Vládní cesta za zelenou naftou skončila ve škarpě
Takhle to dopadne, když neexistuje stranická disciplína a naopak existuje velká chuť na zařizování výhod pro některé obory podnikání.
V rámci novely zákona o spotřebních daních poslanci odhlasovali zlevnění nafty a benzínu. Došlo k tomu tak, že poslanec ČSSD Milan Urban zase jednou přišel s návrhem na snížení spotřební daně z pohonných hmot. Tady je třeba trochu odbočit. Ty daně byly zvýšeny v rámci tzv. Janotova balíčku v roce 2009 a neměly ten účinek, jaký si od toho nebožtík Janota sliboval – na Slovensku totiž premiér Fico musel uplácet dopravce rozzuřené zavedením mýtných bran, a tak snížil spotřební daň z paliv. Tím se ovšem české pumpy staly nečekaně nekonkurenceschopnými a velcí dopravci, kteří řidičům centrálně plánují trasy na základě vyhodnocování aktuálních informací, se začali českým pumpám vyhýbat. Od té doby ministr financí Kalousek úspěšně čelil několika pokusům o opětovné snížení daně. Jejich předkladatelé často citovali studii Liberálního institutu, která tvrdila, že snížením daně by stát vybral víc. Pikantní na tom bylo nejen to, že socialista Urban se opíral o studii pravicového Liberálního institutu, ale hlavně to, že studie, jak se záhy ukázalo, byla založena na chybných údajích z Celní správy. Její autor Aleš Rod na to upozorňoval, ale marně – Urbana ani většinu médií to nezajímalo. A situace na trzích se mění neustále – momentálně jsou ceny pohonných hmot z okolních států nižší jen v Polsku a (nepatrně) v Rakousku. Daně lze snižovat vždy, ale žádné zázračné efekty si od snížení právě těchto daní tedy slibovat nelze.
Pak je tu problém, zda se naše spotřební daň nedostává do rozporu s evropskou směrnicí stanovující její minimální výši. Podle aktuálního kurzu ano, podle kurzu u loňského října, ještě před započetím intervencí ČNB, ne. Jenže jak se člověk přesvědčí nahlédnutím do tabulek Evropské komise, používá se pro každý rok vždy říjnový kurz. A ten bude díky ČNB tam, kde dnes, takže nám ten levnější benzín beztak dlouho nevydrží.
Vláda ovšem dezorganizaci či rozštěpenost poslaneckého klubu ČSSD podcenila a v rozpravě ani ministr financí, ani ministr průmyslu nevystupovali proti Urbanovu návrhu nijak vehementně. To, že pro návrh vedle opozice hlasovalo i 17 ze 46 přítomných sociálních demokratů, a tudíž prošel, je překvapilo. Andrej Babiš najednou zjistil, že by státní rozpočet přišel o 14 miliard, a zmatek v řadách ČSSD tvrdě zkritizoval. Není jasné, kde najednou přišel ke 14 miliardám – jak jsme viděli, chování daně je značně nevyzpytatelné, což jistě platí jak pro její zvýšení, tak snížení. Stejnou sumu uvedl i analytik UniCredit Pavel Sobíšek, ale není zřejmé, zda Sobíšek citoval Babiše, Babiš Sobíška, anebo měli každý svou vlastní bleskovou analýzu.
Vládní koalice prohlasovala celý zákon, a teprve pak začala k pobavení opozice řešit, co s tím. Trvalo jí hodinu, než našla nešťastníka, který byl ochoten ze sebe udělat blbce a prohlásit, že hlasoval špatně jak o pozměňovacím návrhu, tak o celém zákonu. Ten se našel v osobě poslance Šincla, ale až poté, co proběhla dvě jiná hlasování. Opozice vyhrožuje, že dá celou věc k Ústavnímu soudu. Její šance nejsou nulové – Ústavní soud v minulosti do vnitřních procedurálních postupů zákonodárné moci neváhal sahat i ve velmi brizantních případech včetně vyhlášení předčasných voleb.
Zdá se tedy, že poslanecký klub ČSSD neřídí buď nikdo, anebo hned několik lidí zároveň. To by se jistě ukázalo dřív nebo později na něčem jiném, ale to, že na to došlo právě při této novele, má taky svou poetiku. Jejím účelem totiž bylo znovu zavést tzv. zelenou naftu. Není na ní nic zeleného, naopak, je to daňová vratka pro zemědělce, jakou by mohl chtít každý. Nečasova vláda ji zrušila, a ministr zemědělství té současné považuje to, že on sám jezdí na traktoru, za pádný důvod pro její znovuzavedení. Jenže pro stát, který chce zařizovat spoustu výjimek, platí to, co pro traktor: čím složitější stroj, tím větší pravděpodobnost, že se něco zasekne.
