Litva má euro. Poslední dozvuk studené války

Litva se včera stala posledním z tří pobaltských států, který přijal euro. Na dlouho je taky poslední přírůstek v eurozóně, jakkoliv nám čeští euronadšenci asi budou Litvu servírovat jako projíždějící vagon vlaku, do něhož je potřeba naskočit. Ale pro českého pozorovatele není Litva a Pobaltí jako takové v žádném směru nápověda, pokud si tedy nemyslíme, že jsme akutně ohroženi ruským imperialismem a že ruští výsadkáři obsadí Karlovy Vary a odtamtud dojdou do Prahy.

O tom, že nejjižnější z pobaltské trojice do eurozóny vstoupí, bylo rozhodnuto už před deseti lety, kdy Litva, vzápětí po vstupu do Evropské unie, vstoupila i do ERM II, této předsíně společné evropské měny. Kurs litevské měny byl tehdy pevně přivázán k euru, se stejným kursem včera země vstoupila do měnového klubu. To znamená, že už před deseti lety se Litevci vzdali jedné z hlavních výhod, totiž možnosti citelně devalvovat měnu, ocitnou-li se v krizi. Nemožnost vnější devalvace byla jedním z z důvodů, proč finanční a hospodářská krize po roce 2009 na tento kout Evropy dopadla tak tvrdě. Od začátku roku do podzimu 2009 spadlo litevské HDP o 15 procent, nezaměstnanost se zečtyřnásobila ze 4 procent na 18 (a dodnes spadla někam ke 13 bodům). Litevci ovšem ztrátu měnové suverenity asi tak neprožívali, už v devadesátých letech se navázali na dolar, odkud přešli plynule pod euro.

V krizi roku 2009 disciplinovanost a sebezapření pomohly Litevcům vrátit se po hrůzném propadu rychle k růstu, ale nebylo to zadarmo. Kromě sociálních škod, dejme tomu přechodných, ze zvolené cesty vyplynuly i demografické, tedy dlouhodobé škody. Třímilionová Litva přichází o svou mládež. Rokem 2009 skokově vzrostlo vystěhovalectví – na 80 tisíc v roce 2010, odkud sice sestoupilo na cca dnešních 40 tisíc ročně, což je ale pořád téměř dvojnásobek emigrace před vypuknutím finanční krize a krize eurozóny. Zhruba polovina emigrantů jsou mladí lidé do 29 let, a i z těch, co zůstávají, v jednom průzkumu před třemi lety šokujících 60 procent vyjádřilo přání odstěhovat se pryč. Cesta tzv. vnitřní devalvace a neutuchajícího pochodu do eurozóny je svým způsobem obdivuhodná, může ale poznamenat společnost na generace dopředu. I proto, se opozice k euru se poslední roky držela nad 50 procenty a jeho příznivci převážili teprve v posledních dvou měsících. Výmluvné je, že vláda nedůvěřujíc svým občanům ani neuvažovala o vypsání referenda.

Zvolená cesta se samozřejmě vine na hrozivém pozadí, obstarávaném Ruskem. Po všem, co si z východu Litevci během 20. století vytrpěli, lze pochopit, že Litva hledá ne jednu kotvu, ale několikanásobné zakotvení na Západě, že už nepostačuje ani členství v NATO, které by jí v roce 1997, kdy se Aliance otevírala Čechům, připadalo jako splnění nejdrzejšího snu.

Jenže když argument, že vstup do eurozóny je „signifikantní geopoliticky“, slyšíme od guvernéra tamní centrální banky, který má komentovat výlučně měnovou a hospodářskou politiku, je zřejmé, že Litevci nemají luxus chladné úvahy. Přitom se zdá, že imperiální ambice Ruska se naprosto vyčerpaly anexí Krymu a živením neklidu na východní Ukrajině. Je nepředstavitelné, že by v této linii mohlo pokračovat, i kdyby chtělo. To  by ale znamenalo, že litevská politická reprezentace je jak dítě v ZOO, které dva metry od sebe vidí kráčet šelmu a v tu chvíli zapomene, že ji od něho odděluje tlusté sklo. Buď jak buď, tato poslední akvizice není žádný verdikt o dobré kondici eurozóny – ta na tom ani po pěti letech trápení dobře není - , ale poslední dozvuk studené války, tedy té, která byla rozhodnuta v roce 1989.

Přejít na diskusi