DNA Echa a já

Dlouhá léta jsem hrál v dresu o dvacet čtyři let staršího klubu jménem Reflex. Když přišlo Echo na scénu, sledoval jsem ho jako divák. I když jsem se v posledních dnech dostal na transfer listinu Echa, bude moje hodnocení pouze z pozice více či méně pozorného čtenáře. Pokusím se popsat, jak vidím jeho DNA.

Česká žurnalistika a kultura obecně nikdy nebyla silná na přemýšlení o velkých tématech světa a ducha. Právě proto se tu nikdy nepěstoval žánr zvaný esej. Na rozdíl od anglosaských zemí, Francie nebo Německa.

Převažujícím způsobem českého myšlení je trochu rozbředlá fejetonistika a pohotové glosátorství. Nedomyslet myšlenky, nedocítit city, tak trochu básnicky si pohrát se slovy a hned to zveřejnit. Ideálním místem pro tuto tvorbu jsou sociální sítě.

V českém akademickém světě je obdobou téhož nesrozumitelný fachidiotismus, který se tak liší od americké nebo britské tradice velkých autorů, kteří si dovolují do médií i knižních publikací psát srozumitelně i o těžkých tématech. Nástup Echa jsem silně vnímal jako pokus o sebevědomý esejismus anglosaské orientace, jako snahu dělat časopis na evropské úrovni, aniž by se tím bůhvíjak zaklínal.

Ve světě Echa přestalo existovat rozdělení na my a oni, Česko a svět. Echo byl první časopis, který postavil na stejnou úroveň české a zahraniční reálie, doplnil to kulturou, aktuálními komentáři a pohotovým zpravodajstvím na on-linu. Echoženy i echomuži přinesli do české žurnalistiky rozhleděnost a sebevědomí, do té doby nevídané.

První vedení redakce v čele s šéfredaktorem Balšínkem pochopilo jednu důležitou věc: klasičtí novináři jsou jenom jednou vrstvou redakce. U názorového časopisu typu Echa jsou stejně důležití literáti, lidé ze společenských věd, umělci a experti z různých oblastí. Ani to by však k úspěchu nestačilo. Kdysi jsem se ptal zakladatele Reflexu, jak dával dohromady nejúspěšnější sestavu. On mi řekl: Nevybíral jsem nutně novináře, ale vyhraněné typy.

Něco podobného by se dalo říct o Echu. Redakční i mimoredakční kruhy jsou plné lidí, kteří možná nejsou nejrychlejší, ale jsou to silné osobnosti. S chutí bych dokázal popsat jejich neopakovatelnou originalitu, ale nechci hodnotit budoucí kolegy. Je to svým způsobem fotbalový dream team a sám jsem zvědav, jakými metodami tahle ega slaďuje Dalibor Balšínek, protože Echo zvnějšku nepůsobí jako rozhádaný FC Hollywood, ale docela slušný oddíl.

A pak je tu názorové ukotvení. O Echu se říká, že jde o konzervativní časopis. Jaký konzervatismus má kdo na mysli? Ten liberální, který už od devadesátých let akceptuje velká část převážně městských voličů? Ten, který je v poslední době vysmívaný, ale stále dokáže vyhrát volby? Anebo národní s orbánovskou tváří? A co ti klasičtí liberálové v redakci, ti tam nepatří? Z mého čtenářského pohledu jde o názorově rozkročené médium, které část veřejnosti často jednostranně hodnotí podle textů originálních autorů, jako byla dříve Lenka Zlámalová a dnes Dan Kaiser. Echo je však víc než tihle dva.

Dělat názorový časopis je chůze na hraně, je to jemná dramaturgie a vyvažování. Na jedné i druhé straně je otevřená tlama totalitárních tendencí wokismu, na druhé dezolátství a putinismus. Celému projektu Echo přeju, aby se těmto úskalím vyhnul a nezapomněl na svoje kořeny.