Enfant terrible

Kolegové v redakci mi na poslední hodnoticí poradě dali dost jasně najevo, že bych měl zase začít psát editorialy. A že editorial je specifický formát, který nelze nahrazovat komentáři, jak se v posledních měsících děje. Samozřejmě že tuším, že mají pravdu. A sám bych moc chtěl, ale bohužel mám víc starostí a povinností, než jsem kdykoliv jako šéfredaktor měl. Mojí prvotní starostí je zajištění prostředků na provoz samotný, pak je teprve editoriální politika a na samotné psaní mi zůstává hodina. Bohužel podle toho to často vypadá. Závidím kolegům, že si můžou jen číst a psát, a sám jsem v roli neukojeného principála. Psát bych chtěl, něco mě často i napadá, ale chybí mi čas to aspoň trochu precizně naformulovat. Zároveň je to tak správně a vím, že autoři Týdeníku Echo jsou jedineční, zajímaví, osobití, pochopitelně i neuvěřitelně komplikovaní, vzájemně i protikladní a někdy není snadné přijmout vše, s čím přijdou. Už dávno jsem rezignoval na to, že bych měl se vším souhlasit. Jako celek to funguje jako enfant terrible. A to považuji za náš smysl existence: dráždit, provokovat, ptát se, hledat a nacházet, neomezovat se, pokud udržujeme rámec liberálně-konzervativního myšlení, a to důsledně prosazovat.

Echo24.cz, jímž jsme to celé odstartovali, a Týdeník Echo se brzy dožijí tří let. Pro nás je to úspěch. Zvlášť při vědomí, že jsme si nevybrali tu nejjednodušší cestu, kterou si neustále komplikujeme vzájemnými argumentačními souboji a hledáním. Chceme ale takovými zůstat. Jinak by to nemělo smysl, nechceme se zařadit někam, i když v zásadních věcech máme jasno. Také proto jsme poprvé zařadili Salon Echa, kde jsme se vyjevili my sami. Řádně jsme se pohádali, seděli jsme téměř dvě hodiny, debata byla výživná. Na druhý den, když se Ondřej Štindl chystal diskusi přepsat, se zděšením zjistil, že se mu zasekl diktafon, ale že to jako přepíše po paměti. No, my mu věříme a přijali jsme to celé jako Ondřejovu interpretaci nás samých. Ondřej je mezi námi jediný projevený spisovatel, píše scénáře k filmům, má dokonce Českého lva, nedávno vydal svoji druhou prózu K hranici, a kdo už ji přečetl, ví, že je to citlivý a nezáludný člověk. Ale nahrát si to sakra měl.

Kromě naší exhibice zcela jistě za větší pozornost stojí rozhovor s Radkinem Honzákem. Psychiatrem se zdravými názory, které více než konvenovaly Jiřímu Peňásovi, jenž možná trochu nečekaně někoho překvapuje, protože si ho zařazoval jinde. Ale Jirka k nám patří více, než si kdokoli myslel.

V tomto posledním čísle v roce si také můžete přečíst Ondřejovo zamyšlení nad pozitivním vlivem pokrytectví a jeho důležitostí pro zdravé fungování společnosti. Nicméně všechno má své meze, třeba s tím kouřením, které sice nepochybně zdraví škodí, ale o něm by si měl rozhodovat každý sám. Konečně zase Jiří popisuje, jak se nikotinismus plodně podílel na hloubce české literatury, která v posledních letech za moc nestojí. Je prefabrikovaná, umělá a chybí v ní pořádní chlapi (kromě Ondřeje pochopitelně), proto bych chtěl, aby se vrátil ke své slavné eseji, jak je česká literatura zaplevelena balastem ženského psaní inspirovaným pořadem Sama doma. To kdyby se do nějaké prózy pustila Lenka Zlámalová, to by teprve bylo pořádné autentické konzervativní sado-maso a bylo by o čem psát.

Shrnuto, podrženo, na nás se můžete spolehnout, nepolevíme a nezměníme se. Přejeme vám hezké Vánoce a vše dobré do nového roku, hlavně aby nebyl jen Andrejův.

Z nového čísla Komplex Evropanů druhé kategorie. Proč se tolik bráníme vícerychlostní unii

Echo týdne: Není jenom Aj Wej-wej ● Komentář: Lubomír Zaorálek zpátky na zemi ● Kauza: Brusel proti Agrofertu ● Svět: Nemyslete si, že jste se mě zbavili ● Rozhovor s nizozemským politikem Fritsem Bolkesteinem: Wilders nemohl vyhrát, mluvil jako idiot ● Komentář: Pokuta za malé sebevědomí ● Nekrolog: Aby všichni jedno byli ● Umění a kritika ● Kulturní tipy ● Přeceňovaný a podceňovaný: Lubomír Zaorálek vs. Milan Chovanec ● Technologie ● Aplikace ● Auto 

Fenomén Mňága 30 let veselého smutku kapely z Valašského Meziříčí, která zní pořád stejně. Jinak to nejde
Neziskovky jako veřejný nepřítel? Nakolik reálné opodstatnění má tvrzení o ideologii "NGOismu", kterou dle některých neziskovky prosazují mimo demokratický proces?

Přejít na diskusi