2 Týdeník Echo

Žádný důchod, ale žebrání o polévku. Ministr předpověděl katastrofu

ANALÝZA

Témata: ,

Sídliště Vltava patří v Českých Budějovicích k dobrým adresám, i když paneláky dosahují až dvanácti pater. Na východě je sídliště odděleno od světa silničním tahem do Rakouska, na severu a jihu zabraly půdu rozlehlá parkoviště a obchodní zóny. Další čtyřproudá komunikace dělí sídliště uprostřed a překonat se dá jen po mostě. Přesto se nenaplnily temné vize, že se Vltava po vzoru některých západoevropských sídlišť změní na ghetto. Místní si chválí zákaz vjezdu automobilů mezi paneláky, kde dominují široké zelené plochy se vzrostlými stromy, i dostatečnou nabídku supermarketů.

Za peníze z Evropské unie se šedivé panely překryly novou omítkou, vyměnila se okna a přidaly se lodžie. Žádná nádhera, ale klid a možnost nákupu po návratu z náročné práce. Obdobné zkušenosti mají sídliště v jiných městech. Stejně mohou být Češi spokojeni s důchodovým systémem, který každému nabízí snesitelný život do nejvyššího věku. Žádný luxus, ale jde to bez kritického nedostatku.

Přesto se opakují stížnosti, že se z penzí nedá důstojně žít, a objevují se vize, že budou ještě nižší a že za dvacet třicet let zkrachuje úplně celý systém. Nejen dnešní mládež, možná ani lidé středního věku nemají na důchod nárok. V temných proroctvích se předhánějí znalci i politici, naposledy to na rovinu řekl sám ministr financí Ivan Pilný (ANO). „Penzijní systém samozřejmě dojede, dřív nebo později. Moje děti nebudou dostávat důchod, z čeho by to proboha bylo?“ ptal se v rozhovoru pro Právo a prohlásil, že v bezvýchodné pasti jsou státní systémy penzí všude na světě. Až důchody za pár desítek let skončí, budou lidé pracovat dlouho přes sedmdesátku, a pokud to už opravdu nepůjde, musí spoléhat na potomky. „Tak jako je tomu třeba v Koreji,“ prohlásil posléze ministr v deníku Blesk. Další možností bude žebrání o polévku na nádraží.

Opak toho, co řekl Pilný

Pilného výroky jsou v nápadném rozporu se skutečností, že v Česku vznikl jeden z nejpevnějších a nejvýkonnějších důchodových systémů na světě, který by měl bez zásadních karambolů přežít století. Konstatuje to publikace Pensions at a Glance od mezinárodní organizace OECD, podle níž jsou hlavními superlativy relativně nízké náklady systému a přitom účinná ochrana skoro celé populace před chudobou. Náklady na tuzemské důchody nepřekračují devět procent HDP, přitom ve většině vyspělých zemí se za důchody utrácí víc.

Důvodem je skutečnost, že tuzemští zákonodárci zvolili levnější ze dvou možných modelů. Podle jednoho z nich jsou penze spíše sociální systém, který zachraňuje nejchudší a ostatním zajišťuje nezbytné minimum na stáří. Kdo v Česku celý život pobíral minimální mzdu, bude mít důchod na úrovni 93 procent svého čistého platu (79 procent hrubé mzdy). Člověk s průměrným platem musí vyjít s 64 procenty, a kdo bral o polovinu víc, se musí spokojit s 52 procenty. Obdobný poměr důchodů ke mzdám mají penzisté na Novém Zélandě a v Austrálii, blíží se mu i ostatní anglosaské národy, vyspělé asijské státy, Dánové, Norové, Estonci a Švýcaři.

Nákladnější jsou systémy většiny zemí evropského kontinentu, které vyplácejí každému důchodci zhruba stejný podíl vůči jeho předchozím příjmům. V Nizozemsku je čistý důchod skoro stejně velký jako dřívější čistá mzda, v Rakousku a Portugalsku je nižší jen o deset procent, v Itálii, Maďarsku a na Slovensku o 20 procent, v Německu je nižší o třetinu. Není divu, že se v těchto zemích odvádí na důchody o hodně vyšší částky, často až 15 procent HDP.

Přesto je tuzemský systém tak výkonný, že patříme mezi státy, kde chudoba penzistům hrozí méně než lidem v aktivním věku. Vážné potíže s příjmy mají jen 2,8 procenta seniorů, lépe na tom jsou už jen starší lidé v Nizozemsku. Na opačném pólu chudoby jsou opravdu Jihokorejci, kde je pod hranicí příjmové chudoby skoro každý druhý senior. Přesto nedává smysl Pilného představa, že se ke korejskému systému blíží všichni ostatní. Je tomu přesně naopak. Korejci spustili systém státních důchodů teprve před třiceti lety a regulérní penze začali vyplácet až v poslední době.

