Zapomeňte na Tsiprase, teď přichází větší formát

Témata: ,

Do volebních místností ve Španělsku dorazily téměř tři čtvrtiny oprávněných voličů, kteří do parlamentu povolali dvě úplně nové strany, o kterých před dvěma lety ještě nikdo nevěděl. To je však teprve začátek převratu. Vítězem voleb se totiž stal „španělský Tsipras“ Pablo Iglesias, i když jeho radikální hnutí Podemos získalo až třetí nejvyšší počet hlasů.

Kariéra jednoho populisty

Na první pohled se zdá, že výsledek má blízko k dokonalému patu a že vyhlídky na sestavení vlády jsou ještě horší než v Česku roku 2006. Konzervativci premiéra Mariana Rajoye z tradiční Lidové strany získali společně se středo-pravou liberální stranou Občané (Ciudadanos) 163 poslaneckých míst v parlamentu o 350 křeslech. Druhá tradiční strana, Socialisté, má s radikálně levicovým hnutím Můžeme (Podemos) 161 poslanců, i když se přičtou dva tradiční komunisté. O zbylých šestadvacet míst se podělily regionální katalánské, baskické a kanárské strany. Jednoduše řečeno, kdo přemluví 17 katalánských poslanců, ten bude mít většinu. To by ovšem musel slíbit referendum o odtržení Katalánska od Španělska a o tom dosud s výjimkou Katalánců samých nikdo nemluvil. Zbývá tedy velká koalice lidovců a socialistů, která by však znamenala pro obě velké strany zradu na voličích a tím další ústup ze slávy.

Španěly tedy čekají týdny nezáživných povolebních vyjednávání, než se najde nějaké nemastné neslané řešení, napsali mnozí západoevropští komentátoři. Dělají však účet bez hostinského, v tomto případě bez Iglesiase a jeho Podemosu. Svým odpůrcům je stejně nesympatický jako předseda paralelního řeckého hnutí Syriza Alexis Tsipras, se kterým si ovšem nezadá ani v oboru politické obratnosti.

Tsipras nedávno přežil politickou smrt a vyhrál volby poté, i když porušil všechny sliby, se kterými vyhrál volby předchozí. Iglesias vytvořil hnutí v časech nejhlubší ekonomické krize a loni mu průzkumy slibovaly s více než třiceti procenty voličů úplné volební vítězství. Jeho hvězda pohasla po zjištění, že Podemos je tajně financován autoritářským venezuelským režimem. To Iglesiasovi nezabránilo, aby byl v květnu prohlášen za vítěze komunálních a regionálních voleb. Vyhrál sice jenom ve dvou městech, kde navíc namísto zdiskreditované značky Podemos využil názvy místních občanských hnutí, šlo ale o Madrid a Barcelonu.

Přesto obliba Podemosu klesala, mimo jiné i z toho důvodu, že protestních hlasů s obnovenou prosperitou Španělska ubývalo. Ještě měsíc před volbami byl Podemos čtvrtou nejsilnější stranou s preferencemi okolo patnácti procent. Jenže dnes je všechno jinak. Nejde ani tolik o to, že získal hlasy jednadvaceti procent voličů, ale jak je získal.

Referendum pro Katalánsko

Namísto boje za ožebračené Španěly vsadil Iglesias na jinou kartu, a kde to jen šlo, nabídl spolupráci regionálním hnutím. Pyrenejská demokracie se tradičně potýká s katalánskými i baskickými separatisty, případně ještě s požadavky na posílení autonomie v provinciích Galicie a Valencie. Kromě Madridu zaměřil šéf Podemosu svou strategii na čtyři zmíněné provincie a pouze v nich získal přes čtvrtinu poslaneckých mandátů. V Katalánsku volby vyhrál, v Baskicku, Galicii a Valencii byl Podemos druhou nejsilnější stranou. S výjimkou Baskicka kandidátky svého hnutí znovu přejmenoval.

Obviňovat Iglesiase, že při volbách cynicky zneužil patriotismu některých krajů k vlastnímu vzestupu, je jisté možné, na druhou stranu je třeba uznat, že dividendy ze svého rozhodnutí pro regiony ještě bude vybírat. Při povolebním vyjednávání se z něho stal najednou jediný politik, který umí mluvit s regionálními stranami a jejich sedmadvaceti poslanci, bez kterých z dnešního pohledu nejde vytvořit parlamentní většinu. Tím se liší například od Alberta Rivery, vůdce strany Ciudadanos, který vzestup naopak založil na odmítání jakéhokoli separatismu.

Iglesias si pochopitelně tuto možnost uvědomuje. Hned první den po volbách oznámil, že podpoří socialistického premiérského kandidáta Pedra Sáncheze, když mu slíbí, že vyhlásí referendum o nezávislosti Katalánska. V povolebním projevu citovaném v deníku El País upozornil, že může podpořit pouze stranu, která chápe, že Španělsko je „multinacionální a rozmanitá země“. Žádný z ostatních politických lídrů nepřišel s tak jasným a mediálně vděčným návrhem a zatím se zdá, že Iglesiasovi nedokážou čelit.

S lehkým cynismem jde shrnout, že kromě pravicově konzervativních extrémů se v Evropě daří i levicovým radikálům. Po druhé Tsiprasově vládě v Řecku se v Portugalsku ustavila vláda socialistů, která stojí na tiché podpoře dvou komunistických stran. Zřejmě to ale byla pouhá předehra událostí, které nastanou v páté největší evropské zemi.

Přejít na diskusi