Kauza Rath prolomila princip rovnosti

Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu, nikoli však obviněnému, a jímž lze dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele.

Nejvyšší soud, jenž je o stížnosti pro porušení zákona příslušný rozhodovat a kromě oprávnění ve věci přijmout akademický výrok je nadán i kompetencí kasační (tj. zrušující), resp. apelační (tj. rozhodnout ve věci samé), a to – do roku 2001 – i v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného. Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do československého právního řádu pod sovětským vlivem přijetím trestního řádu v roce 1950, přejímán pak i do dalších kodifikací trestního procesu a zůstal zachován i v právním řádu České republiky po roce 1993.

Proč i po roce 1989? Žel, zůstal pro politiky reprezentující moc výkonnou populistickým prostředkem v řadě kauz přinášejícím potlesk davu. Připomínám, že institut stížnosti pro porušení zákona česká teorie trestního práva po roce 1989 odmítla jako neslučitelný s principy demokratického trestního řízení, zejména pak s principem rovnosti jeho účastníků. Je rovněž důležité zmínit tu skutečnost, že zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v trestním řádu z roku 1950 bylo projevem posílení moci exekutivní vůči moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv. „strážce socialistické zákonnosti“).

Vycházelo dále z nedůvěry ve spolehlivost justice v pozici represivního aparátu totalitního státu a představovalo instalování možnosti rozhodnutím politicky spolehlivého nejvyššího soudu dosáhnout revokace jakéhokoli pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v neprospěch obviněného.

V období před přijetím trestního řádu v roce 1950 platný trestný řád z roku 1873 znal institut zmateční stížnosti pro zachování zákona, jenž v zájmu jednotnosti práva umožňoval generálnímu prokurátorovi právo (a to případně i na pokyn ministra spravedlnosti) předložit nejvyššímu soudu otázku, zda určitým rozsudkem, usnesením nebo postupem trestního soudu (nebo státního zastupitelství) byl porušen zákon.

Právní úprava, obsažená v předúnorovém trestním řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v neprospěch obviněného, umožňovala přijetí toliko akademického výroku za účelem sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky, nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro obviněného. Jak konstatuje Jaroslav Kallab, slavný profesor práva trestního v meziválečné době, šlo „jen o autoritativní rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění nejvyššího soudu vzíti za své“. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v Rakouské republice až do současnosti.

V roce 2001 Ústavní soud prohlásil institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného za protiústavní, ponechal ale možnost rozhodovat o ní Nejvyšší soudem akademickým výrokem, tj. přijetím obecného právního názoru orientujícího obecné soudy při posuzování obdobných případů v budoucnu (obdobně, jak tomu bylo za první republiky nebo jak je tom dnes v Rakousku).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Rath ze dne 7. června, v rozporu s nálezem Ústavního soudu z roku 2001, navrací do trestního procesu možnost rozhodnut Nejvyšším soudem o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného ve formě skryté kasace, tj. způsobem zavazujícím orgány činné v trestním řízení v dalším řízení v dané konkrétní věci, způsobem nesoucím přímé nepříznivé důsledky pro obviněného. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tímto navrací do systému českého trestního procesu asymetrii opravných prostředků, přiznává státu opravný prostředek, jenž nepřináleží obviněnému a v jehož důsledku se vytváří možnost přijetí nepříznivých právních důsledků ve vztahu k obviněnému, vytváří stav, kdy státu náleží ve srovnání s obviněným více procesních oprávnění, zavádí nerovnost účastníků trestního řízení, žel, navrací nás v této oblasti nejen do doby před rok 2001, nýbrž i před rok 1989.

Jako doušku závěrem pouze stručná poznámka: Bude-li soud prvního stupně v dalším rozhodování ve věci samé považovat za právně závazný akademický výrok obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu a nikoli kasační výrok a jeho jeho odůvodnění v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, přizná tím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze povahu skryté kasace.

Jsem přesvědčen, že je jeho úkolem interpretovat příslušná ustanovení trestního řádu ústavně-konformním způsobem, přísně i nadále akceptovat ústavní princip rovnosti účastníků trestního řízení, právnímu názoru Nejvyššího soudu proto přiznat pouze doporučující povahu pro budoucnost v obdobných kauzách, v žádném případě ale nikoli v kauze Rath. Tady nejde pouze o kauzu Rath, tady jde o spravedlivý, férový trestní proces v této zemi.