Úspěchy zdejších penzí lze zpochybnit připomínkou, že hranice chudoby je v Česku hluboko pod stejnou hranicí bohatších zemí. V přepočtu na dolary a kupní sílu patří průměrný český důchodce opravdu k chudým příbuzným, jeho kupní síla je třikrát až čtyřikrát nižší než ve Spojených státech a evropských zemích s nejdražšími systémy včetně Rakouska a Německa, poloviční oproti Skandinávii nebo Novému Zélandu, o třetinu menší než v Koreji, a dokonce o něco menší než v Maďarsku a na Slovensku. Češi by ovšem zvláště ve středoevropském srovnání dopadli lépe, kdyby se vzalo v úvahu, že sítem důchodového zabezpečení propadne o poznání menší část populace než u východních i západních sousedů.

Tuzemský systém bývá kritizován za to, že funguje jako průtokový ohřívač a pouze důchodcům přeposílá peníze právě vybrané na pojistném. Také proto neúnosně zvyšuje cenu práce. Skutečně existují vyspělé země typu Norska, Švédska, Nizozemska, Spojených států nebo Austrálie, které část nákladů na penze hradí z výnosů státních i soukromých fondů. Existuje však i Německo, kde na aktuální výplatu důchodů nestačí pojistné a penze se doplácejí z výnosu jiných daní. Doplatek se přiblížil astronomickým 100 miliardám eur.

Geniální reforma a její hrobaři

Český systém není zdaleka dokonalý, v současné podobě ovšem může vydržet do roku 2100. Tvrdí to dokumenty tzv. malé penzijní reformy z roku 2011. Expertům v čele s Jiřím Králem, tehdejším vrchním ředitelem pojistných systémů na ministerstvu práce a sociálních věcí, se na podnět Ústavního soudu podařilo vypracovat model, který se vypořádal s očekávaným stárnutím populace. Malá reforma neprověřovala katastrofické vize, jenom podle pojišťovacích pravidel vypočetla, za jakých podmínek je možné státní penze provozovat, i když stát nebude přidávat další peníze. Posledních patnáct let se průměrný důchod drží nad 40 procenty průměrné hrubé mzdy a tento poměr nepoklesne pod 36 procent ani v kritickém roce 2035, kdy půjde do penze nejvíc „Husákových dětí“. Později se ke 40 procentům vrátí. Schodek na důchodovém účtu zůstane na jednom procentu HDP s výjimkou padesátých let, kdy na krátkou dobu překročí dvě procenta HDP. Není to nic, co státní rozpočet nezvládne.

Státní důchody jsou bezpečné, informace o tom ovšem zapadla, protože malá reforma měla být jen předehrou k „velké penzijní reformě“, spojované se jménem experta Vladimíra Bezděka. Ta po vzoru vyspělých zemí zaváděla penzijní fondy, byla však nad síly zdejších politiků i bankéřů. Bezděkův pokus ovšem na sebe soustředil kritiku opozice a umožnil nepopulární kroky Králova týmu. Ministerští experti se neomezili jen na to, že zvýší termín pro odchod v roce 2030 u všech občanů na 65 let, jak je tomu ve většině evropských zemí. Prošlo i pravidlo, že se každým dalším rokem důchod odloží o dva měsíce, takže třeba v roce 2065 nebude mít nárok nikdo pod sedmdesát. Bezprostředně se výdaje omezily pravidlem, že na plný důchod bude mít nárok jenom ten, kdo platil sociální pojistné 35 let. Předčasný důchod sice bude možný i nadále pět let před řádným nástupem do penze, kdo by však šel třeba o tři roky dříve, přijde při desetitisícovém důchodu až o tisícovku měsíčně. Výši důchodů snížil nový způsob výpočtu, který bere v úvahu celou pracovní kariéru, tedy i její počáteční roky, kdy má člověk obvykle nižší plat. Malá reforma přesto nebyla nadmíru přísná a každé z jejích opatření se dalo označit za spravedlivé. Přes škrty platilo i nadále pravidlo, že se penze dožijí čtyři pětiny Čechů a že si důchod budou v průměru užívat dvacet let.

Nepozorované změny měly úspěch, sociální správa udržela schodek důchodového účtu pod kontrolou i během krize. Nenápadnost se však v posledních letech obrací proti reformě. Převládl pocit, že penze fungují samočinně, proto začali ministři Sobotkovy vlády vymýšlet, jak přerozdělováním každoročních příjmů z pojistného ve výši 350 miliard nalákat nové voliče. Do letoška jen vyrovnávali mimořádné škrty Nečasovy vlády z roku 2013, od příštího roku však platí dvě nové normy. Podle první z nich se důchody nebudou napříště zvyšovat o inflaci a třetinu růstu reálné mzdy jako dosud, nýbrž o inflaci a polovinu růstu reálné mzdy. Zároveň se zvyšování důchodového věku zastaví na 65 letech. Na první pohled nejde o mnoho, ovšem na ministerstvu práce nespíš dobře vědí, proč nevypracovali prognózu, jak změny ovlivní systém do budoucna. Odhad přitom není složitý. Ve srovnání se stavem po malé reformě vyrostou v roce 2050 výdaje na důchody skoro o dvě procenta HDP, o třicet let později o čtyři procenta. Za padesát let tak už bude nutné hradit třetinu penzí z jiných daní než z pojistného. Dnes narozené děti to zaplatí za důchodce příštího desetiletí.

