Pátá kolona. Omlouvači ruské agrese ohrožují českou svobodu

Pánové Dolejš, Vyvadil, Kašpárek, Hájek a mnoho dalších aktivistů méně známých jmen se na stránkách tištěných i internetových novin vyjadřují tu zásadně, tu opatrněji ve prospěch imperiální politiky Vladimíra Putina. Jedni mu dávají za pravdu zcela, vidí v něm politika, který jedná rozhodně nejen ve prospěch svých politických představ, ale i ve prospěch jakési nové stability světa. Jejich proputinovská podpora vychází z deklarovaných, avšak neprokazatelných jistot. V souladu s proputinovskou propagandou to vidí takto:

Režim vládnoucí v Ruské federaci se ve svých imperiálních požadavcích a skutcích neliší od režimu vládnoucího ve Spojených státech. Prezidentu Putinovi, tvrdí výše jmenovaní, nezbývá nic jiného, chce-li zabránit oslabení či ohrožení bezpečnosti svého státu, než jednat tak, jak jedná.

Výše jmenovaní proputinovští aktivisté vidí ve své nezdůvodnitelné jistotě ohrožení bezpečnosti Ruské federace v tom, že Spojené státy chtěly prostřednictvím EU a NATO omezit Ruskou federaci v jejích přirozených bezpečnostních zájmech jakýmsi politickým, ekonomickým, ba i vojenským ovlivněním Ukrajiny.

Nespokojenost s vládou prezidenta Janukovyče byla sice odůvodněná (říkají někteří z jmenovaných), ale oprávněného protestu se v Kyjevě zmocnily síly fašistické a neonacistické, charakterizované nacionální nenávistí a antisemitismem. Tyto síly, kyjevští „fašisté“, tvrdí naši aktivisté shodně s třemi sty ruskými propagandisty, které prezident Putin právě vyznamenal, ohrozili na životě rusky mluvící část obyvatel Ukrajiny, zejména na Krymu.

Prezident Putin, jakkoliv má o demokracii přece jen jinou, méně liberální představu než je v Evropě a v USA obvyklé, má nespornou zásluhu na tom, že se Rusko po zmatené éře Jelcinově opět vzpamatovalo a politicky, ekonomicky a kulturně stabilizovalo. Svědčí o tom prudký nárůst sympatií pro Vladimíra Putina zejména poté, co vojensky zaútočil na Ukrajinu a v zájmu posílení jistot tamních Rusů, občanů Ukrajiny, anektoval Krym. To naši aktivisté považují za dostatečný důvod k ospravedlnění agrese.

Porušení mezinárodních právních norem to nejspíš bylo, ale argumenty svědčící pro nezbytnost toho kroku v zájmu obrany ruské většiny na Krymu a ruské menšiny na území celé Ukrajiny jsou dostatečné, aby to výše jmenovaní aktivisté bagatelizovali jako něco, co je či bude vykoupeno novým mírovým světovým pořádkem. Stručně řečeno, za porážku kyjevského fašismu a neonacismu, kterého tím putinovský režim míní dosáhnout, to musí být odpuštěno.

Konečně - tvrdí výše jmenovaní aktivisté - Putinův režim pouze reagoval a reaguje na ohrožení, která v tom, co se na Ukrajině stalo a co se děje, nelze nevidět riziko občanské války, které se snaží Ruská federace zabránit demonstrací své mohutné vojenské síly na hranicích Ukrajiny a okupací Krymu.

Naši aktivisté také tvrdí, že vše, co prezident Putin koná - neboť on je autoritativní hlavou toho všeho, co hýbe v souvislosti s útokem na Ukrajinu naším světem - rozhodl se učinit teprve poté, když na kyjevském Majdanu došlo k násilnostem a k vražedné střelbě snajperů.

Co Brežněvovi zbývalo?

Stojím-li společně s mnoha dalšími na straně těch, kdo vidí v putinovském režimu a zejména v jeho současné militární fázi vážné nebezpečí pro svobodu a demokracii, které jsme po dlouhých desetiletích konečně dosáhli zejména tím, že se nám podařilo zbavit se okupantů, jimž veleli ve stejné Moskvě, odkud prezident Putin velí současným vojskům okupujícím Krym, troufám si vidět situaci jinak než výše zmiňovaní omlouvači ruské agrese.

Píšu-li „ruské“, mám na mysli občany státu, který se nazývá Ruská federace. Není v tom ani za mák jakékoliv etnické xenofobie. Jsem dost starý, abych pamatoval druhou světovou válku a i tehdy jsme říkali Němcům Němci a Rusům Rusové. Jedni nás okupovali, druzí nás osvobozovali. To pojmenování „nacisté“ a „sověti“ přišlo až daleko později. A opět se „Rusové“ vrátili, když nás jako příslušníci sovětské armády okupovali v roce 1968. Mimochodem, smím-li být jen lehce ironický, co měl vlastně tenkrát Brežněv dělat, než použít sílu, když cítil ohrožení z onoho tehdy lehce reformního československého komunismu s lidskou tváří, než co udělal? To „nebezpečí“ vojenskou silou - také téměř bez výstřelu - na dvacet let zažehnal. I on hovořil o pomoci, dokonce bratrské. Podobně, jako mluví dnes Vladimir Putin. A i tu svou pátou kolonu u nás měl, stejně jako ji měl Vladimir Putin na Krymu a má ji na východě a jihu Ukrajiny.

