimaticky příznivá staletí. Muslimský letopočet počítáme od hidžry, tedy data útěku Proroka Mohameda z Mekky do Medíny, které se uskutečnilo v roce 622 n.l., tedy během suššího klimatického výkyvu. Rozhodující vítězná bitva raného islámu byla svedena roku 634 na řece Yarmuk, při které byla poražena byzantská armáda a celá Levanta se ocitla v muslimských rukách. Historický klimatolog A. Issar navrhuje otázku, zda bojovné úsilí muslimské lehké kavalérie nebylo přeci jenom podpořeno myšlenkou, že jeden svět usychá a ten druhý je třeba dobýt.

Viditelným dokladem desertifikace byl od 8. století vznik velkých pobřežních dun. Svého vrcholu dosáhlo sucho těsně před magickým rokem 1000, kolem kterého pozorujeme přerod původně tolerantního islámu do tvrdší, expanzivnější a méně tolerantní fáze. Naštěstí po roce 1000 se klima na Blízkém východě opět ochlazuje a zvlhčuje a tento proces trval dalších 500 let. Byl však přerušován kratšími suchými obdobími. Jejich dopad byl mnohem závažnější ve střední Asii a Mongolsku než v samotné Levantě. Klima příznivé pro mongolské kočovníky se začalo měnit po roce 1000. Důkazem jsou např. čínské záznamy o datu pořádání svátku švestkových květů.

Expanze říší či velké migrace jsou vždy složitým jevem a nelze je redukovat jen na jednu příčinu, jakou je v případě střední Asie či Blízkého východu sucho. Nicméně pulzní proces, při kterém střed Asie ze sebe jednou za čas vypuzuje armády Hunů, Avarů, Maďarů, Mongolů či Turků musí mít nějaký reálný spouštěč a tím je nejpravděpodobněji zhoršení podmínek po předcházejícím populačním růstu. Podobný proces, ale zatím hlavně z muslimských zemí zřejmě pozorujeme i v této době.

Kolik bude dalších arabských jar?

Nikomu z vás není neznámé, soudcové, že veškerý zisk a užitek z provincie Sicílie, kterou jsme zabrali, aby z ní měl římský národ prospěch, spočívá především v tom, že nás zásobuje obilím. Jiné věci z oné provincie nám jsou sice také dobré, sicilské obilí nás však živí a udržuje při životě. Cicero, Řeči proti Verrovi, přel. V. Blahník

Rok 2010 byl mimořádně suchý. V Číně se dokonce jednalo o nejsušší zimu za posledních sto let, takže bylo nutné zvýšit dodávky obilí pro 300 milionů lidí. V Rusku se urodilo o 33% obilí méně, než byla očekávaná sklizeň. Na Ukrajině ztráty dosáhly 20% a v Kanadě 14%. V červnu 2010 stála tuna pšenice 157 amerických dolarů, ale o půl roku později už dvojnásobek – 326 dolarů. Průměrný Egypťan vydává za jídlo 40% svého platu, ale ti chudší mnohem víc. Chléb přitom představuje zhruba třetinu kalorií, které Egypťan spotřebuje. Vysoké ceny pšenice proto posouvají několik desítek milionů Egypťanů směrem ne k nedostatku, ale přímo k hladu. Proč jsme si Evropě zdražení nevšimli? Protože za jídlo dáváme jen o něco víc než 10% platu a v chlebu platíme víc přidanou hodnotu – pečení, balení, rozvoz a marže celého obchodního řetězce než cenu mouky. Navíc konkurence tlačí dolu transakční náklady a marže, takže kupodivu se zdvojnásobení cen obilí na ceně evropského chleba nemusí skoro projevit, zatímco na Blízkém východě uvrhne do nouze několik desítek milionů lidí.
 
Devět největších světových dovozců obilí měřeno v kg/hlavu pochází z Blízkého a Středního východu a z toho v sedmi státech vypukly po zdražení potravin nepokoje. Všimněte si přitom, že z globálního problému, tedy klimatické změny, která se navíc odehrávala zejména v Rusku a Číně, vznikl lokální problém ve vzdáleném Egyptě, Sýrii a okolních státech. Arabské jaro by nejspíš jednou vypuklo tak, jako tak, ale klimatická anomálie jeho příchod určitě uspíšila.

A co bude dál? Klimatické modely ukazují na vysušování severní Číny takže se dá čekat, že se neúroda bude v nějaké míře opakovat a ceny půjdou opět nahoru. Mnohem větší riziko sucha však hrozí v celé středozemní oblasti. Myslím si, že je proto jen otázkou času, kdy cena či přímo nedostatek potravin, možná v kombinaci s lokálními válkami začne z domovů vyhánět nikoliv jen skupiny uprchlíků, ale celé početné mnohotisícové vlny. Zdrojovou oblastí je primárně muslimský svět, ale historická zkušenost ukazuje i na aridní oblasti střední Azie. Hranice schengenského prostoru je přitom prodyšná minimálně na řecko-turecké hranici či v některých zemích bývalé Jugoslávie.

Co si s uprchlíky počnou třeba balkánské státy? Můj odhad je ten, že jim dají najíst a aby se jich zbavily, tak je pošlou dál na západ. Dobře organizované Německo posílí ochranu vlastních hranic a v českém „kotli“ mohou uvíznout desetitisíce běženců. Pokud si myslíte, že armáda či policie má dost sil, aby podobnou vlnu zvládla, tak si vzpomeňte na mnohem menší problémy, jako byly českobudějovické pochody radikálů či úklid vybuchlých muničních skladů, kam bylo s potížemi nutné svážet vojáky a policisty zdaleka a to se jednalo o jedno či dvě problematická místa.

V každém případě se chudé a již dnes suché části severní polokoule přiblížily jak nezvládnutému růstu populace, tak i riziku rostoucích letních teplot a větší frekvence suchých období. Zhruba dvacet klimatických modelů přitom ukazuje na dlouhodobé systematické vysušování střední Asie, severní Číny, Indie, Pákistánu a Íránu. 88 dokumentovaných populačních kolapsů posledního tisíciletí, z nichž většina má vazbu na rychlé či náhlé klimatické změny jasně ukazuje, že dějiny velkých migrací neskončily a že málokdo má takové štěstí jako historici, kteří mohou studovat procesy stěhování „národů“ ne ze starých archivů, ale z vlastní zkušenosti.

Anebo nevěrná půda nás odepře živit? Lucanus, Farsalská pole

Vybraná literatura:

Arie S. Issar A.S., Zohar M.  (2007, 2. vydání): Climate Change – Environment and History of the Near East. 306 stran. Springer-Verlag.

Kepner G. et al. (2006): Desertification in the Mediterranean Region. A Security Issue. 605 stran. NATO ASI Series. Springer-Verlag.

Werrell C., Femia F. eds. (2013): The Arab Spring and Climate Change. A Climate and Security Correlations Series. 68 stran. Centre for American Progress. (volně stáhnutelné na webu)

Zhang D. et al. (2010): Climate change and large-scale human population collapses
in the pre-industrial era. Global Ecol. Biogeogr. DOI: 10.1111/j.1466-8238.2010.00625.x
www.blackwellpublishing.com/geb

Poznámka: Článek byl psaný pro časopis Vesmír, kde vyšel v květnu 2015