Nedomyšlené změny otevřely dveře k dalším populistickým slibům, které mohou v důsledku systém zničit a Pilného proroctví přece jen naplnit. Volební program ČSSD už slíbil, že se důchody budou zvyšovat o inflaci a celý růst reálné mzdy. Andrej Babiš v publikaci O čem sním přemlouvá voliče vyhlídkou, že se penze brzy zvýší na 70–80 procent hrubé mzdy, tedy na dvojnásobek. Pokud nápad začne realizovat, státní deficit poroste stejně rychle jako v Řecku za krize.

Lovcem letákových slev

„Důchodu se nedožiju.“ Mnohem spíše než objektivní hodnocení stavu penzijního systému ilustruje tento výrok přirozený pocit, že přece nikdy nezestárnu. Zároveň tak každý z nás odhání nepříjemnou vyhlídku, že ho po odchodu do penze čeká šok ze snížení příjmů. „Odhaduji, že devadesát procent lidí ho pocítí zcela jistě, zvlášť pokud na důchod nemysleli dostatečně dopředu a nezajistili se například úsporami, prodáním nějaké nemovitosti či přestěhováním se do menšího. A je tu samozřejmě ještě velká skupina lidí, která žádnou z těchto možností nemá,“ varuje Michaela Sladká ze seniorské organizace Život 90. Připraveni na důchod bývají ti, kdo vydělávali méně a penze pro ně neznamená hluboký propad. Navíc mnozí z nich připravují detailní strategie odchodu z práce, třeba na měsíc přesně vypočítávají termín, kdy se jim vyplatí předčasný důchod.

Do opravdu vážných potíží se může už dnes dostat asi třetina seniorů, kteří nedosáhnou ani na domovy důchodců, případně jim po zaplacení nájmu zbývá na živobytí patnáct set korun. Šetřit však musí skoro všichni. Obvykle přestávají platit pojištění, případně kouřit, přestávají chodit na kulturní akce, autem jezdí jen na opravdu nezbytné cesty a při nákupu jídla jde takřka výhradně o cenu. „Ne nadarmo se společnost na seniory dívá jako na lovce letákových slev. Je třeba si uvědomit, že to nedělají proto, že by to byl pro ně zdroj třeskuté zábavy,“ vysvětluje Michaela Sladká. Do úplné chudoby se nemusí nikdo dostat, i když značná část seniorů stojí před nutností vypravit se na pracovní úřad s žádostí o sociální podporu, nebo dokonce dávky v hmotné nouzi. „Žadatelé musí splnit nemálo podmínek, aby mohli nárok skutečně uplatnit,“ připomíná mluvčí Života 90.

Do kategorie chudých se podle varování ministryně Michaely Marksové poslední dobou dostává nová kategorie živnostníků (OSVČ), kteří celou nebo větší část kariéry odváděli jen minimální pojistné. Je to méně než pojistné z minimální mzdy, proto se může očekávat také nižší penze. „Pokud má OSVČ vyměřovací základ stanoven v minimální výši, je to, jako by si vydělávala cca 7 tisíc korun měsíčně,“ potvrzuje mluvčí České správy sociálního zabezpečení Jana Buraňová. Živnostníci mohou dobrovolně odvádět vyšší pojistné, proti tomu však jsou jasné ekonomické důvody. Minimum může platit i živnostník s deklarovaným měsíčním příjmem 20 tisíc korun. Musí se smířit se sedmitisícovou penzí, peníze odvedené na pojistném se mu však vrátí už za dvanáct let v důchodu. O tom se může zaměstnancům jenom zdát.

Jenom zakažte hazard

Státní důchod byl mnohokrát vykřičen jako vstupenka do období nedostatku nebo pozůstatek bolševismu. Přerozděluje podle nesmyslného pravidla „všichni mají mít stejně“, v jehož důsledku jsou všichni stejně chudí. Proto je lepší nic nečekat, vyhýbat se placení pojistného a volit politiky, kteří slibují, že pojistné na státní důchody sníží. Tento přístup připomíná lidi, kteří dnes rozhodně tvrdí: „Přece nebudu žít na sídlišti!“ Mnozí z nich však třeba nakonec na nenáročné a nenákladné bydlení přistoupí, třeba už jenom z toho důvodu, že to je pohodlnější než starosti o vlastní nemovitost.

Státní důchod nezajišťuje slunný podzim života na alpské chatě, nabízí však minimální rámec klidného života ve stáří. Generacím narozeným po válce umožnil zapomenout, co to znamená opravdová chudoba a žebrání o polévku na nádraží. Skutečné chudoby se nemusí bát ani generace synů a vnuků. Stačí, když nenechají politiky, aby jim tento rámec svým hazardem zlikvidovali.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.