Akce se připravovala nejméně rok

Ale teď bez ironie. Mohutnost vojenských ruských aktivit, počty vojsk a zbraňových systémů od okamžiku útoku na Krym až po nedávné všeobecné vojenské cvičení včetně odvetných jaderných útoků, to nelze logisticky připravit ze dne na den. Logistická příprava tak mohutných útočných a zastrašovacích, demonstrativních militárních aktivit nemohla být připravena dříve než během nejméně jednoho roku. A to nemluvím o vytvoření a přípravě speciálních sil, které na Krymu hrály rozhodující úlohu. Ba ani o agentech, kteří organizovali tu takzvanou domobranu a pašovali na Krym a na východ a jih Ukrajiny zbraně.

Začátek plánování veškeré té militární demonstrace ruské síly musel nutně předcházet tomu, co se stalo na Majdanu, nejméně o jeden rok. Nemluvě o oficiálních dokumentech zavazujících ruskou vládu chránit zájmy ruskojazyčných menšin na území cizích států i vojensky. Čte se to jak v koncepci ruské zahraniční politiky, tak i v obranné doktríně Ruské federace. Tyto dokumenty dávno majdanské události předcházely a jsou nepochybnou přípravou na to, čeho jsme právě svědky. Pokus předstírat, že to vše, co Putinův režim na Ukrajině dělá, je pouhá reaktivní akce režimu v zájmu obrany vlastní bezpečnosti a likvidace fašistického či nacistického nebezpečí, je primitivní lež, kterou je schopen vyvrátit každý jen trochu zkušený voják.

Snaha neutralizovat militárně podporované imperiální pokusy ruského Putinova režimu tvrzením, že mezi ruským a americkým imperiálním jednáním není žádný rozdíl, je poměrně snadno zpochybnitelná. Od pádu berlínské zdi Spojené státy nepřipojily ke svému území ani jediný čtvereční metr cizího státu, zatímco Putinovo Rusko vedlo nejprve válku se svými vlastními občany v Čečensku krátce po nástupu Vladimira Putina do prezidentské funkce, poté okupovalo část suverénního území Gruzie a nyní jsme svědky dalšího vojensky zajišťovaného útoku na Ukrajinu.

Konečně z Washingtonu jsme dostávali podporu při naší dlouholeté snaze obnovit demokracii a svobodu, které jsme pozbyli právě z viny těch, kdo o nás rozhodovali v Moskvě. Žádný z ruských politiků k naší svobodě nepřispěl tak, jako američtí prezidenti. Předstírat, jako to dělají naši proputinovští aktivisté, že není rozdílu mezi principy, na nichž je založena svoboda Západu a o něž se opírá diktatura režimu vládnoucího v Ruské federaci, je vyvracena historickou zkušeností celé střední Evropy.

Vrací se moskevský imperiální vliv

Vladimír Putin se od prvních okamžiků po svém nástupu do prezidentské funkce v roce 2000 netajil svou kritikou Michaila Gorbačova za to, že opustil vojensky zajištěný prostor střední Evropy a východní části Německa. Putinův výrok o největší tragedii dvacátého století, jímž byl podle něho rozpad Světského svazu a několikeré výroky o samozřejmé potřebě vrátit vliv Moskvy do prostoru východní a střední Evropy, se útokem na suverenitu Ukrajiny začíná naplňovat.

A naplňuje se ve chvíli, kdy Vladimir Putin hovoří o potřebě vytvořit jakýsi Rusko-asijský svaz, tedy oblast nebo prostor, který se svými hodnotami o uspořádání světa vrací kamsi do šedesátých let devatenáctého století. Jako by se tím, co Vladimir Putin a jeho politický režim dělá a dále dělat míní, naplňovala slova Václava Havla o nebezpečí, které pochází z Ruska, z geopolitických a kulturních principů, na nichž je ruský stát založen a které se právě mírou svobody a úcty k ní od naší představy o svobodě zásadně liší.

Jsme právě svědky nejen návratu vlivu moskevského imperiálního režimu do té části Evropy, v níž kdysi dominoval režim sovětský. Jsme také svědky růstu nepřátelství představitelů tohoto putinovského režimu k principům, na nichž je založena naše, tedy evropská svoboda a demokracie.

Jelikož způsob, jakým Putinův režim vládnoucí nyní v Rusku dobývá nová - dnes ještě svobodná - území suverénních států, lze popsat jako zneužití či využití ruských a proruských pátých kolon, podléhajících moskevské propagandě. Určitě není obvyklé, aby vláda cizího státu řídila prostřednictvím svého velvyslanectví činnost určité části menšiny svých někdejších nebo dosud svých občanů žijících na našem území. Určitě není obvyklé, aby taková menšina menšiny za peníze získávané od našeho státu vydávala noviny plné až nenávistné kritiky naší zahraniční politiky.

Propaganda směřující k podpoře sil, které nejsou naší svobodě přátelsky nakloněny, je propaganda svobodě a demokracii nepřátelská a tuto naši svobodu zneužívající. Snad by bylo na místě se oněch našich aktivistů zeptat, zda si jsou vědomi možných důsledků svého jednání. Zda chtějí být svým jednáním zcela spontánně vnímáni jako příslušníci oné páté kolony, která má pomoci režimu prezidenta Putina k opětovnému omezení naší, tak těžce na Moskvě vydobyté svobody.